Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2012

Život s elitami

František Rozhoň

Západ v nedůvěře v sudbu jednotlivce vytvořil neobyčejně sofistikovaný, ale i neobyčejně tíživý systém byrokraticko-pečovatelského státu: ve snaze uniknout osudu jednoho typu jsme si vytvořili jiný, v něčem možná ještě tužší.
Stanislav Komárek, 2010

Za strašnou 1. světovou válku se nepodařilo postihnout ty mocné, kteří ji vyvolali a nařizovali zvěrstva. Mocní pak dál nechávali chválit i režimy fašistické, nacistický, bolševické jako lepší či nejlepší demokracie; KSČ se po vynuceném přiznání zrůdných zločinů nechala zákonem vyhlásit za předvoj společnosti. Mocní se běžně nechávali chválit jako jakási (mocenská) elita, přestože filozof Ladislava Klíma psal už roku 1928 ztopeni v bahno lžete sobě, že jezdíte po zlatých zádech nebeských obláčků…“ Připomenu tři příklady, kdy se dočasně chválení mocní ukázali jako odsouzeníhodní, a nebudou to Češi, aby vás nenapadala slova běžná v dnešních médiích, že špatní jsou jen Češi a jejich charaktery.

Když vzniklo Československo, mělo potíže s Maďarskem. To podepsalo trianonské smlouvy, ale přesto jeho „elity“ nebyly ochotny vzdát se nároků na „ztracená“ území uherské říše, ač dosud bývalo normální dohody plnit, dokonce i když nebyly uzavřeny písemně.

S novou německou republikou se ČSR snažila mít dobré vztahy, už v červnu 1920 oba státy uzavřely obchodní smlouvu. Značné problémy nastaly až za vlády nacistů integrujících Evropu. V ČSR se jejich komplici stali zejména Henleinovci. Henlein si nejprve získal (i v Anglii) pověst „umírněného muže“ loajálního k ČSR a distancujícího se od hitlerovců, pak ale „převlékl kabát“. Nechal padnout svého rádce a přítele W. Branda a distancoval se od Kameradschaftsbundu, z něhož vzešel. 19. 11. 1937 psal ve „Zprávě pro vůdce a říšského kancléře", že musel „zatím skrývat své přiznání k nacionálnímu socialismu jako světovému názoru a politickému principu", ale „v srdci netouží po ničem tak horoucně jako po vtělení nejen sudetoněmeckého území, ale i celých Čech, Moravy a Slezska do německé říše". Henleinovci pomohli nacistům dosahovat vítězství bez boje zejména propagandou - manipulovali stamiliony obyvatel Západu k politice appeasementu, zdejším Němcům předkládali hypnotizující ale klamné návnady o tom, že jsou svébytným „čtvrtým germánským kmenem" a že pod Hitlerem se žije báječně. Když Henlein chtěl koncem války jednat s Američany, zjistil, že situace se od minulé války změnila – i on byl považován za zločince.

Komplicem říšských nacistů se stala i část „mocenských elit“ demokratických velmocí. Britský premiér N. Chamberlain podle historiků soukromně řekl, že byl přesvědčen, že Československo je v právu a že by mu i pomohl, kdyby to však bylo současně i v zájmu anglické politiky. Ale že „právo a pravda dnes neexistují. Dnes se hraje kolosální mocenská partie a Československo je jen záminkou na jedné i druhé straně..." Demokraté se shodli s fašisty a nacisty na elitářském (nadřazeneckém) počínání spojeném s vydíráním a povýšili bezohlednost nad právo.

Mnichovanská politika pomohla tomu, že „převlékli kabáty“ i někteří našinci. I ti, kteří dříve chválili E. Beneše za úpornou politickou obranu Československa, začali na přání Hitlera vinit Beneše z vyvolávání války. Začali fašizovat českou společnost - soustřeďovala se moc do rukou jedněch (např. byl od moci odstaven parlament) a jiní byli zbavováni práv. Mocní pak měli společnost pod dozorem, na povel, mohli napadnout i ty, kteří ctili zákony a pravidla.

Po válce propaganda vydávala za zločin především kolaboraci s Němci, málo se probíralo, jaké počínání režimu bylo zločinné. To usnadnilo bolševikům nové znásilnění společnosti hypnotizované novými klamnými sliby šťastných zítřků ve světě integrovaném Moskvou. Veřejně chválení mocní byli pro své elitářství u nás posměšně zváni papaláši - ale spolupracovala s nimi už i Amerika. Tím ztratila svou čest i vzdor, napsal v exilu Jára Meců. O Bože, zbav nás Kissingera, než pro nás všechny doplete s Brežněvem smyčku DETENTE!, dodal Meců, ale Kissinger dostal za podporu zločinného způsobu vlády od „elit“ Evropy Nobelovu cenu míru. S podporou Západu se zase nepodařilo postihnout ty mocné, kteří pomáhali zlu. S Chartou 77 se dostali k moci i odchovanci Gottwaldovy party, kteří nepotřebovali mnohost názorů, ale lpěli na názoru svém - normalizační režim správně považovali za nesvobodný, ale jako nápravu nabízeli sami sebe. Propaganda pak začala vydávat za zločin především vizi komunismu. Přesto brzy zaznělo, že společnost je dál nemocná, a nemocí je i elitářství.

Na Hrad se dostal velmi chválený Václav Havel. Hypnotizoval společnost sliby a jako „elity“ Maďarska brzy zapomněl mnohé z nich. Jako Chamberlain sliboval mír (např. že již nikdy do žádného paktu nepůjdeme), a pak proslul podporou bombardování. Demokracie dozrává do žaludečních vředů: bez poctivosti, bez práva – a hlavně bez ohledů, nespokojeně varoval Karel Kryl, Havel však dál lid zval posměšným Čecháčci a ještě zaživa se nechal propagovat nad Prahou (srdcem) i v Národním divadle (bustou).

S Havlem přišel Karel Schwarzenberg a styl urvi, co můžeš. Schwarzenberg jako jeden z nejbohatších lidí bral dotace a od kolegy Kalouska mnohamilionové odpustky. V kauze tzv. konsolidačního balíčku žádal soustředění moci do rukou hrstky „koaličních“ mocných a omezení moci parlamentu, který měl „koalicí“ předložený text jen schválit. Vinou Schwarzenberga víme, že české antikomunistické „elity“ jednají bolševičtěji než bolševická Čína. I Čína už přijala staré evropské pravidlo, že politiky nelze nechat ve vysokých funkcích příliš dlouho, v Číně vrcholný politik končí po deseti letech nebo dosažení věku 68 let. Zato Schwarzenberg se dál řídí bolševickým zvykem být politikem až do smrti – po více než dvou desetiletích mezi mocenskou „elitou“ v 73 letech sám usiluje i o post prezidenta. Přitom ignoruje základní princip demokracie a lidských práv, že lidé se rodí rovni – bez vlastních zásluh (a zákonného podkladu) se nechává titulovat kníže ze Schwarzenbergu, vévoda krumlovský, hrabě ze Sulzu a lantkrabě kleggavský. Schwarzenbreg se neřídí ani pravidlem, že do politiky se vstupuje celou osobností a před občany nelze nic skrývat – nikomu prý nebylo nic do toho že se účastnil utajovaného zasedání Bilderberg Group. Elitářství jeho a kolegů vede k otevřenému pohrdání demokracií jako vládou lidí, lidmi, pro lidi (A. Lincoln), šéf poslaneckého klubu TOP 09 a STAN Gazdík kázal na veřejnoprávním rozhlase, že demokracií mezi volbami je právo vlády ukázat co umí.

Na Hrad chce i normalizační komunista Jan Fischer. Pokračuje v praxi KSČ vylučovat ze společnosti názory, které nepovažuje za správné - praktiky jeho ministra vnitra Peciny nejen Milo Komínkovi připomněly zrůdnosti z časů po Únoru 1948. Jan Fischer odráží (Topolánkovu) kritiku svým tvrzením, že jeho předkové prošli komíny v Osvětimi; úřad jeho vlády však neváhal označit lidi, kteří jsou tu doma, za nezvané hosty, ač právě takové smýšlení vedlo k holocaustu. Fischer si podal ruku s kontroverzním kosovským premiérem H. Thatcim přes informace, že z Kosova už byla vyhnána celá židovská komunita. Fischer se chlubí podporou Henryho Kissingera a hypnotizuje společnost slibem slušné politiky. Takové praktiky byly nedávno odsuzovány, ale nyní je mladý doktor politologie a vysokoškolský učitel nejnovějších dějin Přemysl Houda oceňuje jako konvenující středopravicovým voličům, podporuje je miliardář Tomáš Chrenek a mediální magnát Jaromír Soukup.Tak uspěl „převlek kabátu“.

Havel, Schwazenberg a Fischer jsou spoluodpovědní i za přerod evropské spolupráce v současnou Evropskou unii. Ta byla leckým vítána jako garant demokratického vývoje našeho státu. Je však založena do značné míry na penězovodech umožňujících leckomu urvat si, co umí; a na oživení fašisticko-bolševického stylu, v němž moc má hrstka mocných zpravidla jednajících na „summitech“, a i nikým nevolení úředníci mohou ovládat občany množstvím nejbizarnějších nařízení a předpisů, se kterými nelze diskutovat, které nelze obejít, jejichž nedodržování lze trestat. Nejsme tedy svobodní ve smyslu svobody od zvůle moci, a říká se že nikdo není více zotročený než ten, kdo falešně věří že je svobodný.

Dojde na změnu?

Roku 1928 psal L. Klíma, že „elitám“ schází první podmínka polepšení: schopnost uzřít svou špatnost. Ani dnešní Češi, na rozdíl od Slováků, Poláků či Maďarů, „elity“ k prozření nepřinutili, základem politiky nechávají ODS, ČSSD a převlékače kabátů (i Schwarzenberg se postupně opíral o ODA, US-DEU, zelené a TOP 09). Jako by si Češi neuvědomovali, že svoboda a demokracie není výsledkem mocenských partií, ale bude taková, jakou si komunity vybojují. Pokud je komunita apatická nebo neschopná domluvy, čeká, jak to ti nahoře s lidem skoulí. Ti, aby se jim dobře koulelo, tají, jako to na Islandu s mocnými skoulel lid.

I našince čeká referendum o spokojenosti s politikou – prezidentské volby. Poslechnou Češi hypnotizovaní chválou mocných kandidáta dlouhodobě spojeného s „mocenskými elitami“ ? Volit skutečnou změnu radí P. Honzejk v HN 23. 11. 2012 i těm, kterým jde v první řadě o blahobyt. I tu korupci na všech úrovních si vlastně objednáváme tím, že nedokážeme odvážně rozhodnout pro zaručenou změnu. Měli bychom dát takové změně šanci a nechat zvolené vládnout – a když zklamou, tak je nekompromisně trestat jako v Maďarsku či Polsku. Pak se „elitám“ budou hůře budovat klientelistické sítě. Každá komunita má nejen takovou vládu, ale i takový blahobyt, jaký si zaslouží.

František Rozhoň, 29. 11.2012

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí