Z časopisu Svědomí/Conscience 2-3/2013

Nezapomínejme !

Promluva Mons. ThDr. Antonína Huvara při ekumenické vzpomínkové bohoslužbě z jara roku 1994

Abychom nezapomněli na Jana Palacha, schválila Poslanecká sněmovna návrh zákona, aby 16. leden byl Dnem památky Jana Palacha. V důvodové zprávě navrhovatelé uvedli, že 16. ledna 1969 Jan Palach sebeupálením protestoval „proti sílící skepsi a letargii, které zachvátily společnost po okupaci Československa v srpnu 1968". Zařazení Dne památky Jana Palacha mezi významné dny ČR je podle navrhovatelů projevem úcty k heroickému činu mladého studenta v boji proti totalitnímu režimu a za národní suverenitu cizí mocností okupovaného státu. Zákona by měl vstoupit v platnost k 11. srpnu 2013, což představuje 65. výročí narození Jana Palacha.

Lidí, kteří jsou za své činy hodni trvalé úcty, je však víc. Připomínal to i Mons. ThDr. Antonín Huvar, například promluvou při ekumenické vzpomínkové bohoslužbě na jaře roku 1994:

Vážení spolubratři, sestry, přítomní přátelé!

Jsem povinen především vyslovením díků za možnost, že mohu pronést několik slov především k vám, kdo jste procházeli od r. 1948 všemi možnými i nemožnými věznicemi, kriminály, šachtami a lágry. Chci pozdravit vás, kdo jste byli svědky těžkých hodin svých či bratří a sester, kteří s námi žili v prostorách naplněných někdy kletbami, zlořečením, steny, snášením utrpení, ale též onoho nejpokornějšího odevzdání se Kristu, k němuž jsme měli blíže, jak kráčel obtížen křížem mezi námi. Umučen i za nás, za vás všechny, kdo jste mohli a dokázali jste sepnout tolikráte sedrané ruce v tiché modlitbě.

Musím vám, kdo jste byli přímo zúčastněni, i vám, kdo se s námi spojujete v této krásné jednotící modlitbě, hned na počátku připomenout, že nepovažujeme prožité útrapy jen za peklo, které jsme překročili, jen za dobu, kdy jsme naříkali, i když se tolikráte skutečné peklo nemůže žádnou myšlenkou vzdalovat od toho, co jsme prožili v obyčejném životě.

Žili jsme intenzivněji, než kdekoliv je to možné v civilu, jistotu v přítomnosti Boží.

Nikdo nikdy nemůže prožít onu mnohost zážitků a dojmů, nikdy nemůžeme poznat z takové blízkosti člověka, jak to bylo možné v místech úzkosti, kde jsme tolikráte nenašli nikoho, kdo by pochopil spřízněnou bytost.

Pro nás, kdo jsme začínali svoji pestrou cestu již v r. 1948, to byla v každém ohledu nejvyšší možná evropská univerzita, i když to bylo jen na samotkách nebo ve špeluňkách, protože v nich právě byli natěsnáni lidé s nejvyšším možným vzděláním - s nejvyššími vojenskými hodnostmi, byli jsme tam s lidmi, kde jsme sdíleli možnost nejpřímějších a nejvzdělanějších profesorů. Tam jsme mohli všude hledat i zbožnost u řady duchovně nejvýše stojících bratří a kněží.

I když nám byl život rozkouskován, měli jsme možnost poznat jej celý v jeho nejtklivější kráse, ale též i v neurvalé hrubosti mezi ničemy, zloději, vrahy, mezi kasaři, mezi všemi možnými chuligány a vyvrhely lidské společnosti, ale též jsme mohli být tak blízko lidem s pečetí svatosti, jak se to nikomu nepodaří, kdo svůj život prožívá jenom v peříčku skutečnosti.

Kolika bratřím se pomáhalo k onomu prostému gestu pokání, ale z jaké blízkosti jsme též poznávali nicotu vlastního úsilí. Snad každý z nás měl možnost posloužit položením dlaně na vyhaslé oči někomu z bratří anebo aspoň být blízko šepotu modlitby v jeho hodině poslední. Krása i ošklivost, svatost i zločinnost byla náplní našich dnů a pomáhala nám nejhlubším studiem k poznání skutečnosti člověka.

Jistě většina z Vás, mladých přátel, musí mít zkreslený názor o této době, protože to, co nám servírují veřejné prostředky o životě v této izolaci dneška, nemá nic společného s oněmi hrůzami, snad jen stejnou střechu budov, co jsme postupně obývali.

V tom nesmírném hrubiánském privitivismu padesátých let bylo tolikráte nezaslouženým dobrodiním jen prostě den přežít. A tolik z bratří ho nepřežilo.

Jsme posledními svědky těchto hrozných událostí, které matrikují několik set pověšených - víc jak 15.000 ubitých a téměř čtvrt miliónu všech otců a matek, kteří byli vyrváni z náruče vlastní rodiny a museli plnit plán zločinců, co nás obklopují ještě i dnes.

Vím, že nemůže pochopit náš postoj nikdo, kdo nebyl zfackován do tuposti nebo rozbit býčákem do bezvědomí. Nikdo z lidí, kteří pokračují ve svém pohodlném životě, nemůže ani vnímat tuto skutečnost, kdo ještě nikdy nedostal jen litr vody na den a jeden krajíček hubeného, tolikráte páchnoucího chleba, kdo se nesvíjel před netvory, z nichž tolik nám dělá ještě dnes publikum na našich ulicích.

Nehovoříme o těchto záležitostech, aby nás to nutilo k odvetě, abychom se chtěli ještě pomstít, jen toužíme jako svědkové doplnit prázdná místa našich dějin, protože tuto službu zůstaly a zůstávají dlužný ještě všechny stupně našich škol, a s bolestí říkám i našich škol, těm generacím, které vyrůstají již jenom jakoby na trávníku, pod který náš národ zasul všechny ty oběti, jež tvořily a tvoří a budou tvořit hodnotu našich dějin.

Dvě zasažené generace, přežívající v civilním životě i v zaměstnání, nás musejí vnímat jen jako výčitky a vím, že tolik i z přítomných si rádo oddychne, když ubudeme ještě my jako poslední svědkové, kteří těmito chodbami prošli.

Mějme však na paměti, že minulost nemůžeme vymazat. Všechno na ni navazuje i v dobrém i ve zlém. Nedá se přítomnost jen projít mávnutím lehkovážného odpuštění, protože postrádáme ono pokání, které je před rozhřešením vždycky nutné.

A budeme to tvrdit i navzdory našich nejmocnějších, kteří by i od Vltavy rádi svými chlapskými gesty chtěli tuto politiku líbivosti dát jako čáru nad tím, co nebylo nikdy vyrovnáno^ím, jak nás znechucuje ještě dnes jednání těch, kdo odmítají pravdu.

Možná, zeje třeba vzpomenout i krutosti minulé války. Jenže tam je jeden podstatný rozdíl - tyto bolesti byly působeny cizími netvory. Ty, kterých vzpomínáme se šklebem bolesti dnes, působili příslušníci našeho vlastního národa. Spílali nám naší vlastní řečí, s pošklebem, že se od gestapa též něco naučili. Proto to cítíme jako živelnou nutnost smývat solidním životem tuto hanbu českého národa. Před touto skutečností nikdo ani naši učitelé nemají kam utéci.

Na těchto posvátných místech úpěnlivě voláme: "Nenechejte zapadnout v hanbě nikoho z těch, kdo prolil svou krev v uplynulých desetiletích hanby českých dějin!" Svou vlastní pravicí jsem zatlačoval oči tolika bratřím. Tuto prostou Bibli chovám jako relikvii, protože ji třímalo v nikách v izolaci tolik význačných mužů našeho národa a samému generálu Píkovi před jeho potupnou popravou na smetišti v červnu r. 1949 byla slova z ní útěchou. Jako bych i na tomto obalu cítil ještě poslední tep jeho trpícího srdce, protože jeho jedna z posledních vět byla: "Proč musím tuto hanbu snášet zrovna já od českého národa, když jsem věnoval svůj život a snad i čas rodiny právě tomuto národu?" A 21. června byl hnusným způsobem pověšen zrovna pod okny, kde jsme přebývali - na smetišti Borské věznice.

V těchto rukou jsem měl, při jedné z nelidských operací pátera Basovníka- salesiána, když jsem zbyl jako jediný asistent při zásahu, kdy hnusný lékař tupým skalpelem otvíral na lágru Tmavého dolu jeho svalstvo, aby vytlačil další hnis, který již byl skoro poslední, protože příští den už znamenal jeho skon, předstoupení před soud Nejvyššího a jeho trpící obličej. Byl jenom jedním z mnohých.

Touto pravicí jsem zatlačil oči mladému spolubratru - technikovi z Kroměříže, když teskně vyprávěl před nastoupením do šachty o své rodině, která byla jakoby vzorem pohody a vzájemné lásky. Tento stesk mu rozpůlil doslova srdce při zvuku jeho poslední věty: "Kdybys věděl, jak my se máme rádi s celou rodinou, kdybys pochopil tu krásu, ve které jsme žili, možná, že by ti byl bližší i dojem pekla, ve kterém se pohybuji. Nepochopím skutečnost, že já musím být zde v tomto hnusném prostředí šachty a oni pronásledováni všemi možnými bezohlednostmi musejí čekat, a cítím, že marně, na můj návrat."

Měl-li by náš výčet ukrutností být úplnější, bylo by k tomu potřeba mnoha přednášek, řada nekonečných hodin, kdybychom jako ve filmu přibližovali všechno to, co se dokázalo prožít a někdy jenom přežít ve všech šatlavách naší ubohé vlasti. Jednu z velkých bolestí jsme cítili v osamocení, ale též v tom, že vlastně to byli jediní zástupci celého národa, který nechtěl ani nic vědět o těch, kdo měli jiný názor, kdo pro tyto své náhledy byli izolováni od normálního života, kdo čekali na svoji pravdu celá desetiletí, a ani dnes, a to tvrdíme všichni shodně, jsme se nedočkali slov uznání anebo zaslouženého zařazení do nejmodernějších našich dějin.

Tvrdím jedno, že útěchou zůstává síla z víry tak, jak jsme ji pociťovali my a naši bratři v hodinách opuštěnosti, siroby a trýzně. Stejně voláme z těchto a podobných míst, abychom přestali s falšováním dějin a s nepravdivým pohledem na všechno to, co zatím nepoznáváme, že by bylo národem zařazeno do normálního běhu historie českého národa.

Kdo přežil a žije, považuje tuto dobu nejenom za zkoušku, za utrpení, ale též za nesmírnou milost, ze které se dá nejenom žít, ale též rozdávat síla všem, s nimiž se stýkáme v životě. Změnilo se mnoho, ale ne do té míry, že by se dal překročit tolikerý hranatý balvan, jichž se nakupila celá halda jako žitá nemravnost zvláště posledních generací. I my za ně zodpovídáme. My ale máme k tomu především co říct a na nás na všech záleží, zda bude možné se vyrovnat s minulostí a začít konečně život otevřený, jasný, krásný a čistý. Nebylo mnoho ani bratří, kteří by smýšleli jinak. Většinou i v těch velkých aglomeracích na společných ubikacích či lágrech jsme si byli blízcí, a co je nutno podotknout, s hanbou tolikráte žitou v civilu, domluvili jsme se člověk s člověkem v dobré pohodě a to i tehdy, jestliže šlo o typy kriminální, protože tam končilo všechno rozdělení. Byli jsme bratři, ať jsme byli rozdílní svým náboženstvím, paragrafem anebo celým systémem vlastního života.

Kolik vyhaslých tváří nám dnes připomíná, abychom nezapomněli jmen, která patří na čelná místa v naší historii. Jsme vděčni na tomto místě každému, kdo nám dokázal být blízko, kdo víc než dával útěchu ji od nás přijímal, protože ten nejkrásnější pocit v celém našem životě spočívá v tom, že jsme a můžeme být prospěšní jiným. Ať těm, kdo zavinili, anebo spoluvytvářeli všechnu hrůzu, kterou neseme ještě ve svém myšlení a na svých tělech, ať ti, kdo zneuzná-vali právo jinak smýšlejících na život poznají v konečné fázi svého života, že není jiné metody k vyrovnání, než pokorné schoulení před spravedlivým Bohem, než ono význačné - Pane smiluj se. Jinak půjdeme i my dále s křivdou, kterou jsme působili, s křivdami, jež jsme snášeli, se zlořečením za všechno, co vidíme ještě nevyrovnáno za tolik desetiletí.

Bůh je tím, kdo nás tenkráte vedl, a On to bude, kdo musí být zase tou první silou, kterou budeme čerpat z jeho jistoty.

Vzdávám díky nejenom vám, kdo jste byli přímo účastni, ale i všem rodinám, ve kterých nám nechali místo až do té chvíle, kdy jsme se mnozí mohli vrátit jako živí anebo jste uchovali památku těch, kdo se nevrátili a jejichž popel byl rozptýlen po všech možných blízkostech lapáků. V konečné fázi je to Bůh, který bude soudit. Jen aby nás nenašel v tu chvíli bez víry. Pak by naše neštěstí bylo neléčitelné.

Promluva Mons. ThDr. Antonína Huvara

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí