Pro časopis Svědomí/Conscience 5/2013

Napsali na téma Československo

O českém Sokolu

Maffie připravila vskutku sametovou revoluci

O začátcích nového státu

Demokracie dostávaly varování

Výročí mobilizace

Existoval československý národ?

O českém Sokolu - Prof. PhDr. Věra Olivová, DrSc. ve stati Idea československého státu

Zrození Československa bylo vyvrcholením určité ideové linie, která po staletí usilovala o umenšení moci katolické církve a panovníka a směřovala k získání duchovní a osobní svobody jednotlivců. Tato historická linie se vine od Mistra Jana Husa přes Jiřího Poděbradského ke Komenskému, k národnímu obrození, k Havlíčkovi, Palackému a Masarykovi… V průběhu 19. století… v této souvislosti vstoupila do života české společnosti nová organizace - Sokol. Její nadšený tvůrce, organizátor a propagátor Miroslav Tyrš položil základy sokolské cvičební soustavě, vypracoval program a cíl hnutí a vytyčil jeho ideový směr… Po technické stránce přejímal Sokol pro svá cvičení vzory z Německa, ze Švýcarska i ze Švédska… Jestliže technika cvičení byla v podstatě ve většině Evropy obdobná, lišily se jednotlivé národní společnosti ideovým zaměřením cvičení… Německá cvičení se obracela k německé středověké rytířské kultuře, která jim dala i jméno, bylo odvozeno od turnajů a zápasení v turnaji - Turnier, turniern – a bylo nazváno turnen. Miroslav Tyrš vnesl do své tělovýchovné soustavy jiný ideový vzor – antickou gymnastiku. Navázal na její demokratickou tradici, na její organizaci i na řecký ideál kalokagathie. Tyto prvky se promítly do hromadných cvičení, která se stala účinnou neverbální komunikací a významně přispěla k soudržnosti, integritě české společnosti… Z historie antického Řecka a antické fyzické kultury vyzdvihoval Tyrš i úspěšný boj nevelkého řeckého národa, který vítězně odrazil útok mnohonásobné přesily perské říše a uhájil svou svobodu. Bezprostředně před válkou – v roce 1912 - vyvrcholil také sokolský slet slavnou scénou oslavující řecké vítězství nad Peršany v bitvě u Marathonu v roce 490 př. n. l…

Z této ideje se zrodila uvnitř země organizace zvaná Maffie, organizace protihabsburského a protirakouského odboje. Mezi její zákládající členy patřil i dr. Josef Scheiner, starosta České obce sokolské, který významně přispěl k financování a organizaci jak domácího tak zahraničního sokolského odboje. V českých menšinách ve Francii, v Itálii, v Americe a   Rusku se sokolské jednoty staly základem československých legií, z nichž vyrostla československá zahraniční armáda.

Maffie připravila vskutku sametovou revoluci – František Rozhoň v knize Československo příběh revoluce

V dubnu 1918 zněla v pražském Obecním domě ‘Národní přísaha’ a uherská vláda zakázala dovoz českého tisku na Slovensko - nepřála si šíření takových informací. Přesto prvomájová rezoluce ze slovenského Liptovského Mikuláše poprvé veřejně žádala právo sebeurčení i pro ‘uherskou větev československého kmene’.

V květnu při 50.výročí položení základního kamene Národního divadla lidé zpívali hymny států Dohody a revoluční písně.

V srpnu 1918, podle pamětí A. Rašína, Maffie dostala první bezpečné zprávy, že situaci už považuje za ztracenou i německý generál Ludendorff, který od roku 1916 spolu s Hindenburgem stál v čele německé armády. Maffiáni se však obávali, že vybičovaný fanatismus požene mnohé Němce do pokusu oddálit porážku. Z ciziny zakázal E. Beneš domácímu odboji rozdmýchávat vzpouru a revoluci, dokud my odtud nedáme znamení.

13. července politici obnovili činnost Národního výboru. Podle Rašínových pamětí však v Národním výboru všecko vyplněno bylo debatami o zastoupení stran, klíči… Aby mohl Národní výbor 28. října 1918 vydat zákon o ‘zřízení samostatného státu československého’, bylo třeba opatření pro Národní výbor připravit mimo Národní výbor.

Prodebatování provedení převratu, vojenská a bezpečnostní opatření prováděla Maffie, která stejně již dříve o tyto věci se starala. Připravovala, co provést v první den převratu a co počká; co udělat v jednotlivých oborech (správní, finanční, obchodní atd.), co v Praze a co v krajích. Zorganizovala Sokolstvo, získala karlínský pluk i rumunský pluk v Brusce, policejní stráž a z četníků všechny až asi na 50 Němců. Na přípravě vojenského převratu se podílel i kádrový důstojník, setník Jaroslav Rošický.

Pokus o vyhlášení samostatnosti už 14. října nemohl vyjít, protože Praha byla vskutku pod vojenskou vládou. Lid pobouřilo, že vláda ten den zneužila armádu k policejním službám. Podle novináře Ferdinanda Peroutky měl přesto 14. říjen 1918 význam : Zesílil strach rakouské vlády z revoluce, vláda se stala povolnější.

16. října 1918 nový rakousko-uherský císař Karel I. manifestem Mým věrným národům rakouským proklamoval federalizaci Rakouska : České země měly přijít o zněmčené pohraničí, Slovensko mělo zůstat součástí Uher. Manifest odmítl uherský parlament (17. října) i český Národní výbor (19. října), poslanci rakouských Němců ve Vídni 21. října 1918 vyhlásili německo-rakouský stát zahrnující naše zněmčené pohraničí. 25. října oznámili italští poslanci, že se necítí občany monarchie.

28.-31.10.1918 v Ženevě jednali zástupci zahraničního odboje (ČSNR) a domácího Národního výboru (NV). E. Beneš se hned optal, zda zástupci NV uznávají rozhodnutí a závazky odboje zahraničního, zástupci NV váhavě souhlasili. Netušili, že přes Benešův zákaz a bez nich probíhá převrat vskutku sametový.

Když do Prahy přišla zpráva, že 27. října ministr zahraničí souhlasí s podmínkami amerického prezidenta, brali to mnozí jako kapitulaci monarchie. 28. října se podařilo domluvit, že němečtí a maďarští vojáci se stáhli do kasáren. Do ulic vyšly kapely (hrát) a vyšli Sokolové (udržovat pořádek). Zástupci Národního výboru na místodržitelství začínali přebírat moc, večer v Grégrově sále Obecního domu vyhlásili první zákon československého státu, přes noc napsaný A. Rašínem. Vyhlásili nový stát jménem československého lidu, za Slováky to podepsal Dr.Vavro Šrobár, který přijel do Prahy na svatbu dcery. Od 30. října 1918 bylo jasné, že převzetí moci v českých oblastech se obešlo bez prolévání krve a bez jediného výstřelu. V noci na 1.11. však začala polská vojska obsazovat Těšínsko.

O začátcích nového státu - Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc. Ve stati 28. říjen 1918 - stálý odkaz našich novodobých dějin

Bezprostředně po svém slavném návratu ze zahraničí, 22. 12. 1918, pronesl nově zvolený první prezident ČSR na půdě Národního shromáždění své první programové poselství. Úvodem T. G. Masaryk citoval Komenského proroctví z Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské z r. 1650: „Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí Tvých k tobě zase se navrátí, ó lide Český." Nato zhodnotil světovou válku, úlohu velmocí a nastínil naši zahraniční i vnitřní politiku. V souladu se svým výkladem našich dějin a programu národního obrození zdůraznil význam spravedlnosti jako "matematiky humanismu". Spravedlnost označil za hlavní devizu národního pořádku a vedle spravedlnosti práci, práci klidnou, poctivou a rozumnou. Vyhlásil, že světové i domácí poměry vyžadují pronikavé sociální reformy. Demokratická rovnost má vyloučit třídní vykořisťování. Ženy mají mít stejná občanská práva jako muži, stejně se mají věnovat i veřejné činnosti. Menšinám se zaručují občanská práva. Zemědělství, obchod a průmysl si žádá zvelebení. Zvýšenou starost a péči vyžaduje škola a všechen duševní život. Pracovat se musí pro světový mír, národní obranu, zdravé tělo i zdravého ducha. Sokolské ideály a příklad legionářů budou inspirovat osvobozený národ v úsilí o republiku demokratickou a humanitní.

K odkazu 28. října patří řada historických aktů a dokumentů, které dílem předcházely, dílem následovaly prezidentovo poselství:

• 18. 10. 1918: Washingtonská Deklarace (T. G. Masaryk), Prohlášení nezávislosti ČSR v Paříži (E. Beneš, M. R. Štefánik),

• 28. 10. 1918: Prohlášení nezávislosti v Praze (Rašín, Švehla, Šrobár, . . .), ,

• 30. 10. 1918: Deklarace slovenského národa za jednotu s Čechy v Martině

• 14. 11. 1918: 1. schůze čsl. Národního shromáždění - Habsburkové zbaveni trůnu, T. G. Masaryk jednomyslně zvolen prezidentem ČSR

• 19. 11. 1918; Národní rada Rusínů v USA za připojení Podkarpatské Rusi k ČSR

• 10. 12. 1918: Čsl. parlament ruší šlechtické tituly

• 19. 12. 1918: zákon o 8hodinové době pracovní

• 28. 1. 1919: zákon o zřízení Univerzity v Brně

• 25. 2. 1919; zákon o kolkování bankovek a dani z majetku; lid založil i „zlatý poklad republiky"; koncem prvé dekády byla již československá koruna nejpevnější měnou centrální Evropy

• 16. 4. 1919: zákon o pozemkové reformě

• 27- 6. 1919: zákon o zřízení Univerzity v Bratislavě, o podpoře nezaměstnaných, o invalidním a starobním pojištění

• 11. 12. 1919: nostrifikační zákon (převedení zahraniční správy našeho jmění do našich rukou)

• 25. 2. 1920: zákon o účasti zaměstnanců na správě a zisku dolů

• 29. 2. 1920: NS schválilo Ústavu ČSR jako demokratické republiky s všeobecným aktivním i pasivním volebním právem mužů a žen (!). Naše ženy tak získaly právo volit a být voleny mezi prvými. (Ženy ve Švýcarsku se toho např. domohly až za půl století, r. 1974)

Demokracie dostávaly varování – Josef Frais v knize Slavné prohry, slavná vítězství Koruny české

Do konce třicátých let zbude v Evropě jen velmi málo států, které by se daly ještě označovat jako demokratické. Můžeme být hrdi na to, že demokratickou orientaci Československa nezpochybnili ani jeho největší nepřátelé.

30. ledna 1933 jmenoval německý prezident Paul von Hindenburg novým říšským kancléřem Adolfa Hitlera. Později se začne tvrdit, že demokratické státy zcela jednoznačně se vyhrocující budoucí vývoj v Evropě poněkud „zaspaly", avšak nebude to pravda. Demokracie dostávaly stále četnější a stále důraznější varování.

V dubnu 1922 uzavřou Německo a sovětské Rusko ve švýcarském Rapallu dohodu o spolupráci, kterou nikdo nebude brát vážně, třebaže byla jen formálním potvrzením již existujících tajných vojenských úmluv. Německo, které smělo mít jen stotisícovou armádu s pěchotní výzbrojí, bude v SSSR vyvíjet a zkoušet letadla, tanky a dokonce i chemické zbraně.

Adolf Hitler po nezdařeném puči z roku 1923 napíše ve vězení Mein Kampf, kde podrobně vyloží své budoucí úmysly — literární kritici se vysmějí jeho ubohému stylu, ale politici nebudou tuto knihu číst, ani když Hitler začne své ohlašované záměry krok za krokem uskutečňovat.

V říjnu 1925 se na mezinárodní konferenci v Locarnu Německo zavazuje garantovat východní hranice Francie a Belgie, avšak odmítne už poskytnout jakékoli záruky také francouzským spojencům Československu a Polsku.

Dnes, kdy už známe praktické důsledky těchto jednotlivých kroků, by bylo snadné hrát si na prozíravé, byly však dostatečné (a zdaleka ne jediné), aby jim byla věnována odpovídající pozornost. Namísto pevnějšího postoje, který by měl v té chvíli ještě stoprocentní vyhlídky na úspěch, začaly Francie a Belgie i přes německé garance budovat pohraniční opevnění, Británie posilovala válečné loďstvo, a další z vítězných dohodových mocností, Spojené státy, se stáhly do neutrality, která měla později přerůst v izolacionalismus, jenž už nikdy napříště nechtěl být zavlékán do evropských záležitostí.

Už tady, a nikoli až na konferenci roku 1938 v Mnichově, bylo Československo (ale také Polsko) zrazeno a opuštěno. Kdy k tomu dojde také formálně, bylo už jenom otázkou času...

Výročí mobilizace - Ivan Hoffman v Deníku 23. září 2013

Co díky mobilizaci z roku 1938 s jistotou víme je to, že naši předkové byli odhodláni položit za tuto zemi život. Nic víc nemůže občan pro svůj stát udělat, a je-li ochoten se obětovat, musí mít svou vlast rád víc, než sebe sama. Když se v této souvislosti zamyslíme nad vztahem, který ke svému státu máme my, nelze nevidět, že ho v žádné lásce nemáme. Pro většinu lidí je stát synonymem byrokracie, korupce, neschopnosti. Stát se člověku vměšuje do života, v nouzi nepomůže, a proto čím je ho méně tím lépe. V čem jsme jiní, než byli naši předkové? Co se změnilo, že na rozdíl od nich necítíme, že stát jsme my? Že by nám jenom na rozdíl od nich chyběl společný nepřítel?

Existoval československý národ? – Josef Škrábek v knize Včerejší strach (Jaké to bylo mezi Čechy a Němci?)

Existoval československý národ? Ano, ale ...

Pojem národa je možno chápat velmi rozličně. Ale všichni, kteří v roce 1968 byli již věkově alespoň mezi dospívajícími, mohli 21. srpna vnímat tak silné společenství naprosté většiny všech našich obyvatel, že se mohlo mluvit o zrodu československého národa, ne ve smyslu etnickém, ale občanském. Přes čtyři hranice se k nám hrnuly tanky. Okupovaly nás armády Sovětského svazu, Bulharska, Maďarska, Polska a NDR. Kromě Bulharů přicházely okupační jednotky uvedených zemí a národů do styku s našimi stejně mluvícími menšinami. Ale naši Němci se nepřátelili s vojáky východoněmecké „volksarmee", naši Poláci se nebratřili s polskými vojáky, i když právě polská armáda se chovala mimořádně decentně, ba přímo omluvně, a neskrývala své sympatie s námi. Ani na východním Slovensku místní rusínská menšina nevítala ruské tankisty. Hrůzostrašný 21. srpen a následující dny byly krátkým, ale nádherným vyvrcholením československé jednoty, protože v popředí stály všelidské hodnoty a občanské svobody, po nichž toužila naprostá většina všech, bez ohledu na jazyk. Ale již na cestě z Moskvy do Prahy oznámil soudruh Husák, že Slováci nemohou uznat legalitu prvního XIV. sjezdu KSČ, protože slovenští delegáti se ho nemohli v plném počtu účastnit…

K 95. výročí vzniku ČSR vybral (rof)

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí