Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2013

Desakralizace

P.Petr Dokládal

Přemýšlel jsem nad názvem své úvahy, která se rodila dlouhé týdny a krystalizovala do následné podoby. Nejsem schopen zde v krátkosti obsáhnout vše, ale poslední projevy svatého otce, zvláště včerejší homilie na svátek Těla a Krve Kristovy mne inspirovaly natolik, že jsem byl schopen zvolit tento nadpis. Ano, systematický proces útoků na posvátnost, projevující se od těch nejvulgárnějších projevů po docela skryté, ale srdcem vnímatelné. Papež se snaží jasně ukazovat na podstatu stavu, který vnímáme kolem sebe, jak ve společnosti tak v církvi. Posuzování života církve podle vnějších podmínek je dnes opravdu málo, protože jde o jasné cílení na HLUBINU. O tom se sice hovoří, ale nejedná. Ve snaze dělat vše pro věřící, dochází nezřídka k podbízení se a vytváření podmínek, aby se v nich cítil věřící spokojený a rád. Projevuje se to mnoha způsoby: Od liberálního přístupu k dětem, které nejsou napomínány, často ani nějak formovány a vedeny, kdy si během liturgie hrají s hračkami, pobíhají po chrámu a unavení rodiče často nemají ani sil s tím něco dělat. Mladí se chtějí bavit a být v pohodně i když dnes již mnozí nacházejí stále více své zakotvení v Bohu. Přirozeně ale směřují k akcím, zajímají se o psychologii, sociologii a také teologii, ale až na výjimky zde chybí vztah k Oběti. Rodiny se většinou spolu nemodlí, děti a mládež touží po zábavě ve spolku, dřívější formy katecheze jsou nepopulární jako vůbec učení náboženské výchovy. Kroužky, zábavní formy, hudba, pohybovky to všechno je mnohem přitažlivější než slova o Pánu Ježíši. Problém je ale také v tom, že není mnoho nás kněží, kteří to sami umíme, není mnoho opravdově milujících Pána, Pannu Marii, svaté. Konec konců ani jejich jména nejsou s termínem svatý označováni. Panna Maria, kterou nám svěřil Ježíš na kříži není všemi křesťany náležitě uctívána. Vůbec úcta umírá na úbytě. Setkáme se s názory, že je lepší konat bohoslužbu slova než mši svatou, které nikdo nerozumí?? Problém je, že tyto názory chovají mnozí v srdci ale neodvažují se je vyslovit. Samozřejmě nelze, stejně jako se tak stalo po 2.Vatikánu, konat opět nějaké liturgické veletoče a násilně vracet liturgii do doby před koncilem. To se také děje a je to bolestné. Jedinou cestou je trpělivé nesení kříže, které má mnoho podob. Je spojeno s poslušností, kterou jsme my kněží přísahali. Mohl bych uvést příklady ale uvedu jen jeden za všechny. Před časem bylo u nás uzákoněno podávání na ruku. Již před lety po 2.Vatikánu byly odstraněny mřížky z kostelů kterých věřící klečeli a přijímali do úst. Nyní došlo k těmto změnám, které jistě působí mnohým duchovním bolest v srdci. Jsou ale poslušni církvi. Proto mohou tuto bolest obětovat v srdci Pánu, oni nenesou vinu a jistě tím, že tak činí nehřeší. Nemohou ale odepírat podávání těm, kteří dospěli ve svém přesvědčení, že podávání tímto způsobem je snad vhodnější nebo modernější. Vůbec všechny ty formy, které mohou někdy až zavánět snahou o nějaký řád podobný vojenskému, kdy musí kreativita ustoupit stranou je nutno takto pojímat v duchu poslušnosti. Stejně jako i stav církve, která je dnes tak zmítána vnějšími vlivy, že dochází i k některým projevům, které by byly před lety nemyslitelné. Ano jistě, církev se musí přiblížit člověku, ale musí jej také vychovávat a nenechat se zmítat všeobecným společenským míněním. Věřící byli vždy jiní, byli světlem a solí země, byli posláni do celého světa, aby do něho vnášeli ducha Kristova. Nehledali v zásadních věcech nějaké formy sblížení na duchovní úrovni. Je velmi problematické modlit se tam, kde je dopředu stanoven nějaký scénář, a kde člověk musí dávat pozor, aby svým projevem někoho neurazil. Cožpak se věřící mohou urážet. Je možné, aby byla budována nějaká jednota jen na lidských principech? To vše se ale bohužel dělo velkou měrou a nyní se objevují výsledky. Je úžasné, když vidíme obrovská setkání se svatým otcem, jako bylo třeba nyní MILÁNSKÉ SETKÁNÍ RODIN, ale všechna taková setkání předpokládají, že jednotlivci budou pracovat ve svých farnostech. Je ale logické, že se nejdříve musí umět modlit, protože jinak půjde zase o masovost a povrch. A zde jsme u jádra věci a tím je  ÚCTA. Na slavnost Božího Těla promluvil svatý otec velmi důrazně o nutnosti ADORACE předcházející liturgii, je známo, že je třeba obnovit úctu k Panně Marii a to podle závěru LUMEN GENTIUM. Je příznačné, že mnohé formulace velmi silných dokumentů byly přijaty jinak než bylo zamýšleno, došlo k chybným interpretacím a výkladům, které se nyní svatý otec snaží uvádět na správnou míru. O to, že to jde nesmírně ztuha svědčí různé formy ODPORU jak vidíme například v Rakousku nebo i v jiných zemích. Za těchto podmínek je přirozené, že nelze volit nějaké formy násilí, ale jen jednu. Padnout na tvář před Bohem, používat všechny prostředky, které máme, abychom sami vytrvali a nenechali se zmást stále radikálnějšími požadavky ateistického světa, který dnes již neváhá používat metod proti svědomí člověka a to v mnohem silnějších metodách než je zmíněné podávání Nejsvětější Eucharistie na ruku. V takových případech je nutno volit jasné NE, tak jak to činí například kardinál DOLAN v Americe a jiní. Co ale říci na  adresu těch křesťanů, kteří mají problém vnímat obrovský hřích genocidy potratů, kteří s vážnou tváří hovoří o přirozenosti sezdávat homosexuální páry, kteří koketují s eutanasií. Jistě zde budou vždy snahy tyto sodomské vážné hříchy nějak omlouvat a zde se vždy hodí mnoho novodobých teorií o homofobii, toleranci a obyčejném lidském soucitu s postiženými. Jistě ani v nejmenším nemůže křesťan dát najevo, že těmito lidmi pohrdá, nebo je nemá rád. Máme všechny milovat, ale musíme stát na straně Ježíše Krista. V opačném případě se dostáváme do názorové mlýnice, která následně drtí a ničí všechno, což jasně vidíme ve společenské sféře, kdy často stojí jeden proti všem a všichni proti jednomu. Zmatek a napětí, jsou odlehčovány různými aférami a událostmi, které člověka na chvíli odvedou k jiným úvahám, ale pak nastoupí ještě větší zmatek.

Za tohoto stavu je velmi pravděpodobné, že bude docházet k pozvolným a dle situace také k razantním posunům ve vztahu k Bohu a víře, tak jak tomu bylo v historii mnohokrát. Protože člověk většinou reaguje až ve chvíli,kdy se mu bortí jeho systém hodnot a pak vyráží k různým formám jednání od revolučních jak vidíme například v Arabských zemích až ke stávkám, protestům a jiným akcím ve snaze dostat opět věci tam,jak jsme byli zvyklí. To je ovšem iluze. Hmotný svět se bortí a to platí i pro ten, který jěště dnes operuje s miliardami ba biliony jakýchsi virtuálních zdrojů, které  nakonec pohltí jedna obrovská černá díra jako předstupeň té opravdové pekelné. Ovšem tyto úvahy jsou pojímány jako výplody chorých mozků, takže nelze je nějak rozebírat. V globálním pohledu se o tom zmínil náš mistr Karel Gott, ale z jeho úst, stejně jako z jiných to není bráno vážně. Co tedy máme dělat? Nevěřícím, kteří si svůj život utvářejí podle svého přesvědčení poradit neumím. Ti věří, že vznikli a zaniknou. Že budou žít ve svých potomcích.Nevím ale, co ti budou říkat na stav, kteří mu předci .zanechali. Věřícím by ale mělo být jasno, upnout se na Boha, nevzdávat se pod diktátem doby a společností. Být připraveni na odchod z tohoto světa. Ale přitom milovat život, chtít mít děti, starat se o ně, milovat je.Milovat všechny a celé stvoření.To je cesta svatých. Jiná neexistuje. Prosme také, abychom byli svobodni jak od reklamy tak od mnoha nesmyslných zákonů. A také poslušni. Zvláště se modleme za církev, papeže, biskupy a všechny představitele. Za státníky, kteří už ztrácejí lavírovací schopnosti a ocitají se ve mlýnici společnosti, která po nich žádá nemožné. POKOJ a DOBRO v srdcích vyprošuje a žehná.

P.Petr Dokládal

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí