Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2013

Anti - euro

Bohumil Kobliha

Éry končí poznáním – někdy krachem… Poznáním tehdy, když seznáme, že to či ono nenaplňuje naše představy, neplní zamýšlenou funkci či zklame prostě naší víru v něco že je, a ono tak vůbec není.

Záměry mohou být dobré, směr se může zdát nosný, ale střet ideje se skutečností potvrdí opak. Co je krach nemusíme myslím popisovat.

Obdoby můžeme sledovat u inženýrských projektů a nápadů. Geniální Leonardo da Vinci to myslel dobře s jeho prvním letadlem, kdy chtěl napodobit funkci křídel ptáků. Neznal ale principy aerodynamiky ani neodhadl co energie a jaké je ke vzlétnutí potřeba, a tak jeho vznešená idea aby člověk mohl létat jako pták, pohádka Ikarova letu skončila ve skicách na papíře.

Krach v případě „letounů“ je havárie.

Když po Druhé světové válce 19. září 1946 na schůzi mocných v Curychu bývalý  britský premiér  Winston Churchill v řeči rozhlasem přenášené do celého světa volal po ustavení Spojených států evropských, zdálo se že je to nová nosná naděje Evropy. Mělo se dle něj usmířit Německo, Francie a Britanie k novému partnerství. Jeho záměry byly ale spíše diktovány jeho obavami z Ruska a byly namířeny proti Sovětskému svazu. Obával se socialistických idejí a hrozícího imperialismu SSSR.

18. března 1949 následoval plán vybudovat NATO jako vojenskou protiváhu tehdy silnému stalinskému militarismu.

Evropa se ale postupně ze „studené války“ a hrozeb té horké, uklidňovala  a potřeba rozumného obchodování v užitečném partnerství dostala výraz 20.února 1959 na jednání ve Stockholmu kdy Britanie, Rakousko, Dánsko, Norsko, Portugalsko, Švédsko a Švýcarsko podepsaly nový obchodní pakt EFTA (European Free Trade Association), což mělo rozšířit dřívější spolupráci v tzv. Common Market, produkt Evropské komunity(EEC) ustavené 25. března 1957 v Římě.

Zde ale spolupráce narážela na opatrnost Británie, která se nechtěla vzdát své suverenity. EEC se Britanie neúčastnila a rovněž ji nepodpořilo Rakousko, Švýcarsko, Dánsko, Norsko a Švédsko.

V květnu 1967 ale Britanie přece jen požádala o členství v Common Market k nemalému gaudiu francouzského prezidenta De Gaula…atd.  

V lednu 1977 britský ministr vnitra Roy Jenkins se stal prvním britským prezidentem EEC Commission v Bruselu.

5.října 1990 se Britanie připojila k ERM – měnovému mechanismu ovšem nevzdala se libry sterligů (£), stejně jako Česká republika má stále korunu.

Z tohoto letmého náčrtu vidíme, že názory na spolupráci se různě formovaly podle představ jakou cestou Evropa má jít, a kolik ze své suverenity jsou občané ochotni popustit, zvláště když po roce 1989  sovětská hrozba Evropě definitivně padla.

Ovšem hospodářské dění se posunuje a přesouvá dále bohužel neblahým vlivem Bankéřů světa. Nenasytnost jejich kapes zakaluje čím dál tím více evropskou (ale i světovou) hospodářskou situaci.

Musíme také kontaktovat, že touhy Německa prosazující svoji průmyslovou nadřazenost a pronikání jejich výrobků často na úkor produkce a výrobní kapacity jiných členských států EU, a to spolu s finančními tahy Bankéřů světa, nese neblahé ovoce. Zadlužují plánovitě jiné státy neskromnými, zbytečně velkorysými projekty, jako je tomu na příklad u miliardových projektů slunečních a větrných elektráren v Řecku. To by nemuselo být špatné, kdyby překotné půjčky na investice nezatěžovaly či doslova neohrožovaly normální běh života obyčejných občanů.

Dnešní finanční „záchrany“, aby zadlužené státy, jako Irsko, Španělsko, Italie, Řecko a nyní Cyprus, byly udržovány v Evropě jako dojné krávy, podobně jako jsou zelené mšice pro mravence, začínají zasahovat všechny.

„Půjčky na půjčky“ prakticky u všech shora jmenovaných členů EC (ale i u dalších) jsou jen na to, aby státy mohly splácet úroky za dřívější půjčky.  

Je to jen cesta z deště pod okap či spíše bludný kruh.

Jde jen o pošetilé oddalování kolapsu a zadlužování na generace, prakticky do nevolnictví Bankéřů světa, k čemuž pomáhá €.

I když by se zdálo, že tato situace Německu paní Merkelové může vyhovovat, není tomu tak. Nesmíme zapomínat, že celá řada výrobních celků, gigantů jako VW jsou v rukou nadnárodního kapitálu (což má další implikace), a to rozumní Němci vidí.

Podle The Sunday Times ze 17.března 2013 se v informaci „Rebelové opouštějí Merkelovou…“ dovídáme, že profesor makroekonomie z Hamburské university prof. Bernd Lucke založil v opozici k paní Merkelové novou Anti-euro stranu. Kloní se k ní 26% voličů, kteří jsou znechuceni jednotnou měnou a čachry, které se ve jménu Německa dějí.

V Německu říkají straně prof. Lucke také „Profesorská strana“, poněvadž ji podporuje řada významných akademiků.

Jejich cílem je, vedle jiného, postupný návrat k národním měnám.

Podle průzkumu veřejného mínění by v nových volbách 17% dnešních stoupenců Angely Merkelové volilo novou stranu.

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 24. 2013

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí