Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2013

Návrat žádaný a nežádoucí

Bohumil Kobliha

Jen velmi zřídka komentuji či odpovídám na články v českém tisku. Některé, jako zamyšlení studenta MU v Brně Mirka Návrata „Postkomunističtí Češi a jejich zahraniční krajané - co teď?" ve Svědomí č. 3, 2013, si o to ale přímo říkají. Jeho výzva čs. exulantům a krajanům v zahraničí k návratu domů se i v jiných periodikách čas od času objevuje, vždy v souvislosti s různými krizemi. Mohu k problematice kvalifikovaně něco říci, tedy zde předkládám svá poznání a praxi:

Československo mělo a má obrovský potenciál lidí inteligentních a pracovitých na všech stupních občanských aktivit, kteří se i v nejtěžších podmínkách exilu a ciziny uplatnili a prosadili. Bariery které se před cizince v některých zemích staví, jsou velmi obtížné a ne všichni architekti, inženýři a profesionálové z jiných oborů se dostali k tomu co byli školeni a v čem vynikali. I nejlepším lékařům trvalo léta než se propracovali a „doškolili" (dle zákonů té které země) na místa, která odpovídala jejich skutečné kvalifikaci. Pečení holubi navzdory všem představám se prostě nevyskytují. Na západě od našich čs. hranic nebyl a není ráj a „americký sen" („American dream") není pro všechny. To co Čechoslováci ve světě dokázali, vyžadovalo enormní a cílevědomé úsilí. Je nesmírný rozdíl, když za sebou máte svoji zem, své školy, instituce a svůj jazyk, prostě své národní zázemí, a proti tomu situaci uchytit se sám v cizí zemi. Cizina je často bez zájmu a ještě s jejich vlastními starostmi o jejich zaměstnanost, jejich prestiže a priority a jejich zápas o místo na slunci. Přes to jsme se v soutěži neztratili a ještě pracovali v exilových organizacích pro naší otčinu bez nároků na „slávu" a finanční odměny. Snad nejlépe a jako krystalem to dokazuje Biografical Directory Czechoslovak society of Art and Science, SVU (Společnosti pro vědy a umění) šesté vydání (!) ve Washingtonu, D.C. roku 1988, jinak výtisk z mé referenční knihovny.

I když nezahrnuje zdaleka všechny významné, jako na přiklad Milo Komínka a další, je to doklad čs. svébytnosti ve jménech Čechoslováků na 215 stranách. Dokument dokazuje také, že většina si zachovala své vlastenectví.

Mnozí z nás exulantů se po „sametu" doslova vrhli domů, a ne s prázdnou náručí. S exilovým přítelem Prof. Milanem Zeleným jsme se domluvili co bychom měli nejprve své rodné zemi přinést. Je to pak dokumentováno naší činností a články např. v Hospodářských novinách a jinde. Přednášeli jsme na téma řízení a jak privatizovat. Mluvili jsme o zaměstnaneckém podílnictví a Baťovu stylu podnikání. Prof. Zelený dovezl do našeho Československa bedny publikací a zejména Baťovu jedinečnou knihu Úvahy a projevy vydané tiskem v Moravia Press Ltd Toronto (tedy Milo Komínkem). Zelený přednášel na své „alma mater" Vysoké ekonomické v Praze. Já kontaktoval svoji fakultu strojního inženýrství ČVUT, tehdejšího děkana prof. Šestáka. Snažil jsem se propojit nás na britské odborné instituce (a obnovení SIA). Už jsem měl vše projednané s děkany a profesory v prestižní Londýnské Imperial College (což odpovídá úrovni ČVUT) a s Institutem strojních inženýrů IMechE (jehož jsem členem). Mělo dojít k přednáškám a výměnám profesorů. Prostě začlenit nás do západní technické „civilizace".

Prof. Antonín Liška v roce 1990, jako nový provizorní děkan na fakultě strojního inženýrství pražské ČVUT, mě zauvažoval/chtěl pro katedru Organizace a řízení v Horské ulici a požádal mne o urychlené napsání habilitační práce. Tu jsem přes všechna svá politická a jiná angažmá dodal po asi šesti týdnech v listopadu 1990. Byla nazvána „Aspekty totálního managementu". Diskutoval jsem v ní nové směry pro řízení průmyslu naší země a prosazoval Zaměstnanecké podílnictví (zaměstnaneckou autonomii). Prezentovali jsme nové ideje s prof. Zeleným i na ČSTV.

Ovšem „republika kamarádů", která už měla „západní angažmá", se proti mně jako na komando zvedla a v Českém slově uveřejnili jejich ostrý kritický článek. Ovšemže.

Západu, v jejich impériu kapitalismu, šlo o jejich zisky a ne o naše národní dobré. Po bídě socialismu, nejeden hladový a chtivý se dal získat vidinami zisků. Tehdy se mi nechtělo ani věřit tomu, co jsem se pak dovídal o praktikách/machinacích, které zavládly... Dodnes se naše zem nemůže dostat z korupcí.

Na fakultě při interview výběrové komise pro místo jsem cítil studenou „přízeň", včetně komentářů některých přísedících, prozrazující nulovou znalost praxí Západu. Místo vedoucího katedry pak bylo obsazeno předešlým zástupcem profesora.

Nový děkan naší fakulty prof. Zuna mne sice ještě pozval na obhajobu mé Habilitační práce, ale vzhledem ke zkušenostem Jana Husa a podobných, Galilea v to počítaje, jsem nabídku otevřeně odmítl.

Tímto studijním příkladem (case study) chci naznačit, že zájem nebyl o kandidátovy schopnosti, znalosti, světovou průmyslovou praxi (i na koncepčních stupních např. u ICC-International Construction Company, Ford, Babcock atd), prezentace na mezinárodních kongresech, závažné vědecké práce a učení a aktivity na universitách, ale o udržení postů a vydržených míst, o známosti, politické vlny a osobní interesy „starousedlíků". Šlo a jde o prestiže a peníze. „Vysoké klobouky" jak popsal Komenský, se stále nosí.

Přes všechno jsem nikdy nepocítil ani slzu hořkosti. Vždy jsem byl a jsem hotov pomoci tam kde bylo a je třeba.

Držím se hesla generací vlastenců před námi: "sloužit národu je na místě nejpřednějším" a „práce pro vlast se nehonoruje". To mi dává motivaci k mé činnosti.

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 257. 2013

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí