Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2013

Probouzení k čemu?

Bohumil Kobliha

Dávný přítel mi z vlasti 8.8.2013 napsal: „Na politiky, politické strany jsem zanevřel a čekám na předčasné volby – zda se občané ČR probudí.“

Jenomže probuzení k čemu? Byli jsme po dvacet let vmanipulováváni do situací a systémů, které pro nás jak jednotlivce tak národ nepracují, či jdou dokonce proti všemu co jsme kdy byli a jsme.  Co má volič, dělat když je teď na tom tak špatně že si musí o dovolené oddechnout „bez zpráv o politice a bez novin“. Je ze všeho unaven, a dokonce chce otočit kormidlem do sargasového moře, z vody ze které jsme se po generace pracně (i krvavě!) dostávali a slyším překvapující názor: „ …já bych byl klidně pro monarchii. Volby stojí spousty peněz a poslanci se ani nedočkají konce toho jejich volebního období, kují pikle a ve státě je bordel“.

 

V Anglii se říká: Zpět k rýsovacímu prknu. Musíme zauvažovat do čeho jsme od Velké francouzské revoluce (1793) a zrodu moderních republik vklouzli. Kde je heslo rovnost-svornost-bratrství? Kde je občanská svoboda po které stále prahneme? Vždyť ta je podmínkou existence a zdravého růstu lidského rodu. Do čeho jsme v domnění vyššího a lepšího stupně řízení organizované společnosti byli vmanipulováni  a proč?

Je faktem, že všechny systémy lidské organizace časem zastarávají a degeneruji. To je dáno poznáním, touhou po lepším a někdy technologickým vývojem. Původní ideje bývají také – a to většinou – zneužity chrapounstvím a hrabivostí živlů bez skrupulí. Ti vymýšlí jak systémy přetvořit k tomu aby jim mohly sloužit. Kolikrát byl a je zneužíván Ježíš.

 

Od monarchií jsme se krvavě i méně krvavě oprostili po zkušenostech, že vládce, vládnoucí rodina ztrácí časem schopnost soudně řídit stát a vládnou nakonec „rádcové“ a „poradci“. Ti většinou, bez zodpovědnosti, dělají to co se hodí jim (či jejich vodičům!) bez ohledu na prospěch pro stát, monarchu samotného a definitivně bez ohledu na lid. To se přece stalo ve Francii koncem osmnáctého století a v Rusku v devatenáctém. Připomeňme pak konce monarchů samotných, počínaje gilotinou a konče kulkami do hlav celé rodině, pokud se monarchové nespasí útěkem do exilu. Zapomněli jsme, že i sedláci museli vzít vidle a jít „na pána“? Máme se k tomu vracet jen proto, že se nechceme poučit z historie, nebo jen pro únavu?

 

Dnešní královské rodiny nemají pro řízení věcí veřejných prakticky význam. Tak je ve Velké Britanii. Z půlživotní zkušenosti zde vidím, že vláda se historií (dokonce i císařstvím) spíše jen propagačně honosí a za „království“ se prakticky jen schovává: Co chcete máte království. Máte hodnou  královnu! Aniž hodná královna co zmůže... Všechno dělá parlament a vládne se v systému „parlamentní demokracie“, prostřednictvím politických stran.

 

Obecně evropansky, abychom se dostali z monarchie, vzali jsme vzor z dávného Řecka a přijali – po  nejméně dvou stoletích úsilí a zápasů model demokracie. Vycházeli jsme z toho, že prostí a rozumní lidé chtěli dobro pro všechny. Opomenuli jsme ale zkušenost, že lidstvo je od pradávna a permanentně pod vlivem nejrůznějších „šámanů“, a receptů sloužících jejich osobním cílům. Z demokracie řeckého typu uhnětli „parlamentní demokracii“ s politickými stranami.  Politické strany od počátku svého vzniku tedy zajisté straní a zákonitě rozdělují. Od obce až po kraj a národ.

Strany uvnitř svého vlastního uspořádání a pravidel hry (výběr kandidátů!) umožňují být nástrojem prosazování cizích zájmů a jsou hnízdem korupce! Znásilňují individualitu poslanců a svobodu jejich rozhodování „stranickou poslušností“ – na příklad v Anglii parlamentní funkcí „biče“ (Whip). Strany jsou používány zákulisními loutkovodiči k prostrkávání „poslanců“, lidí pro „každé počasí“ a dle jejich potřeb.

Politické strany jsou záměrně utvářeny a dotvářeny pro rozdělení a rozdělování. Ve volbách pak rozhodují jen líbivá hesla volebních kortešů.

 

Sám systém politických stran je od počátku nedostatečný a v důsledcích špatný. Ve špatném systému se nemůžeme dobrat dobrého konce!

Musíme ale zřejmě projít utrpením nových poznání, než se dostaneme k tomu že strany a parlamentární demokracii“ jako SYSTÉM musíme odložit do historie k monarchii a diktaturám všeho druhu. Do té doby nečekejme, že se ze současných problému snadno dostaneme. Tak dalekosáhlé změny nelze dosáhnout přes noc.

 

Jaké je zde řešení? Jak se zachovat v nadcházejících volbách ČR ve velmi obtížné situaci u nás i ve světě? Současný parlament, jak vidíme je těžce zkorumpovaný do „prava“, což přineslo jen léta národního i občanského hoře. Je toho příliš čeho se máme a musíme postupně zbavit. Těch, kteří patří do řady k vytřídění dle sokolského rytmu čepelem v tu zrádnou hruď“ nám vyrostlo korupcí zvenčí je na tucty. Ale i ti by měli nabytými zkušenostmi a  poznáním prohlédnout.

Evropa je v krizi a důsledky vyvolaly potřebu se dostat z tohoto moderního žaláře národů inteligentně. V Britanii tedy byla založena závažná nezávislá strana UKIP (United Kingdom Independent Party) s programem výstupu z EU, protože do volebních programů stávajících stran nebylo možné prosadit a propagovat osamostatnění Britanie. UKIP používá stávajících možností jak z bryndy. Podobně postupuje Skotská národní stana aby se oprostila od dávno pro Skoty neužitečného spojení s Anglií a žádá referendum o tom na příští rok. Ovšem to se stále děje v systému stran a problematické „parlamentární demokracii“, kde je tak snadná všeničící korupce těmi kteří si změny nepřejí.

 

Prospěšný byl a je typ demokracie, kde poslanci, zástupci občanů jsou skutečně posláni/vysláni do vrcholného řídicího orgánu (parlamentu) přímo občany bez mezičlánku stran. Čestný, pracovitý a inteligentní jedinec jehož osobnost, národní českou slovenskou či československou orientaci a charakter známe, bude daleko méně náchylný ke korupci.

Místo abychom volili strany, budeme uvažovat a dávat hlasy osobnostem, které hájí naše národní dobré a znají naše občanské potřeby. Nezávislý kandidát může mít v dané situaci větší šanci než skvělá osobnost zatím v ranku strany, kde mohou být kvality znehodnoceny.

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 59. 2013

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí