Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2013

Spoutaná snem

Irena Kopecká

Spoutaná snem
slabiky Tvého jména vykřikuji.
V polospánku zlém
utíkám před démonem,
co děsí a volám:
Milý můj, milý, kde jsi?
U Tebe děvče, kde bych byl,
s úsměvem
plašíš chmurný sen
a vlhkým polibkem
stvrzuješ svá slova.
Procitám, sama znova,
do samoty stěn
a prázdna okamžiku.
V hořícím tichu
vidím jen rty tvé,
jen ty tu zůstaly stát.
Chlad, mrtvolný chlad
mě objímá.
Rty pomalu mizí,
chlad se rozplývá.
Kde ses tu vzal,
jak věděl jsi,
že Tě potřebuji?
To duše mrtvých
kolem nás plují?
To jsem nevěděla,
že duše přežívá
smrt svého těla
a k láskám svým
navrací se zpět.
Ve tmě svým
očí zavřených
vidím Tě vedle stát.
Cože to šeptáš,
že mě máš rád,
že mě máš rád?
Ach, věř mi, věř,
já Tebe též,
já Tebe též.

Irena Kopecká

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí