Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2013

Ohýnek

Irena Kopecká

Je tichý vlahý podvečer. Vzduchem se nesou poslední ptačí písně, měkké stíny začínají splývat se závoji noci, která se k nám pomalu blíží.

Sedíme s Aničkou u ohýnku, pozorujeme oranžovo- zlaté záblesky hořícího dřeva, slyšíme jeho praskání, které je často předzvěstí reje jiskřiček, co vyletí do vzduchu, ještě naposled zazáří a pak zhasnou navždy. Zůstane z nich jen popel.

„Ale to není konec, to je jen začátek jejich nového života,“ tiše se ozve má přítelkyně.

Ani se nedivím, že mi čte myšlenky, zvykla jsem si.

„Víš, tím popelem přihnojíš květiny, ony lépe porostou a vykvetou do krásy větší než kdy jindy. V jejích barvách a vůních znovu obživne popel spáleného dřeva. Nebudeš k tomu potřebovat ani živou vodu.“

„Já vím, věčný koloběh života, že? Ale stejně by mě zajímalo, jestli ty kousky dřeva vnímají, co se s nimi děje, jestli ví, že zemřou a zda se bojí smrti.“

Anička se po chvíli ozvala: „Dřevo je živé, vnímá, co se s ním děje. Možná se některá polínka bojí své smrti, loučí se nářkem, což vnímáme jako praskot, nebo jako zlořečení ruce, která je vhodila do ohně, jiné dřevo se ale těší, že se rozzáří jako malé slunce a svou smrtí zahřeje člověka.“

Obě jsme se odmlčely. Bůh plamenů vířil v tanci smrti se dřevem a ono plakalo i zpívalo zároveň. Slzičky jiskřiček vystřelovaly do okolí, posléze uhasínaly, ohýnek měnil barvu z oranžové do modré a opět do zlaté a červené. Nad hlavami nám proletěl vyplašený pták. Nastal čas otevřít své duše královně Noci.

Irena Kopecká

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí