Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2013

Spojité nádoby

Jindřich Koudelka

Kdysi, to když Evropa ještě znala svůj původ, zvedala slova Habemus Papam vlnu nadšení, a nejen pod svatopetrským balkonem... Ale od doby, kdy se /Evropa/ zbavila opia národů / i národů samých/, zůstalo toto zvolání daleko za zájmem pokrokové většiny. Avšak při stále se zvyšující poptávce po podnětech zvenčí, nutných k výrobě televizní zábavy pro znuděné konzumenty starého kontinentu, se situace poněkud vylepšila, vždyť pohled na nového papeže a sbor kardinálů v červeném slibuje docela pěkné šou. Potom i „poznaná pravda“ o „temném“ středověku jde na chvíli stranou. Aby však po skončené podívané dali oni pokrokem osvícení najevo, že vypreparované představy nadále zůstávají jejich světonázorem, deklarují, a to veskrze poctivě, že věc „flanďáků“ se jich netýká.

Filosofie se často , na podporu svých dokazování, dovolává přírodních věd a fyzikálních zákonů. V dnešním zrelativizovaném světě bude lepší se při tomto způsobu dokazování předem doptat, zda tyto zákony jsou ještě funkční?! Dle toho, že Newtonova mechanistická fyzika funguje i při teorii relativity, soudím, že ano. Potom tedy bude funkční i jev, známý jako spojité nádoby. Pomocí něj lze „ po způsobu filosofickém“ prokázat mylnost názoru, že „věc flanďáků“ není věci naší. Ale nač dokazovat, „po způsobu filosofickém“ něco, co lze dokázat selským rozumem?

Když v pátém století padnul Řím a Evropou křižovaly barbarské kmeny a v dalekých stepích východu se houfovali jezdci na malých konících, aby vyrazili na západ , zdálo se, že Evropa zůstane, ne-li navždy, tak na staletí ponořena do tmy – materiální i duchovní. Že se tak nestalo, je, z pohledu dnešního zrelativizovaného světa, vinou nebo zásluhou Církve /?/, která si jako jediná ve zmatcích oněch dob dokázala, snad na důkaz své univerzálnosti, uchovat svoji organizační strukturu. Ba co víc, dokázala také uchovat dědictví antiky. Roub křesťanství, naroubovaný na dědictví tohoto zmizelého světa, vytvořil pak dominantní kulturu, známou jako anticko-křesťanská, v jejímž klínu se zrodily a v jejímž náručí byly vychovány všechny nynější národy Evropy, včetně našeho. To jsou ony spojité nádoby mezi „temným“ středověkem a „osvícenou“dobou dneška.

Mimochodem, je možné, aby národ nebo obilný klas vzešel ve tmě? To se neptám já, ale selský rozum.

Je-li vše relativní, jak nám tvrdí, musí se prý na věc nahlížet z různých úhlů pohledu. Stačí tedy změnit úhel pohledu a pravdu si můžeme vybrat jako v Kauflandu z nabídky jogurtů.

Trochu jsem z té relativity vedle; bylo tedy vinou či zásluhou Církve, že se v Evropě pátého století „nezhaslo“? Vezmeme-li v potaz „úhel pohledu“ většiny „občanské společnosti“, pak se její odpověď ponese v duchu otázky biblického Zachea: „Co dobrého může vzejít z Galileje?“ Názor historika-akademika na toto téma bude ve stavu historické neurčitelnosti.: snad, možná, kdyby …,

To selský rozum, který o relativitě ani o úhlu pohledu nemluví, jednoznačně zvolá spolu s Augustinem: „Šťastná to vina“! Ovšem liberálové a globalisté zrovna tenhle názor nesdílejí a spíše litují, že hunští koníci nedorazili ke břehům Atlantiku- o co dříve jsme mohli žít v globálně uspořádané multikulturní Evropě?! Nu, a vyznavači věčného pokroku pronesou to svoje okřídlené: „Jó pokrok -ten se zastavit nedá.“ Tihle milovníci pokroku, svých aut a svých Já si dodnes myslí, že Pokrok padá z nebe jako trakaře a ve snu je nenapadne, že bez oné dávné „viny“ a bez „temného“ středověku, bez oněch spojitých nádob, by své hýždě místo v luxusních automobilech , vozili leda na korbě dvoukoláku, taženém volským potahem!

Neplatí potom, že věc Evropy i všech evropských národů, včetně našeho, je spojena s věcí a osudem křesťanství, tím i Církve, a to víc než si myslíme? Vždyť i česká krajina o tomto spojení vypovídá. Historik Pekař v jedné ze svých úvah napsal, že Babička Boženy Němcové by nebyla napsána, nebýt české krajiny; to pro její líbeznost, zvýrazněnou tu barokním kostelíkem, kapličkou na návrší nebo božími muky u polní cesty i sochami českých světců a patronů, ke kterým se národ vždy utíkal v dobách dobrých i zlých. Ať už jsme si toho vědomi nebo ne, toto jsou kořeny našeho bytí, naší existence. To jsou pouta, spojující nás s naší minulostí, která nejdou zpřetrhat bez tragických následků.

Křesťanský konvertita ze židovství, novinář Alfred Fuchs, napsal: „Mravy, řeč a mysli – to je dohromady kultura,“ „K národu patří ten, kdo přijal jeho kulturu a kdo se cítí účastníkem jeho dějinného osudu. Kdo cítí, že ty děje, které se přihodily národu v minulosti, jsou i součástí jeho osudu osobního, kdo se zařazuje do tohoto společenství rodu, do onoho řetězu rukou lidí zesnulých, živých a dosud nenarozených „nás i budoucích“ ten k národu patří.“

Popsal někdo spojité nádoby lépe?

Jindřich Koudelka

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí