Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2013

Figury povolebních tanců

Jan Kubalčík

Na vyjednávání o budoucí vládě lze demonstrovat některé obecnější trendy. V následujícím textu se o to pokusím.

Figura 1: vyrovnání státu a církví

Vyrobením náležitého dusna kolem této otázky byla ČSSD patrně svým voličům povinována. Věcná stránka byla zřejmá od počátku – bez souhlasu církví s uzavřenými dohodami hnout nelze. To ostatně několikrát ve svých komentářích zopakoval i Zdeněk Koudelka, právník z lůna této strany (viz Revue Politika). Bohuslav Sobotka přesto vynaložil nemalé úsilí a uchýlil se k „argumentům“, jejichž sprostota volá do nebe. Tři z nich ční nad jiné: (1) k čemu že budou církve vrácené prostředky (majetek, finance za majetek, který by z různých důvodů bylo příliš složité vrátit nebo jej dokonce vrátit nelze...) využívat?; (2) i papež František říká, že církev má být chudá; (3) církve by měly ukázat sounáležitost s lidmi v situaci, kdy je rozpočtová situace tak napjatá.

Ad (1), stručně řečeno, drzost. Každý nechť se vžije do situace okradeného, kterému ten, kdo aktuálně vládně jeho majetkem, klade bezostyšnou podmínku, že jeho vlastnictví vydá, jen když bude spokojen s tím, jak bude s vráceným dále nakládáno... Ad (2), ukazuje to znovu na nadčasovou platnost slov E. Burkeho: „Většina z nás v Anglii si myslí, že je to závist a nevole vůči těm, kteří jsou často strůjci vlastního štěstí, nikoli láska k odříkání a askezi rané církve, co má některé lidi k tomu, aby křivě pohlíželi na vyznamenání, pocty a důchody, nezcizené přece žádné osobě a mající sloužit ctnosti. ... Věřili bychom, že tito reformátoři jsou čistými entuziasty a ne, jak si nyní myslíme, podvodníky a švindléři, kdyby se vzdali vlastního majetku ve prospěch obce a sami se podřídili přísné disciplíně rané církve.“. Ad (3), opět, drzost. Kdokoli si může spočítat, v jakém poměru jsou navrácené prostředky k HDP (nezapomeňme přitom, že je v tomto případě řeč o financích, které mají být vypláceny 30 let... čili hovoříme o HDP za těchto 30 let...).

 Připomeňme ještě Alexise de Tocquevilla: „Nebojím se také tvrdit, že téměř ve všech dnešních křesťanských zemích, katolických právě tak jako protestantských, hrozí náboženství nebezpečí, že upadne do rukou státu. Ne v tom smyslu, že by vládci byli tak domýšliví a stanovili sami dogmata, ale berou kněžstvu jeho majetek, poskytují mu plat, překrucují a využívají ve svůj prospěch jeho vlivu, dělají z kněze jednoho ze svých úředníků a často jednoho ze svých sluhů a spolu s ním pronikají až do nejtajnějších hlubin duše každého člověka.“ Takže, o co jde? Především o štvaní proti církvím, proti katolické zvláště.

Figura 2: přímá demokracie

Jak kdysi trefně poznamenal Joaromír Žegklitz, neduhy demokracie nelze řešit ještě větší porcí demokracie. Tato iluse však nejen že přetrvává, ale někdy se zdá, že dokonce její vliv sílí. A to navzdory zavedení přímé volby presidenta – přesněji navzdory tomu, co z ní vzešlo. Mluvíme o odstranění bariér, které zadržují bezprostřední choutky davu. Obecné referendum, přímé volby starostů, odvolatelnost politiků lidovým hlasováním... Skutečně si propagátoři těchto „vymožeností“ neuvědomují, kolik z těch kroků, které jsou správné, jsou zároveň nepopulární? Nebo si to uvědomují a nemyslí své návrhy vážně? Nebo jim je to jedno a jde jim jen o moc? O tu jejich, nikoli o moc lidu – pochopitelně...

To vše již bylo řečeno mnohokrát a přesto jsou tyto návrhy vznášeny stále do kola – bez toho, aby se navrhovatelé jakkoli pokoušeli se s protiargumenty vyrovnat. Znovu tedy dejme slovo klasikovi: Jestliže demokratická společnost nahradí rozmanité síly, které nadměrně bránily rozletu lidského rozumu nebo jej brzdily, absolutní mocí většiny, změní zlo pouze svou povahu. Lidé by nenašli možnost žít nezávisle; objevili by, bohužel, pouze novou podobu otroctví. Právě o tom, a opakuji to důrazně, by měli důkladně přemýšlet ti, kdo vidí ve svobodě rozumu svatou věc a kdo nemají v nenávisti jenom despotu, nýbrž despotismus. Mně alespoň, když cítím ruku moci, spočívající těžce na mé šíji, záleží málo na tom, kdo mě utlačuje, a nejsem o nic ochotnější sklonit hlavu pod jho, představované miliónem paží.“ (Alexis de Tocqueville)

Figura 3: (nejen) reforma penzijního systému

Prozíravým lidem byla nezbytnost reformy penzijního systému zřejmá nejpozději v polovině 90. let. Hlavnim materialistickým argumentem byly pochopitelně demografické prognózy (které, což si může každý ověřit, se v zásadě vyplnily a to spíše v duchu těch pesimističtějších scénářů – společnost přece jenom není počasí...), tím nematerialistickým svoboda (peníze ve fondu jsou majetkem střadatele, dědí se, dělají z lidí kapitalisty – a kapitalismus bez kapitalistů jaksi dlouhodobě fungovat nemůže, každý má větší prostor rozhodnout o svém odchodu do důchodu...) a prospěšnost odnětí možnosti manipulovat s penzemi z rukou politiků (to, co vám my slíbíme, vám nikdo nedá: budeme valorizovat, snížíme či alespoň nezvýšíme věk odchodu do důchodu, atd. atp.).

Na konsensus „napříč politickým spektrem“ se čekalo klíčových 15 let, během kterých se podmínky, za kterých se reforma mohla a měla provést, několikanásobně zhoršily. Zejména pominula nabízející se – a zcela spravedlivá – cesta využití prostředků získaných z privatisací k financování přechodového období reformy. Odvolávání se na zmíněný konsensus je tedy čirým alibismem – když se někdo dohodnout nechce, jde jen o snahu věc znemožnit a ony „privatizační peníze“ využít jinak, podstatně populističtěji, resp., co je neméně důležité, tu sladkou (předvolební) možnost šermovat s penzemi politikům ponechat. Že je v tomto šermování levice vždy nejméně o krok vpředu před pravící je jasné...

Způsob reformy, tedy zřízení tzv. II. pilíře, obsahuje řadu diskutabilních prvků. Zrušit jej, k čemuž strany vyjednávající o vládě zdá se tíhnout, je však trestuhodné. Je naopak třeba chybná místa opravit a učinit II. pilíř atraktivnějším. Motiv KDU-ČSL, tedy podpořit rodiny (s dětmi) lze nejen pochopit, ale i ocenit – nicméně tuto podporu je lépe realizovat prostřednictvím daní... a jistě to lze i cestou penzijního systému, bez rušení II. pilíře. Kolektivní nezodpovědnost zúčastněných stran v této otázce je každopádně alarmující.

Když už jsem ale narazil na KDU-ČSL, jsou ještě dva body, které mě velmi nemile překvapily. První souvisí se snahou o podporu rodin. Jak do toho zapadá povinné kolektivní předškolní vzdělávání? Druhá pak s ekonomickým prostředím – vážně bych nečekal, že z této strany bude prosazováno zřízení registračních pokladen.

Figura 4: stát jako firma

Navrhovat nestranického odborníka na post ministra vnitra bude nesporně velmi populární. Není pochyb o tom, že vše, co se mu podaří, bude pro stranu ANO příležitostí hřát se na výsluní všeobecné (mediální) přízně: vidíte, to my jsme prapůvodci těchto úspěchů. Bude ale hnutí ANO ochotno převzít politickou odpovědnost i za nezdary?

Asi si to Andrej Babiš vymluvit nedá, ale stát jako firmu řídit nelze. Tedy, ne že by se nedaly využít vůbec žádné „firemní“ postupy a metody. Celková filosofie je však zásadně odlišná. Silných platných argumentů, včetně odkazů na neblahé zkušenosti minulosti, lze snést bezpočet, nemá smysl to tady a teď dělat. Proto jen jeden za všechny, stručně, jednoduše: primárním cílem firmy je zisk – primárním cílem státu je udržování vlády zákona, kdy se vládnoucí chovají umírněně k obyvatelům země a ti mají maximum svobody k tomu, aby hledali svoji vlastní cestu za štěstím, ať už si pod tím pojmem představují cokoli. V každém případě jde o tendenci krajně nebezpečnou – o to nebezpečnější, že zjevně zní libě sluchu mnoha našich spoluobčanů, kteří považují politiku za svinstvo (parlamentní strany „napříč politickým spektrem“ je o tom léta vehementně přesvědčují – aspoň v něčem tedy zaznamenaly jednoznačný úspěch...) a zkrátka čekají, že „to“ za a pro ně Andrej zařídí.

Znovu si poslechněme Alexise de Tocquevilla: „Když touha po hmotných požitcích roste rychleji než osvícenost a návyk na svobodu, přichází okamžik, kdy jsou lidé zaslepení a jako bez rozumu při pohledu na tyto nové statky, které se jim nabízejí. Starají se pak pouze o to, jak získat majetek, a neuvědomují si už souvislost mezi osobním bohatstvím každého jednotlivce a prosperitou všech. Výkon politických povinností se jim jeví jako obtížná ztráta času, která je odvádí od jejich práce. Jde-li o to, volit zástupce, pomáhat státní autoritě, projednávat kolektivně společné záležitosti, jsou zaneprázdněni; nemohou utrácet svůj drahocenný čas něčím tak neužitečným. Považují to vše za samoúčelné hříčky, které se vůbec nehodí pro vážné lidi zaměstnané důležitými životními zájmy. Jsou přesvědčeni, že postupují podle učení o rozumném egoismu, ale mají o něm jen velmi nepřesnou představu, takže proto, aby mohli lépe dozírat na to, co nazývají svými záležitostmi, zanedbávají to hlavní, a to je starost, aby zůstali svými pány. Protože občané, kteří pracují, nechtějí myslit na veřejné záležitosti, a protože třída, která by na sebe mohla vzít tuto starost, aby vyplnila svůj volný čas, už neexistuje, zůstává místo vlády jakoby uprázdněné. Jestliže se v takovém kritickém okamžiku nějaký obratný ctižádostivec pokusí uchvátit moc, shledává, že cesta k jakékoli uzurpaci je otevřena. (zvýraznění J.K.)

A nedá mi to, abych se např. nezeptal takto: z pohledu člověka, který chce řídit stát jako firmu, jakou cenu má např. takový Senát? Nebo Ústavní soud? Přitom (opět tentýž autor): „Rozdělení zákonodárné moci, zpomalení pohybu v politických shromážděních a vytvoření odvolacího soudu pro revizi zákonů, to jsou jediné výhody, který vyplývají z nynějšího zřízení dvou komor ve Spojených státech. Čas a zkušenost daly Američanům poznat, že rozdělení zákonodárné moci, i kdyby bylo omezeno na tyto výhody, je prvořadou nutností. Ze všech spojených republik pouze Pensylvánie zprvu zkusila vytvořit jediné shromáždění. Sám Franklin, veden logickými důsledky zásady svrchovanosti lidu, podporoval toto opatření. Brzy však bylo nutné zákon změnit a vytvořit komory dvě. Zásadě rozdělení zákonodárné moci se tak dostalo posledního posvěcení; můžeme tedy nadále považovat za dokázanou pravdu nutnost rozdělení zákonodárné činnosti mezi několik útvarů. Tato teorie, téměř neznámá ve starověkých republikách, uvedená do života téměř náhodně, právě tak jako většina velkých pravd, zneuznávaná mnoha moderními národy, vešla nakonec jako axiom do dnešní politické vědy.“

Figura 5: personálie

A závěrem ještě jednou Andrej Babiš, který je samozřejmě nezajímavější personální otázkou. Pokusme se přenést do takového roku 1990, ale klidně do roku 1995... někdo vezme životopis Andreje Babiše a bude chtít vážně tvrdit, že tento nomenklaturní synek nespolupracoval s StB a že v zásadě nevadí, když se stane ministrem (financí). Musíme se poněkud obrnit, neboť (nejen ale i) díky Václavu Klausovi bylo právě ministerstvo financí ve zmíněné době plné komunistů – tedy, pardon, nezastupitelných odborníků. Přesto si troufám tvrdit, že by kde kdo nevěřícně kroutil hlavou a jen těžko by chápal, že je to míněno vážně... nedivil bych se, kdyby to bylo považováno za špatný vtip. Dnes se nikdo nesměje. Naopak. A zdá se, že když se chce, všechno jde... tedy kde je vůle, tam je i cesta... jak obejít minulost pana Babiše, nevšímat si jí, popřít ji či bagatelizovat. Tak může být a patrně i bude ministrem naší vlády člověk spolupracující s totalitní tajnou policií, která... ale to si přečtěte např. v textu Jana Cholínského „Kámen do mozaiky komunistických provinění a střepy historické paměti“. Že to nebyla „ta samá StB“? Ale byla, byla.

Stalo-li se po právu propíraným tématem, zda komunista (v dresu ČSSD) může být či bude hejtmanem Plzeňského kraje, jestliže studentům v Českých Budějovicích dokonce – nicméně zcela pochopitelně – nešlo pod fousy, že komunista má být krajským radním pro školství, pak bych očekával, že se proti jmenování agenta StB ministrem vlády vzedme taková vlna odporu, že si to premiér i president rozmyslí. Jak to vlastně ČSSD a KDU-ČSL vidí, když jsou tyto strany ochotny s agentem StB o vládě vyjednávat – jako že to vyjednají a pak se uvidí? Nebo jsou ochotni do vlády s agentem StB zasednout? Náznaky, že ne, jsem zaznamenal – nebyly moc hlasité, ale jsou tady. Tak uvidíme. Pokud k tomu dojde, je hlasité vyjádření ostrého nesouhlasu tím nejmenším, čím je každý svobodymilovný člověk povinován. Nemá smysl samouzřejmě apelovat na pana Babiše – ten svým vstupem do politiky jasně ukázal, že se rozhodl to prostě neřešit. Ale všichni ostatní zúčastnění by měli být připraveni o jakékoli alibi amnézie či tichého přejití celé věci cudným mlčením. Kdyby pro nic jiného, tak kvůli příštím volbám.

Strom postkomunismu celá léta zaléváme. Připomínáním „jistot socialismu“, vzpomínkami na dětství a mládí, které dokáže být – zvlášť při tom zpětném pohledu – samo o sobě krásné i v zahnívající bažině a blaženým zapomněním na všechno hnusné počínaje politickými procesy a vraždami ve vnitrozemí i na hranicích, několika vlnami emigrace a měnovou reformou, přes sovětskou okupaci, kádrové prověrky a všudypřítomné fízlování, až po devizové přísliby a doložky, tupá ideologická školení a Pavla Wonku umírajícího v době, kdy podle některých už o žádnou totalitu nešlo... Naopak strom vlády zákona hnojíme propojením organizovaného zločinu, ekonomiky a politiky – tedy systémovou korupcí, krádežemi v takovém rozsahu, že jsme pro ně museli najít nový výraz „tunelování“, nekončící smrští nových zákonů a jejich novel, stejně jako novel těchto novel, neúctou k Ústavě representovanou připraveností každé politické garnitury mrzačit pravidla jen proto, aby se jí vládlo pohodlněji. Nedivme se proto, že se z plodů stromu vlády zákona příliš netěšíme, zatímco strom postkomunismu nám přináší bohatou jedovatou úrodu.

Jan Kubalčík

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí