Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2013

Na programu je katolická kontrarevoluce

Radomír Malý

Moc dobře vím, že si někteří poklepou na čelo a poznamenají na moji adresu něco o psychiatrovi. Já bych to ještě loni udělal nejspíš také. Nicméně po letošním spontánním odporu – byť neúspěšném – milionů Francouzů proti zákonu o adopci dětí homosexuálními páry už beru tuto myšlenku vážně. Není to z mojí hlavy, již před pár desítkami let volal po celosvětové katolické kontrarevoluci brazilský zakladatel tvrdě konzervativního hnutí “Tradice, rodina, vlastnictví” Plinio Correa de Oliveira. Vyslovil tuto ideu jako reakci na revoluci levicové mládeže r. 1968 a na její požadavky liberalizace potratů a sexuální etiky. Tyto postuláty se od té doby staly součástí legislativy naprosté většiny států světa. A ty země, kde ještě tomu tak není, jsou vystaveny ze strany OSN, UNESCO, EU, Mezinárodního měnového fondu a dalších podobných nadnárodních organizací tvrdé ideologické a hlavně ekonomické masáži.

Od r. 1968 jsme svědky permanentní revoluce s cílem rozbít rodinu a učinit z celého světa jeden obrovský globální hampejz a gejklub, v němž život nenarozených lidských bytostí – a potažmo i lidských bytostí na konci své dráhy – definitivně přestane být nedotknutelným a budou o něm rozhodovat (pseudo)lékařská a jiná zločinecká konzorcia ve službách nadnárodních lobby s vylhaným a podvodným argumentem “svobodné volby” a “lidských práv”. Samozřejmě jde o důsledek celého vývoje protikatolického myšlení a boje již od osvícenství, eventuelně již od  protestantismu, teď ale je nezbytné reagovat tady a nyní, v přítomném a budoucím čase.

Katolická kontrarevoluce je jedinou možnou obranou a zároveň odpovědí. Když ji  neprovedeme my, tradiční a konzervativní katolíci ve spojení s těmi nekatolíky, jimž je drahý přirozený mravní zákon, provedou ji muslimové – a už ji v Sýrii či v Egyptě provádějí. Nebude to ovšem kontrarevoluce katolická, ale mohamedánská – a to znamená vyhánění ďábla belzebubem. To tedy rozhodně ne, s tím stojí a padá i naše bezpečnost podobně jako dnes bezpečnost křesťanů v Sýrii, v Iráku či v Egyptě. Jestli se katolicismus nevzmůže k celosvětové – nebo alespoň lokální – kontrarevoluci, stane se zvětralou solí a obětí islámu, jenž tu svou kontrarevoluci v donedávna křesťanských zemích již úspěšně realizuje především díky populačním přírůstkům muslimských rodin.

Jak ale na to? Církevní autority ve své většině myšlenku katolické kontrarevoluce nepodporují, nečiní tak ani značná část katolických věřících. Nepřátelům Katolické církve se podařilo infikovat ji zevnitř zhoubným vnitrocírkevním zednářstvím a modernismem, který naopak katolíky masíruje k přijetí mentality tohoto světa, nemravnosti a kultury smrti. Francouzský odpor proti homosexuální ideologii, v němž katolíci hráli nikoli nevýznamnou roli, byl proto docela radostným překvapením. To může být přece jen signálem – a kéž Bůh dá – že v Katolické církvi smysl pro přirozený mravní zákon ještě neodumřel. Kdyby takových projevů odporu v různých zemích přibývalo, pak by museli zatroubit – alespoň k částečnému – ústupu všichni ti tajemní režiséři z Bilderbergu nebo z New Yorku.

Samozřejmě v první fázi hrozí nebezpečí jejich tvrdého vojenského zásahu a masakru, jenže “krev mučedníků je semenem křesťanů”. Tady ale bude nutno se bránit. Nota bene vzít do ruky zbraň k obraně, když se ukážou neúčinné všechny snahy o pokojné řešení, je katolíkům nejen dovoleno, ale stává se někdy i povinností. To věděl velmi dobře hrdinný ekvadorský prezident Gabriel García Moreno, když prosadil v zemi v 19. století katolické zákonodárství, to věděli již předtím katoličtí povstalci ve Vendéé za Velké francouzské revoluce, to věděli ve 20. století mexičtí cristeros a španělští bojovníci na straně generála Franka. Povstání nebo vojenský převrat na obranu tradiční rodiny a nenarozených dětí by tady nejenže nebyl něčím eticky vadným, ale naopak hrdinným projevem odporu proti nynější bezbožné revoluční totalitě – a každý katolík, hodný toho jména, by měl morální povinnost něco takového podpořit.

Jistě, mnoho katolíků včetně biskupů by se za takového statu quo ohánělo demokracií a svobodou. Tady ale musí už konečně zaznít jasně a bez farizejského hraní si na něco: K čertu s takovou demokracií a svobodou, která legalizuje vraždy nenarozených dětí a lidí na smrtelné posteli, sexuální promiskuitu a homosexuální manželství! Katolík má tady morální povinnost dát přednost třeba i diktatuře, pokud tato ve jménu křesťanství a přirozeného mravního zákona zakazuje potraty a eutanázii, pornografii, pohlavní nevázanost a homosexuální perverzi, a všemožně podporuje tradiční rodinu a nerozlučitelnost manželství.

Jsem si vědom, že toto hic et nunc vypadá nereálně. Jenže odpor milionů Francouzů proti homozákonu ještě před pár lety byl také něčím těžko představitelným. Nezahazujme proto předčasně flintu do žita, ale modleme se a šiřme všude, kde můžeme, náležitou osvětu! To bude náš současný nejlepší příspěvek myšlence katolické kontrarevoluce.

Radomír Malý

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí