Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2013

Jiná doba - jiný mrav

Z osvobozených monologů Járy Meců

Na trápení lidí už žádných skřipců, klepců a důmyslného nářadí z nedávné marxistické ani vzdálenější španělské inkvizice netřeba. I v tom fleku na prezidentování je na trápení lidí něco strašně rafinovaně vyšpekulovanýho. Vždyť jsme snad na tyhle planetě jediní, kdo na takovej dobře placenej flek nemůžou ani zaboha nikoho sehnat. Ten flirt a pořád volnej plac je k zešílení. V našem činžáku na každým patře potkáte budoucího prezidenta. Jejich nevyspalé, nevrle a bledé tváře nedají spát ani těm, co kandidovat ještě nechtějí. V hlubokých myšlenkách, obtěžkáni budoucími státnickými úkoly, sotva odpoví na pozdrav. Myslí jen a jen na naše dobro, a tak trpíme s nimi. Jeden z nich například s oblibou vykládá, kolik bude mít kuchařů a co budou vařit. Tvrdí, že po srnčím na víně a čabaj klobáse zatočí i s velmocema. Jinej chce, abych spával jako gorila u dveří jeho ložnice. Pro jistotu všechny budoucí prezidenty zdravím s užmoulaným kloboukem v ruce. Co kdyby - čert nikdy nespí a poslanci jsou šibalové, samá sranda. Kandidát Francek Frťan si kvůli ty slávě změnil i jméno - teď se jmenuje Nejlepší František. Prezident Frťan by samozřejmě znělo blbě. Do zásoby psal projevy, trénoval řeč po nocích, dokázal mluvit a mluvit deset hodin i bez papíru. Možná by ho i zvolili, nebejt toho, že jak cvičil před zrcadlem, dělal tak neuvěřitelné grimasy, jen aby si ouřad zasloužil, že mu to zůstalo. Takhle rozšklebenej nemůže jít už ani na frťana. Když vyjde na ulici, posíraj se děti a Vanda Zabzdělů, kterej se na prezidentování připravoval v blázinci, na něj vyplazuje jazyk.

Nejlíp se ovšem v ty mučivý touze po prezidentování daří našim vosvobozenejm businessmanům; Plotýnka šije pro prezidentské kandidáty vobleky a Klabrdula jim k tomu v ulici Vítězného listopadu prodává echt prezidentský kravaty, motýlky a knoflíčky do manžet. Pepča Vendelín už má dobře zaběhnutou sázkárnu na prezidenty a bába Stébélková jim ve své věštírně z klobouků věští státnickou slávu. Důchodce Třesenka, kterej pro sešlost věkem kandidovat nechce, říká, že tahle hra na volbu prezidenta je lepší než ruská ruleta a srandy a napětí dá víc, než žolíky. Lidi, kteří při tyhle hře vydělaj hromady peněz, asi nedopustěj, aby byl někdo zvolenej. Včera jsem potkal svýho bejvalýho spolužáka Vývrtku. Šel ve smokingu pro vokurky a na všechny kolemjdoucí se z jakési nedozírné výše blaženě usmíval. Zamrazilo mé až ke konečníku. Ten úsměv znám! A lístek s projevem, kterej mu výpad z kapsy, mi nedovolil než běžet a běžet a věřit, že doběhnu včas. Bohové mne ovšem milují. Stihl jsem... jen vedle na míse seděl něj akej Turek a lámanou češtinou vyzvídal, zda je ten náš prezidentskej úřad pořád ještě volnej. Zůstal jsem sedět až do pozdního večera...

Vono je to strašně těžký vysvětlování, pane Holehule. Vám se po minulosti moc stejská, zatím co já se z toho, voco jsme přišli, moc raduju. Nevím, jestli to pochopíte, když na vašem mozku tolik let pracovali jen proto, abyste nic nechápal, ale povědět vám to musím.

Já po celej život ze všech svých sil taky bojoval proti těm nelidskejm kapitalistům, co na zeměkouli ždímaj a vysávaj pracující třídy. Neminul měsíc, abych proti nim někde nedemonstroval nebo nepodepisoval nějaký je proklínající archy papírů. Jenomže já, na rozdíl do vás, to všechno dělal jen tak navoko. Já to nikdy nemyslel vážně, pane Holehule! Já věděl, že nejstrašnějším a největším kapitalistou je právě rodná strana. Ze mne, ne jako z vás, nikdy notorického blba neudělali. Já věděl, že tomu rudýmu a strašnýmu kapitalistovi patří všechno. Fabriky, hutě i doly, armáda, soudy i policajti... Prostě všechno a o všem rozhodovala jen nejrodnější partaj, po který se vám tak stejská.

Vám, pane Holehule, museli ten mozek setsakramentsky vopracovat, když furt nevidíte, jak tu naši pracující třídu zplundrovali, vykořistili, pak vyždímali a pro jistotu ještě vysáli. Vždyť v některém bejvalém budovateli socialistickejch vymožeností nezůstala ani kapka něčeho rozumnýho a schopnýho samostatnýho života! Každej takovej vosvobozenej nešťastník se dnes cítí strašně nesvobodnej! Byl zvyklej, že mu vždy řekli, jak má myslet, co má mluvit, co provolávat, kdy tleskat a komu hrozit pěstí. Věděl, kdy se má smát, kdy zaplakat nebo zakřepčit. Jen si vzpomeňte, jak jsme spolu rok co rok křepčili v prvomájových a pod tribunou řvali slávy papalášům. Jenže, jak říkám, koho by napadlo, že na rozdíl vodě mne a těch statisícových ba miliónových rozjásaných pochodujících mas, to vy, Holehule, myslíte vážně? Že se vám bude ještě dnes po těch časech stejskat?! Pokuste se z toho dostat. Pěstujte jógu. Stůjte na hlavě třeba celé dny. To kvůli prokrvení. V hlavě musí bejt něco v nepřetržitém pohybu. Proto ze všech svých sil žvejkejte. A třeba vám to zase začne myslet a pochopíte, že se nikdy nemáte hlásit k tomu, co zaniklo, ale k tomu, co je v kurzu a v módě.

A také pamatujte, že žijete v zemi, kde mají napsáno „Pravda vítězí“. Proto nikdy nikomu neříkejte, co si vopravdu myslíte. To by taky mohl bejt váš hrob. Vemte si příklad z našich intelektuálů. Když se tenkrát v Nároďáku hromadně podepisovali proti Chartě 77, tak to prý nikdo nemyslel vážně. Prý ani komunisti. V tom je naše síla, Holehule. Svět se nikdy nedoví, co myslíme vážně a co doopravdy. Proto nás každej znovu a znovu osvobozuje. Proto jsme žádoucí a jako Mistři falše nepřekonatelní. Ke každému režimu umíme dokonale předstírat Loyalitu!!!

Jára Meců

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí