Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2013

Lékaři bez hranic

Vlastimil Podracký

Je úpadek lékařské etiky jen dalším příznakem celkového úpadku západní civilizace? Jak ukazuje případ z Německa (to neznamená, že se to nemůže stát u nás), je možno chorobu vypěstovat, aby se následně vydělalo na léčení. Zdravotnictví, oblast dosud mimo úpadkové jevy, nemůže zřejmě zcela ignorovat celkový úpadek, ale je nejspíše indikátorem, že už to zašlo hodně daleko. Když naši lékaři opustili své pacienty, aby odešli do zahraničí za většími penězi a dokonce jim to nikdo nevyčítal, uvědomil jsem si, že se děje něco nekalého. Další vývoj to jen potvrzuje. V tomto článku nekritizuji ty lékaře, pro které lékařská etika na prvním místě stále platí.

Úpadek postihne každého

Jak jednoduché se najednou jeví vydělávání peněz v komoditě, ve které se náhle překročí morální mez, která byla celé dlouhé věky nepřekročitelná. Lékaři bohaté pacienty s chorobou ledvin snadno přesvědčí, že potřebují dialýzu a potom se jim navrhne transplantace. To vše samozřejmě za velké peníze. Ostatní nemajetní pacienti se odsunou v pořadí transplantací, někteří z nich mezitím zemřou a transplantace se provede těm, kteří ji zatím nutně nepotřebují, ale zaplatí. To se může dít s jakoukoliv chorobou, samozřejmě peníze nejsou tak závratné jako v případě transplantace. Princip je ovšem stejný. Nemysleme si, že úpadek civilizace a celkové morálky nepocítí bohatí, že peníze je zachrání. Právě uváděný příklad jasně říká, že obětí jsou především bohatí, protože ti peníze mají a jsou tedy na prvním místě vydírání, útoků, manipulací a zločinů. Má-li si někdo v klidu užívat peněz, musí žít ve společnosti, kde platí právo a morálka, jinak jsou i velké peníze k ničemu.

Zdravotnictví nebylo a nemohlo být za peníze. Proto jej také vykonávali obvykle členové církví (kláštery) jako dobrovolnou službu. Zdravotník měl v každé normální mravné společnosti zvláštní postavení. Na vojně neběhal po cvičišti v bahně, ale dělal svoji profesi. Zároveň s nabídkou pracovního místa dostal byt (to se sice ve velkých městech nedělo, ale v méně lukrativních místech ano). Celá společnost si jej vážila, sousedé se k němu chovali uctivě. Bylo trapné, když komunistická společnost si práci zdravotníků nevážila a málo je platila. Správně musí dostat lékař slušný plat, který se odvíjí od úrovně společnosti, ve které žije, aby byl „na úrovni“, což ovšem neznamená, že musí „hrabat prachy“ a také s tím počítat nemůže, zato má jakousi jistotu. Tak jako všechny veřejné profese nemůže srovnávat svoji životní úroveň s Amerikou nebo Německem, ale se svými sousedy ve svém městě nebo obci.  To samozřejmě platí pro úředníky, soudce a advokáty také. Stížnosti by se měly řešit v případě, že se veřejné služby opravdu špatně platí, zneužívá se morálky těchto lidí. Nechci tedy tvrdit, že stávky lékařů jsou vždy jen neoprávněné. Vždy ovšem jen, když srovnání se svým okolím vyznívá jako podhodnocení. Zapracovaný lékař musí mít příjmy vyšší střední třídy ve vlastní zemi nikoliv ve srovnání s cizinou.

Různé zavádění trhu do zdravotnických služeb je zhoubné. Pacient by měl platit nelékařské služby a nějakou přiměřenou spoluúčast znemožňující nadužívání. Lékař nemůže být podnikatel, rozkládá to jeho morálku, musí se věnovat své profesi bez nějakých jiných úmyslů, prostě pokračovat v praxi klášterů.

Globalizace - snadný přesun člověka kamkoliv bez jakékoliv závislosti na prostředí, ze kterého vyšel, je zhoubou evropské civilizace. Zatím na ní vyspělé země západní Evropy vydělávají, brzy ale na ně dojde také (jak ukazuje případ německých bohatých pacientů), protože úpadek je minout nemůže.

Veřejně činní lidé dělají „službu lidu“. Zní to sice komunisticky, ale u nás zároveň s odsouzením komunistických idejí se odsoudila jakákoliv sounáležitost mezi lidmi a tím se vlastně komunistický režim postavil do lepšího světla, protože on sounáležitost hlásal. Nedivme se, že lidé volí komunisty, očekávají totiž především návrat lidské solidarity. Další hřebík do rakve liberalismu a dalším stupněm k návratu komunistů jsou právě tyto případy rozpadu morálky. Všechny liberální politické strany a také ty, které si říkají konzervativní (většinou jimi nejsou) nikdy po převratu nemluvili o lidské sounáležitosti. Poslední takové projevy byly za první republiky, kdy se liberalismus spojoval s vlastenectvím a tím se požadovala jakási národní soudržnost a solidarita. Po pádu komunismu bylo vlastenectví prohlášeno za sprosté slovo nejspíše také proto, že jej komunisté často používali. Pádem vlastenectví padl poslední svorník mezi lidmi, poslední už dosti omšelá výzva k sounáležitosti.

Samotné občanství na to nestačí, mechanická příslušnost ke společenstvu neznamená ještě niterný vztah solidarity. Většinou evokuje pouze využívání státu jako „dojné krávy“.  Jiný druh celonárodní sounáležitosti, vyjma požadavků na státní výdaje, není. Sounáležitost v rámci fotbalových klubů, hospodských partiček a ekologických nátlakových skupin k ničemu nevede. Takový pojem občanství, které občanskou zodpovědnost nevyžaduje a občan jen natahuje ruku a stěžuje si na státní politiku, je spíše cestou k chaosu, který úpadek nezastaví. Veřejné finance se touto cestou rychle spotřebují a ruka se potom natahuje do prázdna za hlasitého reptání bez představy, že by se měla také přiložit k dílu.

Fenomén „odloučení“ jako příčina

Došel jsem k názoru, že nedostatek společenské sounáležitosti je součástí obecnějšího jevu, který nazývám „odloučení“. Je to vnitřní duchovní izolace jednotlivých lidí od sebe a od společnosti, od její minulosti a budoucnosti. Rozpadají se všechna důležitá společenstva, která vyžadují spolupráci, solidaritu, věrnost, jednotu, zodpovědnost atd. Zůstávají jen nezavazující vztahy v méněhodnotných společenstvích různých klubů, politických stran, firem, zájmových spolků. Takové vztahy lze snadno zrušit, nevznikají závazky. Individualismus není přímo sobectví, ale odloučenecký altruismus je nezávazný, je to emotivní impulsivní pomoc, může se kdykoliv zrušit, je to jen pokračování hédonismu.

V rámci „odloučení“ se rozpadá rodina, obecní společenstvo, národ. Slova jako vlastenectví, manželská věrnost, věrnost zásadám a ideálům, se stala sprostými slovy a jsou ze slovníku vyřazována, protože odloučenecká (individualistická) společnost je nechce slyšet.

Zde bych si dovolil několik poznámek: Individualismus do nějaké míry je nutný, je nutná individuální zodpovědnost, individuální svoboda. Jakmile se ovšem svoboda stane účelem sama o sobě, je to příznak rozpadu a odloučení. Relativismus je myšlenkovým výsledkem „odloučení“, v rámci tohoto myšlení je totiž společenská soudržnost nepotřebná a proto je možné společnost rozložit, nebrat na zřetel její potřeby a klidně dovolit i ty jevy, které jsou pro společnost a její budoucnost zhoubné, třeba propagace homosexuality, prosazování profesních úspěchů žen před mateřstvím, přesahující tolerance ke zločinnosti a agresivním etnikům. Nemysleme si, že „odloučení“je výhradním produktem liberalismu, mnohem více jej podporuje sociální zabezpečení, které nahrazuje rodinnou solidaritu. Rodina potom není nutná, dítě je jen pro uspokojení instinktů, které se ovšem mohou realizovat náhradně třeba psíčkem, člověk je zajištěn důchodem a vyspělým zdravotnictvím, nepotřebuje spolupracovat, vytvářet vztahy solidarity, aby je potom mohl zpětně využívat. Nepotřebuje tedy solidární společenstvo, nepotřebuje rodinu, obec, národ, stačí jen natahovat ruku ke státu a remcat.

Začátek procesu „odloučení“ vyjádřil už E. Kant svým rčením: „Člověk je účelem sám o sobě“. Tím chtěl říci, že člověk už neslouží Bohu, ani jinému člověku, ale jen sám sobě. To se ovšem prosazovalo spíše kolektivně, tedy: lidé jsou účelem sami o sobě. Tím se ještě mohly uplatnit kolektivistické ideje (národní a sociální). Po jejich zániku už nestálo nic v cestě prohlášení jednotlivce účelem sama o sobě. To se dnes výrazně zobrazuje v životním stylu „singl“. Na Západě tento trend začal v šedesátých letech s nastupující novou generací, která odmítla tradiční hodnoty, konzumerismus a hédonismus se staly přednostním ideálem a k tomu se začaly vytvářet navazující ideje „osvobození“ člověka. Člověk se měl osvobodit nejenom tam, kde je to opravdu nutné a nepostihuje to zájmy společnosti, ale za každou cenu i na úkor společnosti, protože jinak by nebylo možno ideály „osvobození“ vůbec realizovat. Český filozof J. Patočka a jeho následovník prezident V. Havel byli hlasateli tohoto trendu „osvobození“ člověka, které mělo být vlastně osvobozením od komunistického a nacionálního kolektivismu. Jenže „osvobozením“ vzniklo to, co člověka izoluje od společnosti, rozkládá přirozená společenstva (rodinu, národ), „odloučení“ je nastartováno a prohlubuje se dalším procesem, kdy už je sice člověk „osvobozený“, ale nestačí mu to, nechce přebírat zodpovědnost, chce žít hédonicky a pokračuje v tomto trendu „osvobozování se od všeho, od čeho se osvobodit lze“. Pravidla nových životních stylů nemají nějaký blok, nějakou hranici, dovolují extremalizaci „osvobození“. Fenomén „odloučení“ je vlastně jakýmsi přehnaným „osvobozením“ tam, kde to se svobodou už nesouvisí a pokračuje izolací. Havel si to ovšem uvědomoval, vyvěsil na Pražském hradě srdce a hlásal lásku. To ovšem bylo jen prázdné gesto do prostoru, ve kterém nemohlo být pochopeno. Takoví lidé sounáležitost popřou a potom, když vidí následky, vyznávají lásku.

Závěr:

Pochopit výraz „odloučení“ není možná tak snadné, je to komplexní pojem jakési izolace od všeho. Nejen lidí od sebe a od společnosti, ale též od minulosti (od tradic, od rodinné posloupnosti, od minulosti svého rodu) a od budoucnosti (nezájem o budoucnost svého rodu, svého národa, své obce). Vše to proběhlo a probíhá, vidíme to na tom, že lidé už své předky nepohřbívají, že nedělají pohřební obřady, nevodí své děti (pokud je vůbec mají) k hrobům rodičů, důležitá je kariéra, peníze a hédonický život atd. Obnovit sounáležitost nelze jen v jisté oblasti (zdravotnictví), ale v celé šíři, protože fenomén je to komplexní (partnerství nejen mezi žijícími, ale i mrtvými a dosud nenarozenými) a jednotlivé jeho segmenty se podporují.

Jistě mi ideologičtí oponenti budou vyčítat obhajobu kolektivismu, který je přece špatný. Člověk je ovšem společenský tvor a v kolektivu žít musí (alespoň většinou) pokud má existovat následující generace, musí žít v rodině a v sociálním společenství vytvářejícím materiální hodnoty. Pokud se individualismus přežene, podstatná společenstva se rozkládají a takový soubor lidí zaniká atakem jiných soudržných společenstev (muslimů), zaniká chaosem a vymřením. Pokles zdravotnické morálky indikuje, že už tento proces silně pokročil.

V tomto článku kritizuji společenské jevy, nikoliv jednotlivé lidi, kteří v tomto souboru jednotlivců dnes žijí, proti existenčnímu prostředí se vzbouřit nemohou a musí se přizpůsobovat paradigmatu doby.

Vlastimil Podracký, blog autora

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí