Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2013

Vítejte v nové epoše

Vlastimil Podracký

Futurologové nám předstírají, že 21.12.2012 jsme už vlastně měli zaniknout v nějaké katastrofě představující konec světa nebo snad vstoupit do nové epochy. Zřejmě se konalo to druhé. Že žijeme v jiné epoše než naši předkové, je zcela jasné, že se změnily základní parametry ovlivňující život, je nepochybné. Nové je hlavně to, že na rozdíl od dřívějšího spontánního vývoje řízeného přirozenými principy, člověk dnes daleko více do svého vývoje zasahuje, ničí přírodu, nadměrně vyčerpává zdroje, evropská etnika vymírají a biologicky degradují nikoliv zásahem z vesmíru. Že by přece jen konec světa? Nebo skromně připustíme jen konec evropské civilizace?

Epochy se nemění rázem, lidé žijící na přelomu věků jsou pouze svědky takových převratných změn, které jsou schopni absorbovat a přizpůsobit se jim. Změny nepřichází z kosmu, ale od lidí. Lidé sice mohou být řízeni novými převratnými myšlenkami, nicméně mají svoje psychosomatická omezení.

Nikdy se nedělo osvícení davů. „Je mnoho povolaných, ale jen málo vyvolených.“ Jen jednotlivci jsou schopni chápat vyšší duchovní vůli a sdělovat ji lidem. Bývali to proroci, obvykle následně kamenovaní, protože sdělovali nepříjemné pravdy. Většinou jsou změny připraveny technicky, jinak řečeno fyzickým prostředím, které člověk změnil svojí činností. Potom přichází nebo se ujímají navazující myšlenky a ty opět mají vliv na fyzické změny a tak dále v kauzálním cyklu společenské evoluce.

Odcházející epocha

Na začátku epochy, která nyní končí v krizové křeči, stálo zrušení nevolnictví císařem Josefem II a omezení tvrdé roboty. Nastal populační výbuch, lidé se mohli stěhovat do měst a pracovat v průmyslu. Technický rozvoj byl podmíněn lacinou pracovní silou žijící na hranici přežití. Mnoho lidí zemřelo hladem, na tuberkulosu a na banální choroby než se naakumuloval kapitál nutný k dalšímu technickému rozvoji, aby se mohly zaplatit vědecké výzkumy a tím stimulovat další materiální pokrok spočívající především na drancování přírodních zdrojů. Reakcí na špatné postavení velké části obyvatelstva byly kolektivistické myšlenky vzešlé z dělnických kolonií. Jejich výbuch znamenal jednu z nejtemnějších stránek lidské historie. Naštěstí v té části Západní civilizace, kde se kolektivistické myšlenky neprosadily, pokračoval pokrok až do stavu, kdy i pracující dostali slušné zabezpečení, aby se tak stali vzorem pro ostatní části světa. Nemylme se ovšem. Blahobyt nastal jen tam, kde ženy začaly pracovat a byla omezena porodnost. Hlavní část blahobytu vytvořily dva platy v rodině a malý počet dětí (hospodářský vzestup Číny to dokazuje velmi názorně); také drancování zdrojů planety.

Ale to všechno má svoji mez, rezervy se vyčerpají, zástupy starců jsou na krku nemnohým mladým, příroda je znečištěná a drancování je tak velké, že se za ně začínáme stydět. A jsme hned na konci epochy, která nepřišla z vesmíru, ale kterou jsme si vytvořili sami. Stávající trend je zhoubný a nemůže pokračovat, změny myšlení musí být převratné. Myšlení ovšem bolí, konec epochy je nepochopen, proroci jsou kamenováni, smutná pravda se nesmí říkat, historie arogance moci a zabedněnosti se opakuje. Pochybuji, že právě datum 21.12.2012 nám přinese jasnou hlavu, vztah k pravdě a dostatečný nadhled k pochopení skutečností.

Úpadkové myšlenky končící epochy

Staré myšlenky se vyznačují tím, že řeší staré věci, které buď už vůbec neexistují (potom vznikají jakési mýty) nebo podporují jevy, které by se měly naopak vyřadit jako zhoubné, byť se jeví příjemné. Mezi těmi zjevně zhoubnými myšlenkami může být neustálé slibování blahobytu na dluh. Nejde jen o tuto zcela jasně viditelnou hloupost jako takovou, ale myšlenkovou vyprázdněnost naznačuje, že lidé tomu věří.

Socialisté plédují stále dokola to, co jejich předchůdci v dělnických koloniích v devatenáctém století, pouze si dnes netroufnou na kapitalisty a tak atakují stát. Nehájí pracující, ale nepracující. Prostě jsou to staré myšlenky postrádající dnes smysl, nehodící se do nové doby, nepřinášející obecné řešení, a jako vždy v úpadkové době: řešící zájmy skupiny na úkor celku a budoucnosti.

Liberálové prosazují volný trh zasazený do zcela jiné situace než kdysi. Volný trh přináší materiální pokrok, ale jen ten. Chybí doplnění o další přirozené mechanismy, rodinu, obec, občanskou společnost. V situaci rozvrácených rodin, ve společnosti bez občanské sounáležitosti, bez vztahu ke státu a národu, působí globální trh jen k navyšování materiálního blahobytu, prostředky nejsou nasměrovány do větších rodin těch úspěšných, stává se kapitalismus jen prostředkem drancování přírodních zdrojů a hromadění věcí plnicích následně odpadové kontejnery. Materiální blahobyt nedoplněný jinými idejemi než jen představou nekonečného růstu, rozkládá morálku, vede k hédonismu, k rozvratu a individuálnímu osamělému životu. Přitom volný trh bývá tím vším viněn zcela neoprávněně, protože existovat musí, jinak se vytratí vůbec mechanismus evokující lidskou vůli k práci a k přípravě na život.

V pozadí ovšem stojí daleko hlubší myšlenky, řídící zánik civilizace. Nejsou to myšlenky, které by spadly z kosmu, nepřinesli je mimozemšťané, ani Mayové o nich nemluvili a v záznamech je nemají. Jsou přímou součástí našeho života, a proto si jich futurologové nevšímají. Není zajímavé se o nich zmiňovat, nepřináší to zábavu a vzrušení a proto v úpadkové společnosti se o nich nemluví. Jsou to individualismus a relativismus. Ale jejich esencí, ze které vzešly, je tzv. teorie osvobození, hlásaná západními levicovými liberály, a u nás reprezentovaná především Janem Patočkou a Václavem Havlem. Maximalizace svobody jednotlivce jde tak daleko, že člověk se už může osvobodit od všeho, tedy i od společnosti, která jej svazuje. Může se osvobodit od rodiny, aniž by na to nějak doplatil, může se osvobodit od práce, může se osvobodit od vztahu k druhým lidem, může se osvobodit od vztahu ke svému národu a státu, může na státní útraty vystudovat, ale znalosti použít v jiném státě bez sebemenší výčitky. Může se osvobodit od veškeré zodpovědnosti k čemukoliv jinému než je on sám. V žádném případě nepochopí, že by jej mohlo něco přesahovat, ať už jsou to společenské hodnoty (věrnost, sounáležitost, loajalita) nebo vyšší duchovní síla.

Představme si „osvobozeného politika“ Jak se bude chovat? Zařadí se čistě účelově do nějaké skupiny pro vydobytí co nejvyšších výhod, zájmy státu a národa jsou pro něj nepochopitelným požadavkem, tak jako ostatně pro většinu lidí žijících v této poslední fázi staré epochy, všech těch remcajících stěžovatelů, kteří by se na stejném místě chovali naprosto shodně.  Chtít „osvobození“ a společenskou zodpovědnost je protimluv.

Nová epocha musí mít myšlenky zcela nové. Může být částečně založena na návratu k osvědčeným pravidlům starších dob. To vše nespadne z kosmu, musí to zase jen vytvořit lidé. Mayové předvídali nějaký nový začátek, ale naplnit jej musíme my. Čekáním a pozorováním oblohy nová epocha nenastane.

Vlastimil Podracký, sobota 22. prosinec 2012 17:43

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí