Z časopisu Svědomí/Conscience 5/1013

Srpen 1968 a vznik neviňátek

Vlastimil Podracký

V srpnu 1968 ukončily sovětské tanky něco, co se dodnes neobnovilo. Občanská zodpovědnost a sounáležitost s vlastním státem. Kde jsou ty statisíce lidí, kteří se tenkrát hlásili do KANu? Kde jsou ty masové obnovené organizace, jejichž členové se ani nedali spočítat a raději se ani neregistrovali? Kde je organizace jako ČSM, bývalá komunistická organizace, která se výměnou vedení přerodila v demokratickou tak hluboko, že ji za normalizace museli zrušit? Něco takového tváří v tvář nebezpečí a odhodlanosti bojovat už nevzniklo. Občané se podřídili a přizpůsobili se režimu, zalezli do svých bytečků, chat a chalup, vytvořili si svůj svět, ze kterého se jim nechce ani ve změněných podmínkách. Ublíženost a absence zodpovědnosti za společnost zůstala. Vznikla dnešní neviňátka.

Samozřejmě, že tu byl Listopad 1989, na pohled podobný proces. Jenže tento proces nebyl už procesem obnovení občanské společnosti, byl jen procesem nesouhlasu a bořením starého bez představy o tom novém, euforií zaměřenou na toleranci k minulému zlu nikoliv na zodpovědnost. Měl být začátkem vzniku občanské společnosti, ale nestal se jím. Původní velké strany, které vznikly z OF, se začaly redukovat, členové odcházeli, protože jim členství ve straně nic neneslo, pomalu se vedení ujímali mafiáni. Mafiánům tato situace vyhovuje stejně jako komunistům kdysi. Rozdíl je jen v tom, že dnešní neangažovanost občanů je dobrovolná. Různé občanské organizace potom vznikly jako odnože západních a přinesly jejich řešení problémů, nikoliv našich.

Jak se neviňátka chovají?

Neviňátka na konci dějin

Neviňátka by chtěla vysoké důchody, ale nezajistila si dost potomstva, aby je ve stáří živilo.  Nečetné potomstvo neviňátka vychovala k sobectví a honbě za materiálním prospěchem, takže hledají často uplatnění někde ve světě, kde platí daně a důchody někomu jinému a na nějakou zodpovědnost k rodičům a vychovatelům kašlou. Vládní činitelé sice mají milenky, někdy i děti, ale jaksi nejsou schopni to za neviňátka všechno dohnat, proto jsou špatní, protože za všechno mohou. Kalousek, který si dovolil otevřeně neviňátka kritizovat a vysvětlovat jim, že mnoho věcí sám neovlivní, protože jsou v kompetenci neviňátek, se zlou se potázal. Byl neviňátky proklet. Raději zvolí někoho, kdo jim bude sladce lhát a slibovat zářné zítřky.

Neviňátka se domnívají, a populističtí politici je v tomto mýtu utvrzují, že vláda vše vyřeší. Jak asi? To Sobotka umně zamlouvá osočováním protivníků, ale nakonec musí každému dojít, že na dluh. Ze zadlužené země se potom vystěhují poslední schopní a pracovití, odejde kapitál. Neviňátka se už nebudou moci ani napást, protože ve zničené půdě už ani tráva neporoste, buď ji odplaví povodeň, nebo zajde suchem.

Tu vyjdou neviňátka do ulic a budou vyzývat vládu k odstoupení, aby se dočkali dalších slibů od populistů, kteří poslední dluh rozkradou a zakoupí se konečně na Floridě. Pochybuji, že komunisté budou chtít vládnout souboru starců a sociálních případů, když vykořisťovaní pracující se nenarodili nebo utekli do světa, kde je vykořisťuje někdo jiný.

Neviňátka v globálním světě

Neviňátka dosud nepochopila globální svět, do kterého s nadšením vstoupila. Globální svět vyžaduje vysokou morálku, pozornost a vzájemnou občanskou sounáležitost, globální hráči jsou silnější, než byli kdysi nějací místní „strejdové“. Především dnes vláda hospodářství už téměř vůbec neovlivní. Světový trh vládne ekonomikou a všichni se mu musí přizpůsobit. Zásahy do trhu jsou neproduktivní, vedou jen k dalším ekonomickým propadům.

Občanské organizace, které hájí zájmy zákazníků, občanů vůči zvůli úřadů, rozumnou ekologii, to všechno většinou neviňátka nechápou. Oni přece nebudou „dělat politiku“. Na co mají vládu?

V globálním světě je zlodějina nesmírně jednoduchá. Hranice nejsou střeženy, někdo ukradne cokoliv a za hodinu už jej nikdo nedopadne, peníze se převedou do ciziny brknutím o klávesu. Spoléhat na interpol je iluzorní. Tentokrát opravdu neviňátka za nic nemohou a je mimo jejich kompetenci proti tomu něco dělat. Neuvědomují si ovšem, že je daleko více než dříve potřebné krást nedovolit. To se týká také zavedení kontrol, které dříve nebyly. Třeba v katastru nemovitostí, aby nemohla být nemovitost ukradena falešným převodem a následně rychle prodána nebo zastavena. Takových věcí globální svět připravil více a je nutno s tím počítat. Neviňátka samozřejmě jsou i v úřadech a v poslanecké sněmovně a myslí si, že žijí v zemi, kde „vláda vše vyřeší“.

Některá neviňátka protestovala proti Temelínu a stále přesvědčovala občany jak výhodná je sluneční energie. Myslím si, že každé dítě od deseti let nahoru si spočítá, že tomu tak není ani z hlediska ekologie. Nikoliv však neviňátka. Některá z nich zvolila do parlamentu agenty výrobců a provozovatelů slunečních panelů, kterým se podařilo v rámci parlamentních čachrů prosadit, že všichni občané budou této skupině platit velké peníze vlastně za nic. To je snad největší tunel a podvod, který zastiňuje vše, co se stalo v devadesátých letech, ani ne možná rozsahem, ale tou troufalostí, jakou se to stalo. Na to vše neviňátka zírají a za nic nemohou. Oni přece nemají povinnost číst volební programy, prostě zvolí někoho, kde pěkně vypadá a vypráví krásné pohádky, a je to. Přece nebudou přemýšlet! Není nikde skupina lidí, která by upozornila včas na nějakou takovou zradu. Podle této metody je možné odsouhlasit všechno, třeba i to, že každé neviňátko dá polovinu výplaty doživotně nějakému podvodníkovi a to bez možnosti odvolání. 

Hospodářská krize je dána světovými poměry, jsme závislí na exportu naší práce do Evropy, hlavně do Německa, kam dodáváme především subdodávky. Pokud není odbyt, není práce. Co asi s tím může dělat vláda? Neviňátka to ovšem neví a vládu z toho viní.

Neviňátka jdou k volbám

Volby jsou něco jako supermarket. V regálech se skví politici vyfešákovaní podle skupiny, na kterou mají zapůsobit. Vše má v rukou PR managment. Vědí, co mají říct, jak se usmát a co na voliče platí. Programy nemají, také vědí, že neviňátka se na ně ptát nebudou. Potřebné je slibovat „modré z nebe“. Neviňátka jsou přece ubožátka a na všechno naletí.

Politickou stranu lze založit snadno: To se prostě vezmou peníze, seženou se nějací příznivci, pokud se nepřesvědčí, potom se zaplatí. Tím je to v podstatě hotovo. Před volbami je zapotřebí masivního množství peněz na kampaň, zaplatit pěkné tvářičky, hlavně nějaké herce nebo moderátory, také zpěváky apod. Vykřikovat se může cokoliv, co se lidem líbí, na bildboardy cokoliv nakreslit, prostě stejně tak, jako se prodává zboží. Čím více infantilní reklama, tím lépe zabírá, neboť neviňátka nemyslí. Je to něco jako tombola. Nějaké myšlenky? Nějaké vize? Proboha, vždyť neviňátka stejně nic nečtou a jen se baví. Takové volby jsou ovšem už z principu zbytečné. 

Referenda jsou velkým snem neviňátek. Nemusí nic dělat, jen rozhodují jako králové. Nemusí nic vědět, nikdo nekontroluje jejich kompetence, nemají žádnou zodpovědnost (to neplatí o místních referendech, kde se rozhoduje o věcech jednoduchých a všem známých, které se dotýkají každého). Prostě se podívají na televizi a zvolí to, co jim tam dobře zaplacení mafiáni nastrčí. Tím netvrdím, že by se nemělo rozhodovat referendem o závažných otázkách, které jsou každému zřejmé.

Nebuďme neviňátka, staňme se zodpovědní za svůj svět, překročme stín r. 1968!

Zodpovědní občané nejsou neviňátka. Vědí, že za ně nikdo nic neudělá. Politická práce je jako každá jiná práce, pokud se nedělá, doplatí na to celý stát. Minimálně je potřeba vědět, co všechno stát potřebuje. Řešit se musí i věci nadčasové, tedy dostatek potomstva a jeho dobrá výchova. Řešit se musí podnikání ve světě, aby se přinesly peníze domů. Emigrace nic neřeší, a pokud je trvalá a rozsáhlá, je zhoubná. Lidé musí mít zaměstnání, nikoliv ovšem jen jako cvičené opice na výrobních pásech, ale také se musí využít jejich schopnosti a vědomosti. Musí být prostředí pro založení rodiny.

To všechno nevyřeší zpěváci na pódiích a plané sliby populistů. Lidé se musí ptát na programy, musí chtít slyšet řešení situace, musí se ptát, kde na to vezmou peníze. Jestliže někdo slibuje referenda, je zapotřebí se ptát, kdo bude dávat otázky k referendu, jak se budou dělat, kolik se za to zaplatí atd. Také musí vědět, že zvyšování daní vyžene další podnikatele ze země a nepřiláká kapitál zvenčí. Zvyšování dluhu je nepřípustné. Zvyšování finanční zátěže státu je nemyslitelné, zvyšování plateb nepracujícím nelze připustit. Je zapotřebí vědět, jak překonat dluh, jak zabránit tomu, aby se opakoval případ se slunečními panely. Co udělat pro ochranu občanů před nemravnými exekucemi a před možností ukrást nemovitosti. Zodpovědný občan se na toto všechno ptá, není nějaké ubožátko, které tleská někomu, kdo jen krásně mluví a slibuje. Je trapné spoléhat na obvykle propagované ubohosti: je bohatý, nepotřebuje krást; je nestranický, a proto není zařazen v mafii. Nic z toho nemusí být pravda.

Náhradu mafiánů ovšem udělá jen velká politická strana o počtu alespoň 300 000 opravdu aktivních členů. Už v rámci strany musí vybrat ze svého středu demokratickou cestou nejlepší lidi a dát je na kandidátky a potom je se svými rodinami a příznivci volit. Jen tak se vymění lidé v politice a obměna se může dělat častěji. Vybírat při volbách je pozdě. Víme dobře, že ani kroužkování kýžený úspěch nepřineslo. Každá malá strana (počtem členů) je potenciálně mafiánská, i když to samozřejmě nemusí být vždy pravda, ale o tom se nikdo nedozví.

Vlastimil Podracký, blog autora

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí