Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2013

Podváděné generace

František Rozhoň

Pouhá revoluce není postačitelný prostředek k dosažení svobody; ona sice, podaří-li se, změní vládu, ale staré obyčeje navrátí se brzy zase s novými osobami.
Karel Havlíček Borovský

Politici Nové Evropy se hádají mimo jiné o peníze. Ti žijící z peněz druhých v Bruselu jich chtějí dostat víc, ti bruselské financující jich chtějí dát míň. Bruselští chtějí mimo jiné v rámci programu Evropa pro občanky a občany peníze na další politické vzdělávání o historii. Věřil jsem že politické ovlivňování pohledu na minulost o Sametu skončí. Neskončilo to a s politickou podporou a s penězi z Bruselu chce vzdělávat občanky a občany stále více institucí.

U nás k starším historickým institucím přibyl nejprve Ústav pro studium totalitních režimů (dále jen Ústav). Politici mu vymezili ke studiu historicky kratičkou dobu a dosazují mu správní kádry. Z odborného vedení Ústavu odešli historici P. Žáček a J. Pernes a nahradil je D. Herman, bohoslovec s mediální praxí (mj. u biskupské konference a J. Švejnara, na ministerstvu kultury a Policejním prezidiu). U nás vznikla ještě Platforma evropské paměti a svědomí, jinde Dům evropské historie či Task Force for International Cooperation on Holocaust Education, Remembrance and Research. V časopise Paměť a dějiny 4/2012 přiznal J. Šonka, že spolupráce těch nových institucí vázne - konkurence má často podtón politických hádek a solidní vědecká práce zůstává v pozadí. Občankám a občanům Šonka napsal, že je třeba reflektovat zkušenosti obětí komunismu a že holocaust je jedinečný.

Ten poslední závěr je jistě správný, i nehistorik ví, že když dva dělají totéž není to totéž. Ze správného závěru však politici s mlčenlivým souhlasem historiků odvodili, že opakování detailů (symbol, pohyb rukou) z časů jedinečného zla může vést znovu k srovnatelnému zlu a je nutno to stíhat. Ilustrační foto z internetu dokládá, že podle této víry může být i nejmocnější žena Nové Evropy Merkelová snadno obviněna, že možnému návratu zla dostatečně nebrání.

Podvody v Německu

Jedinečný je holocaust, ne jeho kořeny. Nejspíš by k holocaustu nedošlo, kdyby neměly moc „elity“ kryjící své záměry maskou slušnosti a spravedlnosti, schopné rozložit společnost tak, že i plně integrovaní občané mohou být považováni za „nepřátele lidu“ a stát se zbaví své povinnosti je chránit. Tak vládli nacisté, dokud nebyli poraženi ve válce:

První nacisté (alte Kämpfer) si říkali hnutí za svobodu německého národa. Když se stal Hitler v lednu 1933 kancléřem, ještě byli tím národem všichni Němci. V průběhu dalších šesti let však ten národ přestával být bratrskou pospolitostí, za jakou byl prohlašován v 19. století. Z národa byli vyvrhováni mnozí, kteří dosud žili pokojně uprostřed majoritní společnosti. Příčinou bylo, že do představ nacistů o svobodě se nevešel koncept všeobecně platných lidských práv - ne každé stvoření s lidskou tváří bylo pro nacisty skutečně člověkem. Hitler byl fanatik, Pivní puč omlouval slovy „jedině fanatismus, žhnoucí, nebezpečný a úplně bezohledný, nám vloží do rukou prostředky k osvobození národa z otroctví“; když však získával moc, tvářil se jako beránek.

I britský konzervativní žurnalista napsal Herr Hitler je známý jako nejumírněnější člen své vlastní strany. Tak Hitler oklamal jak Západ, tak vlastní lid. Když militantní „hnědé košile“ začaly ponižovat a napadat „odporné cizáky“, i západní tisk oklamaný umírněnou pózou Hitlera psal akce radikálních německých šovinistů jistě budou postupně ustávat. Podobně se ani německá „slušná většina“ z akcí šovinistů neradovala, ale z různých důvodů s nimi nic nedělala – buď věřila, že řádění samo přestane, nebo uvěřila „zdůvodnění“, že řádění je „zlem, nezbytně nutným“, „sebeobranou“, „spravedlností“, „vědecky odůvodněné“. Hitler sám se k otázce „židovské politiky“ vyjádřil otevřeně až v září 1935, kdy vyhlásil norimberské rasové zákony. Než začala válka, podařilo se nacistům „slušnou většinu“ převychovat tak, že se i pachatelé zvěrstev považovali za slušné lidi. Jak se to podařilo, píše například Claudia Koonzová v knize Svědomí nacismu; naznačuje přitom, že i dnes se můžeme obávat podobné převýchovy.

Při letošním výročí nástupu nacistů k moci řekla A. Merkelová, že vzestup nacismu byl umožněn „především tím, že velká většina Němců tento vzestup přinejmenším trpěla.“ Merkelová řekla jen zlomek pravdy. Pominula rozhodující roli příslušníků „elit“, kteří prodlužovali Hitlerovi diktátorské pravomoci a lidu vlastně říkali, že vše je OK. Když Němec pochopil, že byl podveden, většinou se neuměl totalitnímu režimu vzepřít. Totalitní režimy jsou totalitní proto, že dělají totálně vše pro to, aby se jim lidé poddali a nevzepřeli se.

Podvody v Československu

Podobně svou věc zvládli v Československu bolševici, od roku 1941 odpůrci nacistů. Slibovali československou cestu k socialismu a „již nikdy nacismus“, činy naplňovali poučku kdo je jen odpůrcem nepřítele, dělá zhruba totéž co on, často jen pod jiným praporem. Kl. Gottwald, který se dříve jezdil učit od ruských bolševiků, jak vám zakroutit krkem, se před 65ti lety tvářil jako beránek a KSČ podvedla lid. Všeobecně platná lidská práva podepsala, ale nebrala je vážně, prakticky až do Sametu byli ze společnosti vyvrhováni mnozí, kteří dosud žili pokojně uprostřed společnosti. Generaci, která v tom žila, nazval spisovatel Josef Krečmer příznačně podvedená generace; v dnešních médiích se však dočtete, že tehdy selhal národ. Jak byla podváděna, pochopila ta generace v šedesátých letech; že by mohla žít jinak jí řekl Dubček slovy nepřišli jsme vládnout, ale sloužit. Do Sametu však nikoho nenapadlo říct, že vláda Strany nad lidmi je komunismus, pojem odvozený z latinského communis = mít stejný vztah k povinnostem.

Podvody v Česku

Bolševici nebyli moci zbaveni, sami ji – podle P. Pitharta – vnucovali „odpůrcům“. Já uvěřil, že jde o změnu a jako předseda Sdružení fotbalových fanklubů jsem se marně snažil přispět k tomu, aby za důležitější než emoce byla považována schopnost rozumně komunikovat. Samet nakonec zase potvrdil poučku kdo je jen odpůrcem nepřítele, dělá zhruba totéž co on.

„Odpůrci“ zase neuznávají všeobecnou platnost všeobecně platných lidských práv. Stíháním lidí za „názory“ prý projevené odhalenými symboly či pohyby rukou, ignorují článek 2 Všeobecné deklarace lidských práv, že každý má všechna práva a všechny svobody bez rozdílu politického nebo jiného smýšlení; jako nacisté tvrdí, že jim jde o obranu společnosti. To přitáhlo aktivisty, například Jan Š. za „symboly“ oznamoval orgánům i prodejce historických čepic Rudé armády.

Ignorován je i druhý článek Deklarace, že všichni lidé rodí se svobodní a sobě rovní v důstojnosti – slyšeli jsme ve volební kampani, že Schwarzenberg je rodem aristokrat, zatímco my jen původu nevolnického či selského. Postoj k tomu dělí společnost jako kdysi postoj k nadřazenosti Němců či bolševiků, někdo sklapne paty, jiný se naštve nejsem horší.

Celá kampaň k volbě prezidenta byla prokládána podvůdky a podvody. Miloš Zeman mimo jiné před volebním aktem tvrdil, že zpřetrhal kontakty s M. Šloufem, považovaným za jeho spojku na mafiánské kruhy, po uzavření volebních místností už Šlouf přišel se Zemanem slavit. Karel Schwarzenberg kampaň postavil na retuši své politické minulosti, senátor Kubera ji shrnul slovyKarlovi Schwarzenbergovi se podařil majstrštyk, když dokázal přesvědčit veřejnost, že Mirka Kalouska viděl jenom jednou na recepci, a to mu vynadal, že je levičák.“ Ještě horší bylo, k čemu Schwarzenbergova příznivce iniciovala kampaň s heslem „Všichni slušní lidé volí Karla!“

Jedni nedemokraticky vyzývali k odstoupení protikandidáty svého favorita (V. Franze, Z. Roithovou, T. Fischerovou), druzí ještě hůře promlouvali k těm, kteří veřejně podpořili protikandidáta. Emeritní prezident českého Pen-clubu a politický vězeň J. Stránský zaútočil na Martina Dejdara. Z mailu Zbyňka „Ziggyho“ Horvátha, který mívá plná ústa K. Kryla a J. Palacha, přišla řadě adresátů „domluva“ ve stylu „leccos o Vás vím, špatně smýšlíte, v době voleb zůstaňte doma a ani nepište.“ Měl jsem z toho pocit asi jako Winston v Orwellově 1984, když poznal pravou tvář lidí, kteří se dosud tvářili přátelsky.

Třešničkami na kampani byla kandidatura Jana Š., oceněného veřejným vystoupením pod záštitou Schwarzenberga poté, co tvrdil Protektorát byl zkrátka takovým malým rájem na zemi a „odhalil“ vyvraždění národa českých Němců. „Novinářka“ Alena Hechtová Jana Š. jen cituje, že je demokrat, kterého podporují na Hrad stovky lidí, který dělí Čechy na kvalitnější a méně kvalitní voliče a který říká, že v Česku je 99 % lidí hloupých. Obávám se proto, že myšlením a vírou ve svou nadřazenost Jan Š. dohnal a předehnal R. Heydricha.

„Odpůrci“ si dali i právo anulovat právní ochranu integrovaných občanů - skoncovali například s ochranou před exekutory i s osobou blízkou. Lidé zase mohou být trestáni, i když nic neprovedli - a to byl podle mé matky nejhorší zločin bolševiků. Proto beru vážně slova B. J. Studýnky, že pravděpodobně právě dnes prožíváme nástup toho Báječného nového světa Aldouse Huxleyho a především se ohlašuje příchod světa George Orwella. Pomůže v této situaci Ústav pro studium totalitních režimů a bude učit, jak se vzepřít režimům, které dělají totálně vše pro to, aby se jim lidé poddali a nevzepřeli??? Na to si však netroufl ani Orwell ve Farmě zvířat a v 1984.

František Rozhoň, 4.2.2013

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí