Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2013

Alenka a my

František Rozhoň

Ve třetí čtvrtině 19. století sepsal Angličan Lewis Carroll Alenčina dobrodružství v říši divů a za zrcadlem. Když Alenka skočila za králíkem či prošla sklem, které se náhle ztrácelo jako stříbrná mlha, ocitla se ve světě na první pohled podobném našemu, ve kterém se řídili i jinými pravidly. Podle překladu Jaroslava Císaře mimo jiné černá královna mohla považovat za rozumné kopcům říkat údolí, bílá královna mohla považovat jen za věc cviku věřit nemožnostem. Lítý pes mohl chtít z dlouhé chvíle odsoudit k smrti myš v procesu, ve kterém by on sám byl svědkem i sudím; i v tom světě však takové „právo“ budilo hnus a i myš se bránila „pane, slyš, byl by bloud, kdo by šel na ten soud“. Ta pravidla i to „právo“ kromě literární hrdinky poznal i náš svět.

Vzorem pro počínání černé královny mohlo být dění v habsburském mocnářství v polovině 19. století. Premiér F. Schwarzenberg potřeboval „postavit do latě“ národy, aby byly loajální k „tradičním elitám“, a z historie věděl, že pouhé bububu na lidi nemusí stačit. V duchu tradice české reformace, kdy Češi na rozdíl od Němců hájili rovná práva dvou náboženství, přes bububu a „elitám“ navzdory tu i sto let po Bílé hoře (skrytě) působili Moravští bratři. A tak F. Schwarzenberg považoval za rozumné jednat nenápadně, způsobem často zvaným přetvářka: Mluvilnerušeném vývoji všech národností, jakož i o rovnosti všech občanů před zákonem“, a přitom zaváděl totalitu. Za jeho vlády se mělo každé lidské hnutí dostat pod dozor eráru, stát zkoušel kontrolovat, co občan smí dělat, říkat, psát, jak se může bavit, pohybovat, cestovat, oblékat se, jak smí spořádaně vypadat.

Když nacisté chtěli postavit Volk „do latě“ před Vůdcem (Führerprinzip), také zneužili jazyk, aby jim sloužil. „Slova změnili na svou nejsilnější ideologickou zbraň, zasahující zároveň nejširší veřejnost i nejhlubší soukromí", konstatoval jistý německý profesor, a většina Němců podléhala manipulaci, aniž by si toho všimla.

Stavění pracujících „do latě“ říkali bolševici demokratický centralismus a ani to se neobešlo bez přetvářky. Pod vedením „strany bolševiků" (jak se do roku 1952 zvala hlavní partaj v Moskvě) byla slíbena česká cesta k socialismu a přesto byli znárodňováni i samostatní ševci. Bolševici považovali za rozumné přijmout Všeobecnou deklaraci lidských práv, ale nedodržovat ji. Průběžně nutili lid věřit nemožnostem, jako že nikdy nekončící boj proti údajně „posledním zbytkům antisocialistických sil“ sjednotí společnost, a že elitářství (v ústavě zaručená vedoucí úloha strany) je nejvyšší formou demokracie. Společnost měnili i „lítí psi“, zpočátku zejména v Akčních výborech Národní fronty, a bylo těžké jim říci byl by bloud, kdo by šel na ten soud, když měli podporu státní moci. Po odhaleních v šedesátých letech jsem i já (*1947) nabyl ponižujícího dojmu, že od malička jsem byl školou i médii obelháván. Pachatele však nebylo snadné prokouknout, dalo se o nich říct: Jsou dobrými herci. Za vzletnými slovy a sliby se ale skrývá nevšímavost k našim právům a svobodám. Neplatí pro ně společenské normy a zákony, neznají stud a nevědí, co je to zodpovědnost. Když něco pokazí, vzápětí svalují vinu na druhé. Považují se za neomylné a dokonalé, divní a nebezpeční jsou podle nich ti ostatní. Pokud se podrobují volebním procedurám, potřebují nás jen před volbami, jakmile jim odevzdáme hlas, přestaneme je zajímat. Ten popis bolševiků je shodný s lékařskou charakteristikou psychopatů. Takoví lidé jsou podle psychologů těžko odhalitelní a mohou se vyskytnout v různých režimech. Každopádně: F. Schwarzenberg, nacisté a bolševici svorně dali Karlu Čapkovi důvod k varování, že každé totalitní jednání začíná nevinně a my nevidíme do ledví politiků.

Pak přišel Samet a my se dostali do světa jiných pravidel stejně snadno jako Alenka - bolševici moc přímo vnucovali. Marta Kubišová zpívala Tvá vláda, lide, se k tobě navrátila… a Václav Havel dodával předpokládám, že jste mne nenavrhli do tohoto úřadu proto, abych vám i já lhal… Učme sami sebe i druhé, že politika by měla být výrazem touhy přispět ke štěstí obce, a nikoli potřeby obec podvést nebo ji znásilnit. Zatímco lid jásal nad koncem vlády jedné strany, Havel s pivem a cigaretou v ruce už navrhl kancléři H. Kohlovi rozšířit vládu jedné strany i na Západ: „Co kdybychom spolupracovali na rozpuštění všech politických stran s cílem vytvořit pouze jedinou silnou stranu – Stranu Evropy?" (John Keane: Václav Havel – politická tragédie v šesti dějstvích. Volvox Globator 1999, str. 358).

Ve svém prvním novoročním projevu řekl Václav Havel: „Naše země nevzkvétá.“ Když Havel zemřel, byla podle ředitele Ústavu mezinárodních vztahů Petra Druláka naše země v rozkladu. A Václav Cílek v předmluvě ke knize Tři svíce za budoucnost píše obdobně: Dobře si pamatuji atmosféru rozkladu a zmaru na konci reálného socialismu, která se pocitově podobá současné náladě reálného kapitalismu. Režimy, jak je od 19. století dobře známo, se stávají svými hrobaři. Jan Keller v téže knize říká „ještě tato generace bude žít ve feudalismu“. Podle listu E15 rok 2013 má být rokem Leadershipu.

Evropský systém penězovodů způsobuje, že podnikatelé, sdružení i samosprávy se stávají závislí na (nad)státní byrokracii. „Lídři“prosazují zákony proti praní špinavých peněz, ale nechávají fungovat pračky peněz alias velká finanční centra typu Kypru, Lucemburska, Andory, San Marina, připomíná J. Hrstková v HN 21.3.13. A když kyperské finanční centrum ztratilo důvěru vkladatelů, „lídři“ v Bruselu rozhodli o zavedení „daní“ pro Kypr bez ohledu na právní záruky zaručující, že menší vkladatelé nepřijdou ani o euro. Kyperské banky nečekaly, až bude rozhodnutí „nové Moskvy“ implementováno do kyperského práva a „zcela protiprávně zmrazily peníze na účtech ve výši zamýšlené daně.“ Kombinace amatérismu, retroaktivity a plnění příkazů cizích států bez právní platnosti, to je doopravdy husarský kousek, dodal k tomu list E15. Přesto „lídři“ oznámili, že kyperský scénář se může opakovat.

Podobně euparlament reguluje soukromé firmy, jejichž chodu poslanci sotva rozumí, a 12.3.2013 rozhodl, že Brusel bude moci zasahovat i do rozpočtů států (požadovat změny, trestat)!!! To je příklad rozkladu Evropy v Evropu unijní s Leadershipem, v níž „lídři“ už zase nejsou omezováni zákony a zvyklostmi a mohou ovlivňovat samosprávu i občanskou společnost. Je to krok zpět i proti vývoji v habsburské monarchii, kdy i korunní princ (Rudolf) chápal, že panovník je tu pro lid a ne naopak. V Evropě je ale i jiný precedens – když Karel I. chtěl v Anglii svévolně vybírat daně, 30. 1. 1649 byl popraven. Vztah mezi občanem a mocí neřešila jen poprava Karla I. a dobrá vůle korunního prince. Občana proti zvůli státu chránil i princip lidských práv, v moderní době prohlášený už americkými revolucionáři roku 1772.

Jako Alenka slyšela královnu kopcům říkat údolí, my můžeme číst tvrzení polistopadového poslance a dodnes významného člena neparlamentní strany Čestmíra H., že lidská práva patří mezi totalitární způsoby politické vlády jako nacismus, komunismus, socialismus!!! Spolu se svou teorií o „naší nesvéprávnosti“ Čestmír H. zaslal tento útok na ústavní základy našeho státu ke zveřejnění i časopisu Svědomí s „odůvodněním“, že prý „nikde ty ideologie nehovoří o míře, o porovnání nároků a práv s odpovědností.“ Přitom už od dob prohlášení v Americe jsou lidská práva spojována s tím, že občan ví, co se sluší a patří, a právě na tohle posametoví politici nedbali. Zejména zhasnutím při privatizaci, reklamou na krádež (Fidorky) jako něco přípustného, i zahlcením občanů tolika zákony že je občané nemohou znát, vedli stát k anomii, stavu rozkladu soustavy individuálních i společenských hodnot. Posametový „zákonodárce“ Čestmír H. by tedy měl psát o pochybení svém a kolegů politiků dobře placených za špatnou správu země, ale on píše lidem o jejich nesvéprávnosti a chybném principu lidských práv.

Nejen pojem lidská práva je znásilňován. Úspěch už Samet slaví při znásilňování slov jako nacionalismus a komunismus. Nacionalismu, jednomu z přirozených pocitů příslušnosti k nějakému kolektivu (k národu), jsou připisovány vlastnosti šovinismu, tedy pocitu extrémního a nenávistného, zatímco slovo šovinismus upadá v zapomnění. V komunismu už lidé necítí výzvu dělejme společně, ale to je teror. Proto z knihy Tři svíce za budoucnost cituji slova, kterými Erich Fromm v šedesátých letech 20. století navázal na Karla Čapka: „…totalitární tendence nemusejí vtrhnout do lidské civilizace s řevem a krví, ale mohou opatrně vstoupit zadními dveřmi, aniž si to lidé ve své oddanosti zábavě a konzumu uvědomí. Obušky a ostnatý drát může nenápadně vystřídat virtuální realita televizních obrazovek a monitorů.“

Zd. Zbořil v téže knize píše: Abychom se nemuseli opět vracet do dávnější minulosti, připomeňme si slova G. Bowlinga z Orwellova románu Nadechnout se (1939, česky 2003), který říká ...revoluce samotná není důležitá, horší je to, co přijde po ní. Svět, do kterého se řítíme, svět plný nenávistných hesel... davů skandujících jméno svého vůdce do zblbnutí, až mají dojem, že ho opravdu zbožňují, nám připomínají nejednu aktualitu, která ale již byla, je a bude, ačkoli si to nechceme připustit.

Připustit bychom si to měli u jednoho z našich „lídrů“ a příslušníka „tradiční elity“. K. Schwarzenberg prý hodlá sjednotit všechny dobré lidi. Jeho volič, spisovatel a dříve i člen TOP 09 Martin Vopěnka však už poznal, jak K. Schwarzenberg nečinně přihlížel vylučování mimořádně čestných lidí ze strany, přitom však drží ochranou ruku nejen nad Kalouskem, ale nad dalšími lidmi v pozadí, kteří se cítí povolanými k moci a podle Vopěnky nemají daleko k fašismu. K fašismu jako systému, ve kterém jednotlivec pozbývá svých práv, rozhodnou-li „lídři“, však nemá daleko celá EU po tom, co předvedla v souvislosti s Kyprem.

František Rozhoň, 2.4.2013

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí