Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2013

Těžký úděl disidentů

František Rozhoň

Ve světě, kde se nahlas hovoří o právu, je lidská důstojnost ve skutečnosti tolikrát pošlapávána! Ve světě, který má plná ústa práva, se jediné právo přisuzuje penězům.
Papež František

Milada Horáková po únoru 1948 nevedla proti bolševickému režimu vzpouru, ale kriticky hodnotila vývoj. To je ve svobodné společnosti normální, zaručuje to i Všeobecná deklarace lidských práv omezující moc „elit“ nad lidmi. Proti byli vládnoucí bolševici tvrdící, že odchylky od centrálně určeného jedině správného názoru jsou nepřípustné. Protože poúnorový režim byl aktivistický (o tom např. ve Svědomí 1/2011), byl Stranou vyhlášený „společný zájem“ nad zákonem i Deklarací. Strana s justicí a médii se spolčily a došlo k řadě politických procesů, které měly sjednotit masy ve víře, že jiné politické přesvědčení je útokem na ústavou zaručený režim a zločinem velezrady. I M. Horáková jako člověk jinak smýšlející, disident, byla odsouzena a 27. června 1950 popravena. Přes tyto demonstrace síly mnozí lidé zůstali přesvědčeni o opaku - že zločinem je stíhání jinak smýšlejících lidí.

Polistopadoví politici halasně vyčetli bolševikům, že slíbili komunismus, ne že likvidovali pilíře moderní západní společnosti. 27. červen, výroční den popravy M. Horákové, politici nazvali Dnem památky obětí komunismu, přestože k politickým procesům ani popravám komunismu netřeba.

V časech, kdy základním pilířem lidského bytí bylo náboženství a mocná církev byla ve srabu, Jan Hus také nevedl vzpouru, ale kázal, že autoritou je bible a ne církevní hodnostáři. Nenechal se umlčet a nevdal boj za svobodu kázání, 6. července 1415 ho upálili. Později upálili i Jeronýma Pražského a Mikuláše z Drážďan a kostnický koncil předvolal před „soud“ i pány protestující proti věrolomnému nakládání s Husem. Českou náboženskou vzpouru to neutlumilo, ale povzbudilo.

Demonstrací síly proti názoru zjevně byla i 9. 9. 1437 exemplární poprava 51 „zemských zhoubců“ v čele s Janem Roháčem z Dubé. Představa, že hlouček lidí by mohl být království nebezpečný, je směšná, napsal současný historik Josef Frais a dodal, že vinou „zhoubců“ bylo setrvávání v husitském přesvědčení. Ani tato demonstrace neutlumila českou reformaci, která byla bojem o právo na vlastní názor v tehdy stěžejní otázce víry. I proto od Machiavelliho Rozprav až po de Tocquevillovu Demokracii v Americe nebylo klasickou otázkou to, „jak by se moc měla užívat“, ale „jak moc omezit bez ohledu na to, jak se používá a kdo ji vykonává“.

Velká francouzská revoluce razila, že vládnout lze jen souhlasem lidu, moc však neomezila. Absolutní moc krále přešla na Národní shromáždění“, které přijalo Deklaraci práv (tehdy lidských a občanských, roku 1789, o ní v minulém čísle Svědomí) a brzy poté umožnilo odhalování „zrádců lidu“. Dekret na potlačení nepřátel z března 1793 uložil prošetřit „každou kontrarevoluční činnost, všechny přestupky proti svobodě, rovnosti, svornosti a nedílnosti republiky, vnitřní a vnější bezpečnosti státu a všechna spiknutí majících za cíl znovunastolení monarchie". K prosazení tohoto dekretu byly vytvořeny zvláštní soudy, v nichž soudce mohl přelíčení kdykoli přerušit, jestliže porota prohlásila, že její členové jsou již dostatečně přesvědčeni o vině, a kde se vězňům nepřiznávalo právo obhajoby, ale byli odsuzováni hromadně kvůli urychlení soudních jednání. Tím, že definice trestného činu používaná soudy byla velice nepřesná, byly tyto soudy vlastně nezávislé na zákonech právního řádu a mohly vyřknout trest smrti za cokoli, co se rozhodly považovat za zločin. V samotné Paříži byl počet odsouzených a popravených gilotinou následovný: 66 osob mezi 15. dubnem a 1. říjnem 1793 (v průměru tři za týden), 165 osob od 1. října 1793 do 9. června 1794 (v průměru přes 32 osob týdně), od 10. června do 27. července 1794 1376 osob (tedy v průměru 196 lidí za týden)." Hra na „určení skutečného lidu" dala evropské politice vražedný charakter – za zrádce lidu mohli být považováni i „všichni ti, kteří jsou v naší republice pasivní."

Podobně určovali „skutečný lid“ fašisté, nacisté i bolševici, Samet to mohl změnit. Zněl hlas, že opozičníkům je dobré poskytnout skromný grant, neboť málo co ubíjí opozici tak spolehlivě jako tolerování. Jako po II. sv. válce však začali vládnout i lidé dříve za názory perzekuovaní a perzekuci za názory také dovolili. Jak připomněl Luděk Frýbort, o Sametu se stala i obrovská, obtížně napravitelná chyba z povrchnosti: Když se hledali hrdinové protikomunistického odboje, stačilo k té kvalifikaci, že někoho pronásledovali běsové rudé moci, aniž bylo vzato v úvahu proč a za co. Tak se stali úctyhodnými jak ti, kteří vědomě a statečně odpírali bolševické totalitě a odnesli to různými druhy kádrových opatření od vyhazovu po kriminál, tak ti, kteří by, kdoví, v komunistickém teroru ještě přitvrdili, jen kdyby mohli. I proto za hlasitého slibu již nikdy komunismus tiše pokračuje i likvidace základů moderní západní společnosti.

Extremisté stíhají „extremisty“

Bez ohledu na Deklaraci, pakty a Listinu zaručující lidská práva včetně svobody politického přesvědčení výrobci hesel a zákonů nižší úrovně znovu sjednocují masy ve víře, že některé politické přesvědčení je trestné. Kdo dříve odsuzoval antisocialistické síly, mohl pokračovat odsuzováním „extremistů“. Příslušná definice trestného činu je zase nepřesná a nabývání přesvědčení o vině soudcům ulehčují takzvaní soudní znalci v oboru kriminalistika se specializací společenská závadnost textů a zástupné symboly. Jeden z nich, vysokoškolský pedagog Masarykovy univerzity v Brně JUDr. PhDr. Miroslav Mareš, Ph.D., v knize Pravicový extremismus a radikalismus v ČR (vyšla 2003) masíruje společnost, že presumpce neviny je přežitek a člověk může být označen za nepřítele společnosti bez možnosti obhajoby i bez soudu.

Jako dříve o Vás může rozhodovat někdo neznámý, ale mocensky vlivný. Poznal to na vlastní kůži i Milo Komínek, účastník dvou odbojů, dlouholetý politický vězeň bolševiků a pak vydavatel Svědomí. Tiskl kritické materiály a před Sametem v kanadském exilu byl oceněn za demokratické postoje. Po Sametu ve vlasti se navíc snažil,aby dostali možnost podílet se na vládě exulanti, kteří uspěli ve světě třeba jako experti OSN – například prof. Lubor Karlík. Pamětliv slov blahoslaveného Augustina „Co je stát bez spravedlnosti? Banda lupičů!" se Komínek snažil pro spravedlnost udělat vše – podpořil i bezdůvodně stíhaného V. Hučína. Dočkal se však toho, že kandidátem na post českého senátora byl veřejně označován za „extremistu“, tedy člověka, jehož postoje jsou mimo rámec ústavního demokratického systému! Když Komínek z úst ministra vnitra Fischerovy vlády M. Peciny slyšel, jak odporní a nebezpeční jsou ti „extremisté“, úpěl „tohle mám být já?“ V publikaci Nezvaní hosté vzniklé z prostředků úřadu téže vlády Komínek četl, že podporou Vlastenecké republikánské strany Jiřího Sprušila, propagující hodnoty US republikánů, se podle pedagoga Karlovy univerzity úzce svázal s neonacistickým prostředím, a cítil se před smrtí († 25.5.2010) ponižován podobně jako po Únoru v bolševickém lochu!!!

O spolčení státní moci s justicí psalinternetový server dfens. Odborníci na extremismus - hodí-li se jim to – považují za důkaz neonacismu nejen číslovky 18 a 88, ale i alpskou protěž, která bývala součástí odznaků Vysokých Tater. Když u soudu slečna obžalovaná ze závadného smýšlení řekla, že její výrok se týká současného establishmentu, a „odborník na extremismus“ vybavený razítkem a souhlasem státní moci řekl myslela ho proti židům, soudce v pochybnostech nerozhodl v duchu právní tradice Západu ve prospěch obžalované, ale přijal jako „důkaz“ dojem „odborníka“ podložený razítkem. Kdyby tento „odborník“ na ulici pokřikoval „Ty tam! Ty si myslíš něco nepěkného o židech! Do vězení s tebou!", asi by skončil na psychiatrii. Proč u posametové justice je to jinak a podjatý skutečný extremista - ignorující právo zaručené pakty a Listinou – se stává odborníkem při „stíhání extremistů“?

Některé mediální masáže připomínají časy popravy M. Horákové. Moderátor veřejnoprávního Radiožurnálu uvažoval, zda dostatečně bojujeme proti „závadným názorům“. Komentátorka J. Havlingerová napsala v listu E15, že volání Holešovské výzvy po prvcích přímé demokracie předvídaných článkem 2 ústavy je neústavní, protože narušuje zavedený stav. Masáže ani nyní jednoznačně neuspěly a stále jsou mnozí lidé přesvědčeni, že trestný může být podnět k útoku na kolektiv nebo jednotlivce, protože to je de facto napadení ve stádiu organizace/přípravy, ale nikdy ne samotný fakt, že má někdo nějaký názor. Snaha vyrvat lidem jejich názory násilím (protože zákon není nic jiného, než vymáhání konformity s ním za pomoci policejního násilí) a vnutit jim ty své je vrcholným stadiem pýchy a naprostým opovržením druhými; je to pokus o totální ovládnutí nejen těla, ale i ducha. Jak řekl profesor Noam Chomsky (mimochodem Žid), svoboda projevu znamená svobodu těch projevů, se kterými nesouhlasíme a které se nám hnusí. I Stalin nebo Goebbels poskytovali svobodu názorům, s nimiž souhlasili.

Prezident M. Zeman varoval před novými formami ponižování lidské důstojnosti při výročí Pražského povstání. Pedagog ze soukromé vysoké školy Petr Hampl soudí, že kdo nemá nálepku nebezpečného narušitele poměrů, ten se téměř jistě nebude v ničem významném lišit od dosavadní politické „elity“; proto Hampl nechce volit nikoho neoznačeného za extremistu nebo alespoň za populistu. Filosof Stanislav Komárek soudí, že neunikne sudbě disidenta a volá po toleranci, která se bývalému disentu velmi osvědčila. I já soudím, že demokracie není jen o podřízení menšiny většině - demokracie má nabízet způsoby, jak nenásilně koordinovat rozdílné zájmy a smírně řešit vnitropolitické konflikty, jak připomíná i poradce pro strategické otázky Petr Robejšek.

František Rozhoň, 31. 5. 2013, s použitím citátů ze serveru dfens a z knih Noëla O’Sullivana Fašismus a Josefa Fraise Slavné prohry, slavná vítězství Koruny české

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí