Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2013

Ponižování za Habsburků

František Rozhoň

V časech Přemysla Otakara II. byli Habsburkové ještě nevýznamnými hrabaty. Pozvolna získávali více moci a roku 1526 položili základy mnohonárodnostní středoevropské monarchie, když se rakouský arcikníže Ferdinand stal českým králem a získal uherský trůn. Na rozdíl od ponížených a závislých dvorních šlechticů mnoha zemí Evropy a světa měly české stavy pod Habsburky ještě řadu desetiletí jistá zaručená práva. Přestože Habsburkové všemožně preferovali katolíky, byla tehdy základem zdejší společnosti i náboženská tolerance. Když v červnu 1617 přísahal kandidát na budoucího krále Ferdinand Štýrský, že bude respektovat a bránit zemské svobody, čeští páni snad věřili, že takové soužití bude stále. V březnu 1618 sjezd protestantské šlechty poslal císaři stížnost na případy ponižování protestantů, ale císař protest odmítl a pokračování sjezdu zakázal. Obranu svobod bojem stavy nezvládly a našinci pak pod Habsburky „trpěli tři sta let“.

Začalo to tím, že Ferdinand přísahu nedodržel. Jako král podle tehdejších zvyklostí Západu místo svobody vnutil lidu „záruku spásy“: Byla omezena moc i svoboda stavů, aby na jejich sněmech nenašel místa duch vzdoru a odboje. Omezeno bylo i náboženství, tehdy základní pilíř lidského bytí. Jen vrchnost měla mít právo zvolit si vlastní víru, lid musel vyznávat náboženství svého vládce, neboť ten odpovídá i „za posmrtnou spásu svých poddaných“ a nemůže si vzít „na svědomí“, že by lidé vyznávali jinou než jím vybranou pravou víru. Pobělohorskou státní ideou se stala tvrdá rekatolizace.

Ta probíhala pomaleji než v Nizozemí, kam vstoupila španělská vojska i s úředníky inkvizice a jen takzvaná Rada pro potírání rebelie poslala během dvou let na smrt přes osm tisíc lidí. [2, str. 96] Příběhy ponižování z „doby temna“ shrnul Albert Pražák v knize Národ se bránil: Ponižovaný lid byl násilně nucen odříkat se své národní minulosti a svébytnosti [3, str. 48 a 50]. Ti, kdo se otevřeně vzepřeli víře panovníka, byli vylučováni ze společnosti, posíláni do vyhnanství, zaplatili hrdlem, hodností či statky, děti jim byli odebrány a předány jezuitům, byl jim odpírán i pohřeb do země. Například Mikuláš Drabík, přítel Komenského, byl upálen za proroctví, že na „rakouskou šelmu přijdou nepřátelé se čtyř světových stran a rozdrtí ji za násilí na Češích[3, str. 54]. Bohuslav Balbín (1621-1688), historik a jezuita, který pravdu psát nesměl a lhát nedovedl, byl zbaven profesury a správce země Martinic zařídil, že Balbín byl hnán z kláštera do kláštera [3, str. 65]. Balbínovo dílo Obrana jazyka slovanského, zvláště českého mohlo vyjít až r. 1775. Mnozí se však úspěšně vzepřeli rekatolizaci aspoň skrytě - třeba na Fulnecku vyznávali mnozí lidé bratrskou víru předků ještě sto let po nuceném odchodu J. A. Komenského. Náboženskou toleranci začal obnovovat Josef II., český král 1780-1790, aby do země přilákal odborníky.

Už za vlády Josefovy matky Marie Terezie se státní ideou stala centralizace říše, v níž obecným jazykem měla být jen němčina. Proti tomu česká šlechta začala znovu připomínat stará práva zemí Koruny české; v 19. století z toho hnutí vyrostla myšlenka státního práva českého, že země Koruny české tvoří svéprávnou část říše a Habsburkové mají zanechat centralizace. O práva se začal hlásit i dosud bezprávný třetí stav. Po francouzské revoluci se začaly probouzet národy a jazyk se stal jejich hlavním znakem. Řada Čechů se proto postavila němčení, řada Slováků se bránila tomu, aby Maďaři se dívali na Slováka jako na trpělivého „osla“, který pomaďarštění snese [3,str. 111]. Češi řešili problém, kdo je Čech a není-li českých národů víc, protože F. D. Trnka ve své české mluvnici dělil spisovný jazyk na slovenštinu, valaštinu, hanáčtinu, moravštinu a češtinu. Palacký naopak hájil jednotu sedmimilionového národa rozlehlého po Čechách, Moravě a Horních Uhrách mluvícího od starodávna řečí v podstatě jedinou, byť rozdělenou na nářečí [3, str. 243].

Na slovanském sjezdu v Praze (1848) připomněl P. J. Šafařík ponižující ideologii, že Slované a tedy ani Češi nejsou schopni úplného vyššího politického života, že jsou předurčeni k poddanosti a k službě jiným a že se mají proto poněmčovat, pomadařovat, povlašťovat, nemají-li zůstat „v stavu surovosti, otroctví a barbarství". Šafařík oponoval, že Slované chtějí žíti svéprávně a v svobodě a svého svobodství chtějí dojíti všemožnými prostředky, třebas i bojem. Cesta k svobodě z otroctví není nikdy bez boje… [3, str. 322 a 324] Císař Ferdinand Dobrotivý 8.4.1848 vrátil zemím Koruny české ústavní, správní, národní a jazyková práva a zaručoval českému národu politickou i jazykovou rovnoprávnost a sebeurčení [3, str. 322]. Jenže: Ač císař panoval „z vůle boží“, o trůn přišel z iniciativy arcivévodkyně Žofie, generála Windischgrätze a knížete Schwarzenberka.

V Olomouci „pod ochranou věrných Čechů“ se novým císařem stal František Josef,nekompromitovaný sympatiemi k lidu“. Trůnil 64 let a Petr Hora–Hořejš v Toulkách českou minulostí o něm napsal: To, že vypadal na trůně neživotně jako panák, že žil a pracoval jako pilný magistrátní úředník, bolet nikoho nemuselo, kdyby byl panovník věděl, kam se svou říší míří, čeho chce dosáhnout. Leč on s pohledem obráceným do minulosti nikdy nechtěl víc než pozastavit vtíravou budoucnost. Ale na to bylo pozdě. A tak císař jak nějaký voják v minovém poli neúnavně kličkoval…“

Císař ochotně ujišťoval, že se chce nejupřímněji snažit, aby byli „všelicí národní kmenové vždy zachováni ve svých národních rázech a aby se jim dostalo náležitého ohledu pro pěstování jejich jazyka“, přesto například byla zakázána česko-slovenská setkávání na Velké Javorině a když se J. M. Hurban novinovým článkem zastal slovenské národnosti, byl vsazen do žaláře. Císař sliboval uznat historická práva českého království a zpečetit slib korunovací na českého krále [3, str. 323], korunovat se však nikdy nenechal. Pro sliby dobrého zacházení zachovaly země České koruny v revolučních časech kolem roku 1848 Habsburkům věrnost [2, str. 152]. Na vytrvalé německé snahy o odtržení českého pohraničí osídleného potomky německých kolonistů odpověděl Palacký návrhem spojit ryze české území se Slovenskem v jeden celek. Česká koncepce monarchie jako federace více korunních zemí se značnou mírou vnitřní samosprávy byla reálná. Rakouský sněm tehdy měl 383 poslanců, proti šedesáti Němcům v něm zasedalo 190 slovanských zástupců. Existovala možnost, že budou postupovat jednotně, a že je podpoří zástupci dalších neněmeckých národů. Navíc opakované dělení Polska ukázalo, že plně nezávislá existence nebyla mezi třemi uchazeči o hegemonii v našem životnímu prostoru dost dobře možná [2, str. 146].

Už na frankfurtském sněmu Němců 26. 10. 1848 hrabě F. X. Deym prohlásil všeněmeckým cílem obrovskou německou říši. Němci se měli postavit Slovanům a Románům, Angličanům vyrvat vládu nad mořem a stát se největším a nejmocnějším národem polokoule [3, str. 320]. Vedle Rakouska se měly stát německými provinciemi také Čechy, Morava a dosud neanektovaná část Slezska; budovatelé „pangermánské říše“ se netajili odhodláním přikovat Čechy k Německu třeba i mečem, nebudou-li se chtít připojit dobrovolně [2, str.147]. Český zápas o samostatnost byl zesměšňován urážkami „Venclů“ a „venclovského království“ [3, str. 327]. Podle německé brožury Poněmčovat či počešťovat (1861) prý Čechové pro svou věrolomnost k Habsburkům nemohou v státě zvedat nároky z minulosti, dějiny českého národa se prý uzavřely Bílou horou. [3, str. 321] Těmi spory sílila vyhrocená forma nacionalismu – šovinismus. Koncem 19. století se v prostředí Všeněmeckého svazu na vídeňské říšské radě objevila myšlenka „vystěhovat“ Čechy z hospodářsky významného prostoru českých zemí - bylo užito slova Vertreibung, zahnání, zapuzení.

I při rakousko-pruské válce (1866) Češi odolali pruskému vábení a Sokolové nabídli Františku Josefovi, že postaví samostatný vojenský sbor. Císař odmítl a za loajalitu se odměnil „po habsbursku“. Monarchii rozdělil na rakouskou a uherskou část a dal se korunovat jen jako král uherský, českým připomínkám, že měla vzniknout federace tří rovnoprávných států, se ve Vídni vysmáli [2, str. 152]. Zástupci západních a jižních Slovanů přestali zasedat ve stejném parlamentu a v rakouském parlamentu dočasně získali většinu Němci. V Rakousko tehdy přestal věřit i F. Palacký.

Přes dosti demokratické poměry vytvářené od šedesátých let 19. století kamarila kolem Františka Josefa stále věřila, že může všechno. V červenci 1914 byla rozpuštěna Říšská rada (parlament) a Rakousko, po dělení Polska opět země se slovanskou většinou, chtěla vládnoucí skupina s podporou císaře přetvořit na stát německého charakteru. V duchu myšlenky německé Mitteleuropy měla být střední Evropa ovládnuta Německem. I T. G. Masarykovi řekli ve vládních kruzích, že po vyhrané válce se už Němci nebudou s Čechy mazlit a definitivně s nimi zúčtují. Ty plány nevyšly, protože František Josef 21. listopadu 1916 zemřel. Nový císař Karel I. chtěl naopak získat loajalitu národů a se zpožděním 51 let nabízel další federalizaci státu. To už ale byl v plném proudu boj léta ponižovaných proti habsburské monarchii; dříve než politici jednali obyčejní lidé.

Palacký vyčítal rakouským Němcům a Habsburkům, že zpustošili naši zemi, Havlíček, že nám zhasli pochodeň svobody, Čelakovský nazýval Habsburky naším otčímem a Šafařík hydrou na našem životě, podle Dyka tato hanba měla být smyta vlastním rozhodným činem. Boj předznamenala při sokolském sletu r. 1912 symbolická scéna „pád tyrana“ [3, str. 355]. Když František Josef začínal světovou válku, ve Francii usedlí Češi 26.7.1914 pod okny rakouského vyslanectví skandovali „Pryč s Rakouskem!", roztrhali rakouský prapor a zašlapali jej do bláta. 29.7. je na schůzi představitelů českých spolků v Rue Valois odhlasováno, že Češi meškající ve Francii jsou odhodláni dobrovolně vstoupit do francouzské armády. Poté, co Německo 3.8.1914 vyhlásilo válku Francii s lživým odůvodněním, že tento krok je odpovědí na francouzské letecké bombardování Norimberku a jiných německých měst [1, prolog], i asi 50 Čechů z Británie odplulo přes kanál La Manche, aby se přihlásili jako dobrovolníci do francouzské armády. 3. rotě 1. pluku francouzské Cizinecké legie v síle 250 mužů přihlášených na dobu války se podle obvyklého (sokolského) pozdravu brzy říkalo compagnie Nazdar. Nezávisle a souběžně vznikla v Kyjevě jednotka v síle praporu, tzv. Česká družina. Dobrovolníci se hlásili i do armády srbské a anglické, dobrovolníci z USA do vojska kanadského.

Vojenské úspěchy dobrovolníků našeho zahraničního vojska, jako vítězství u Zborova, byly pádnějším argumentem než diplomacie a dohodové státy zařadily mezi své válečné cíle také vznik samostatného Československa. Dlouho ponižovaný národ pomohl ukončit vládu habsburské dynastie, které se říše rozpadla. Před 95 lety vzniklo Československo. Jeho politici se zaměřili na to, aby zabránili návratu Habsburků k moci. Mezitím pozvolna získali moc jiní a Čechoslováci pak „trpěli“ pod nimi. Československo bylo dvakrát rozbito, ale na Velké Javorině jsem našel předpověď, že bude obnoveno v roce 2018.

František Rozhoň, 3.8.2013, s použitím citátů z knih: [1,] Romana Cílka a Karla Richtera Hrdinové Československa ve smršti dvou světových válek, [2,] Josefa Fraise Slavné prohry, slavná vítězství Koruny české a [3,] Alberta Pražáka Národ se bránil

Související texty:
Ponižování od Němců (Svědomí 5/2013)
Ponižováni zbolševizovanými „elitami“ (Svědomí 6/2013)

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí