Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2013

Ponižování od Němců

František Rozhoň

...válka není nejhorším, jistě ne jediným zlem. Život nečestný, život otrocký jest horší.
T. G. Masaryk, Nová Evropa

Johann Gottfried von Herder (1744-1803) propagoval návrat k přirozenému složení lidstva z kmenových společenství a stal se „buditelem národního vědomí“. Johann Gottlieb Fichte (1762-1814) svými Promluvami k německému národu pomohl měnit Bavory, Pomořany, Prusy, Sasy, Slezany a obyvatele různých knížectví v Němce. Pod vlivem těchto filosofů mizelo geografické pojetí národa, založené na příslušnosti k rodné zemi. Vzmáhalo se chápání národa jako produktu přírody s jazykem jako hlavním znakem. Ve vícejazyčném prostoru se tak sousedé stávali příslušníky různých národních kmenů, mezi kterými často vznikaly antipatie.

Už v revolučních časech 1848 němečtí revolucionáři dávali najevo, že Češi a další národy se mohou podílet na lidském pokroku jen připojením se k velkému kulturnímu národu německému a zřeknutím se folkloru zaostalých kmenů. Ještě se nemluvilo o herrenvolku a nadčlověku, ale už vládlo přesvědčení o německé nadřazenosti. To v podvědomí mnoha Němců zůstalo nejméně do roku 1945.

Přestože Herder Slovany oceňoval, byli Slované zanedlouho Němci ponižováni a vydáváni za hrozbu pro civilizaci. Pruská nadvláda ve sjednoceném Německu byla obhajována potřebou bránit německou civilizaci a kulturu před slovanskou hrozbou. V dopise hraběte G. Thuna z 11. dubna 1885 najdeme tvrzení, že (nejen) Srbové, Slovinci, Slováci, Poláci a Češi vedou urputný boj proti německým Rakušanům a že Praha a celá země byla zcela změněna bezpříkladným českým terorismem (!!!) Poslanec Wolf v říšském sněmu mluvil (nejen) o Češích a Slovincích jako národnostech méněcenných (minderwertigen Nationalitäten). V Berlíně na masovém shromáždění 11. 8. 1914 ředitel Královské knihovny profesor von Harnack označil Slovany za hrozbu západní civilizaci - neorganizovaná asiatská záplava chce podobně jako poušť svým pískem zasypat naše obilná pole. A nejen na vídeňské říšské radě se objevila myšlenka dostat někoho z českých zemí - německý historik Karl Lumprecht uvažoval o odsunu Čechů do Bosny, Jakub Arbes žádal vyhnat Němce z Čech. Podle T. G. Masaryka pangermanismus neuznával práva národů na samostatnost, chtěl být hlavním a jediným vůdcem všech; válka pak byla zápasem pruské výbojnosti s humanitními demokraciemi.

Vývoj dal za pravdu slovům Josefa Wenziga z šedesátých let 19. století, že odnárodňování nebo německá hegemonie habsburskou říši jen poškodí, protože se odnárodňovaní národové začnou opírat o své zahraniční soukmenovce a v Rakousku místo dorozumění národů dojde k postupujícímu nedorozumění a odcizení s konečným rozpadem státu. I zásluhou vojenských úspěchů Legií v I. odboji se podařilo obnovit český stát v historických hranicích, přidali se Slováci a Rusíni. Tak československý národ, jak ho chápali mj. Palacký a Masaryk, získal vlastní stát v duchu liberální doktríny práva na sebeurčení národů, podle níž měl mít každý národ svůj vlastní stát a takto uspokojené národy měly s jinými koexistovat v tak přirozené harmonii, že nebude zapotřebí žádné vnější síly k udržení tohoto mírového stavu. Jenže jak mohou žít v přirozené harmonii národy, jejichž „elity“ jsou rozhádané?

Jak jsme se nepošvýcarštili

Vzorem pro ČSR mělo být Švýcarsko vzniklé dohodou zdola na společné ochraně, na soužití a toleranci jazykových a později i jiných odlišností. V něm se již 8 století mluví více jazyky. Praxi v soužití a toleranci měli i Češi, kteří se v časech reformace bili pro rovná práva dvou náboženství, zatímco Němci v podobné situaci zápolili o to, která komunita vnutí druhé svou vůli.

21.10.1918 němečtí Rakušané vyhlásili Deutsch-Österreich a týden před naším 28. říjnem tak fakticky rozbili Rakousko-Uhersko; jejich nová republika se měla spojit s Německem. K nim se chtěli přidat čeští Němci z pohraničí, Brna, Jihlavy a Olomouce, aby se z příslušníků vládnoucího národa nestali menšinou v ČSR. 27. října v Drážďanech si chtěli čeští Němci dojednat pomoc z Německé říše, ale nepořídili, říšští Němci měli svých starostí dost, naopak generální konzul Německé říše se 29.10.1918 dostavil na Národní výbor a vyslovil přání, aby byly ochráněny dobré vztahy mezi československým státem a Německou říší. Čeští Němci odmítali české nabídky ke spolupráci a nutili Čechům svou vůli i silou. Budovali vlastní vojsko v ČSR (Volkswehr), v Rakousku (takzvané sudetoněmecké prapory), v Německu (Deutschböhmische Legionen), v pruském Slezsku (čtyři sudetské prapory s třemi bateriemi dělostřelectva a dvěma rotami kulometů). Na jaře 1919 byl ve Vídni utvořen „Hilfsverein für Deutschböhmen und Sudetenland", který vedl protičeskoslovenské kampaně a prostřednictvím svých agentů v ČSR organizoval špionážní činnost. Němečtí poslanci se poprvé objevili v parlamentě až 1. června 1920, ale ještě v dubnu 1921 Němci odmítli Masarykovu nabídku na vstup německých politiků do vlády. Proto se poměry v ČSR musely zpočátku jevit jako nadvláda Čechů, neboť bylo na nich, aby zajistili stabilitu a výstavbu státu.

„Elitám“ navzdory akceptovali život v ČSR nejprve němečtí podnikatelé, kteří ocenili zdejší konsolidovanou měnu. Pak se přidávali i další Němci. Přestože ČSR nepřevzala princip americké ústavy nežijeme pod vládou lidí, ale pod vládou zákonů a heslem (v cizině nepřiznaným) mnohdy bylo napravit křivdy, spáchané na Češích před třemi sty lety, po bitvě na Bílé hoře, ještě v roce 1929 tři čtvrtiny českých Němců daly hlasy stranám spolupracujícím s republikou. Naděje na pošvýcarštění země žila.

Pak přišla světová hospodářská krize a v mnohém změnila svět. Ze špatné situace v německých oblastech bylo snadné vinit pražskou vládu. Zato propagace hospodářských úspěchů nacionálního socialismu lákala mnohé české Němce ke spojení s Německem. Němečtí sociální demokraté uprchlí před Hitlerem ještě v londýnském exilu nejméně do roku 1942 spřádali plány, ke komu „své" sudetské území po Hitlerově porážce připojí.

V Německu ale už v roce 1919 psal politik Wilhelm Kube: „My Němci se nemůžeme nadlouho spokojovat s pasivní úlohou. Otevřeně prohlašujeme, že jsme přívrženci pomsty! Žádáme okamžité spojení s Rakouskem a baltskými zeměmi a navrácení všech našich kolonií! A začneme tím, že si vyrovnáme své účty s Čechy a Poláky..." Autoritativně demokratický režim v čele s prezidentem maršálem Hindenburgem usiloval o obnovu velmocenského postavení Německa, soukmenovci v Rakousku, Polsku i ČSR se počali opět aktivizovat. Už na prahu třicátých let se dařilo znovu rozdmýchávat německo-českou nevraživost. V třiatřicátém nastoupil k moci Adolf Hitler a nacisté (podobně jako jinde bolševici) ovládli lid zejména kultem osobnosti a tím, že zfanatizované smečky (SA, SS) vydávali za elity. Němci slýchali, že jsou výjimečným Volkem, ale jejich Vaterland je neustále ohrožován zloduchy, které je třeba zničit. Zatímco v ČSR se ještě mnohé smluvní vztahy stvrzovaly jen podáním ruky, nacisté (podobně jako jinde bolševici) navázali na hohenzollernskou politiku neštítící se prolhanosti, proradnosti a krutosti.

Když s Hitlerem jednal třeba britský premiér, dostával Hitler čerstvé „zprávy“ o údajných nových ničemnostech Čechů. Kdyby si zkušení západní státníci „zprávy" ověřili, lehce by Hitlera usvědčili z vědomé blamáže. Jenže oni si je neověřili. Západní velmoci včetně USA v čase Mnichova zaujaly postoj, že v případě konfliktu (československé obrany) by za iniciátora konfliktu se všemi důsledky byla považována ČSR. Postoj měnily po 15. 3. 1939, kdy už nacisté neskrývali proradnost a Češi byli obětí nevyprovokovaného vstupu německých vojsk. Tak nacistický tlak a způsoby u nás ukončily pošvýcaršťování. Češi a Slováci znovu ukázali, že stát jsou především oni a ne politici, v odboji doma i v zahraničí přispěli k obnovení Československa. Zato většina Němců nevnímala důvody nespokojenosti „méněcenných“ Čechů. Výše zmíněné velké problémy v soužití Čechů s Němci vedly mnohé našince k pocitu, že Němci jsou našimi „odvěkými“ nepřáteli.

Pod ochranou nácků

Za zpěvu Heute gehört uns Deutschland und morgen die ganze Welt (dnes nám patří Německo a zítra celý svět) vzali Němci Čechy „pod ochranu“. V Protektorátu se každý Čech musel bát, kdokoliv mohl být kdykoliv zatčen, mučen a popraven. „Ochránci“ preventivně a systematicky likvidovali vnitřní zdroje českého odporu, zatýkali Sokoly a inteligenci. 29. září 1940 Führer přijal K. H. Franka a dohodli se na vysídlení, germanizaci či likvidaci Čechů; řekli tomu Enttschechisierung (gramaticky něco jako odmaštění, odvšivení). Co je „podčlověk“ (Der Untermensch), Němci vedení nacisty přece „věděli“:

Podčlověk – ono biologicky zdánlivě stejné přírodní stvoření s rukama, nohama a druhem mozku., s očima a ústy, je přesto zcela jiná, hrozná kreatura, je to jen výplod k člověku směřující, s lidskými rysy obličeje – duševně ale stojící níže než jakékoliv zvíře(!). V nitru tohoto člověka je hrozný chaos divokých vášní bez zábran: bezmezná vůle k ničení, nejprimitivnější tužby, nezakrývaná sprostota (Gemeinheit). Podčlověk – jinak nic!

Němci učili Slovany slovo Abschub – odsun. Použili ho při „očišťování" polského území od Poláků, jeho „divoké“ fázi od v září 1939 padlo za oběť asi 135 000 polských občanů, v neméně brutální plánovité části bylo do začátku roku 1941 bylo odsunuto asi 800 000 lidí do Generalgouvernementu, další jako nucení pracovníci do „staré říše". Takřka 6 milionů polských občanů padlo za II. sv. války za oběť německému panování za vedoucí úlohy nacistů. Několik myšlenek o zacházení s cizími národy na východě pronesl koncem roku 1939 Himmler:

„Pro neněmecké obyvatelstvo na východě nesmí být vyšší školy než čtyřtřídní obecné. Cílem této obecné školy má být leda počítání nejvýše do 500, napsání jména, učení, že je božským přikázáním být poslušný Němcům a být poctivý, pilný a hodný. Čtení nepovažuji za žádoucí. Mimo takovou školu nesmí být na východě žádné další."

„Obyvatelstvo Generalgouvernementu se pak bude sestávat ... v průběhu příštích deseti let z pozůstalého méněcenného obyvatelstva, které bude ještě rozmnoženo odsunutým obyvatelstvem východních provincií, jakož i ze všech těch částí německé říše, které je téhož rasového a lidského druhu (např. částí Lužických Srbů). Toto obyvatelstvo bude jako pracovní lid bez vůdců stát k dispozici a Německu dodávat ročně kočovné (stěhovavé) pracovníky a pracovníky pro různě se naskytnuvší práce (silnice, kamenolomy, stavby), ..."

Německý tlak a způsoby rozrušily soužití německých národnostních skupin s okolím nejen v Československu. Byly hlavní příčinou neštěstí, které koncem II. sv. války postihlo i německé oběti útěků, odsunů, vyhnání. Zprávy o zločinech Němců páchaných kdekoliv a na komkoliv zvyšovaly po osvobození krutost reakce lidí zbavených ponižování či přímo otrockého postavení.

Poválečný odsud Němců (vyjma antifašistů) měl oddělit znepřátelené komunity. Mezi mnohými Čechy i odsunutými začalo ochabovat přesvědčení, že ti drzí jsou odvěcí nepřátelé. Přežilo však i zjevné rozdmýchávání německo-české nevraživosti. V Německu vychází pojednání, jak prý české Němce terorizovali husité, přestože husitské války neřešily otázky českoněmecké a Dekret kutnohorský byl jen nahodilým výbuchem. V Čechách působí jedinec působící na mne jako poněmčenec horší mnohého nácka, který mj. píše že „Protektorát byl zkrátka takovým malým rájem na zemi“ a „informuje“ o údajném „vyvraždění národa českých Němců“; když s tím začal, dostalo se mu záštity z nejvyšších politických kruhů ČR. Češi se dočkali i ponižování od dalších skupin vyhlašujících svou vedoucí úlohu. O tom až příště.

František Rozhoň, 29.9.2013,s použitím citátů především z knih: Josef Frais: Slavné prohry, slavná vítězství Koruny české; Josef Škrábek: Včerejší strach (Jaké to bylo mezi Čechy a Němci?)

Související texty:
Ponižování za Habsburků (Svědomí 4/2013)
Ponižováni zbolševizovanými „elitami“ (Svědomí 6/2013)

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí