Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2013

Ponižováni zbolševizovanými „elitami“

František Rozhoň

„Ale my nejsme obyčejní lidé. Jsme strana lidí, kteří činí nemožné možným. Pokud to strana žádá, je-li to pro stranu důležité, jsme schopni ze svých mozků silou vůle vypudit během čtyřiadvaceti hodin myšlenky, kterým jsme léta věřili. Samozřejmě budu na požadavek strany vidět černě, třebaže si budu myslit, že vidím bílé, a možná skutečně i bílé uvidím, protože pro mne mimo stranu neexistuje život, stejně jako pro mne neexistuje život v nesouhlase se stranou.“
Bolševik Jurij Pjatakov, popravený v roce 1938, o zvláštnosti bolševické duše;
citát z knihy Jana Beneše Čas voněl snem

V roce 1917 přijeli ze Západu do Ruska bolševici Lenin a Trockij, vybaveni penězi od bank. Začali vnucovat lidem i národům, jak a případně kde mají žít; měli „vědecky doloženo“ že jimi předepsaný způsob života je a vždy bude na celém světě nejsprávnější. Styl, jakým vše bolševici dělali, někteří historici nazvali kolonialismus dovezený zpět do Evropy; TGM ho zhodnotil jako pokus nadělat z občanů nevolníky [1, str. 332], Karel Čapek ho nazval pokusem rozbít lidský svět na kusy [1, str. 393]. Jan Beneš k tomu napsal „ani v případě události, později nazývané Velká říjnová socialistická revoluce, se nestalo nic, co by dějiny už někdy nepoznaly; i zde pracovala hlavně lidská ješitnost, sklon ke lži, korupce obecná podmíněná korupcí osobní, zborcení hodnot a politická pýcha opřená o teror“; dodal však, že ze strany bolševiků šlo o diverzi proti západní civilizaci jako takové [1, str. 10].

Například Západ považoval střet idejí za kyslík demokracií; bolševici jiné názory nepřipouští. Pravidlo říkat pravdu brali bolševici jako buržoazní přežitek, jejich zbraní byla dezinformacelest. Západ stavěl na svobodných občanech, bolševici nezávislé občany i organizace nestojící o „pomoc státu“ cíleně likvidovali.

Západ po staletí navazoval na římskou vládu práva, spojenou s principem rovnosti před zákonem a s dělením a omezováním moci; bolševici naopak prohlásili Stranu za vedoucí sílu společnosti a vůli Strany povýšili na zákon. Udělali ze sebe vládce, zákonodárce, žalobce, soudce i katy, a ještě dávali zelenou „angažovaným občanům“ schopným terorizovat/ponižovat druhé.

Stalinská ústava z roku 1936 slovy garantovala sovětským občanům mnohá práva, ale jen na papíře - souběžně s jejím vyhlášením se rozeběhl na stále větší obrátky i velký teror. Ústava ale umožňovala do zblbnutí opakovat, že SSSR má nejdemokratičtější ústavu na světě; podle Jana Beneše díky Mariím Majerovým, G. B. Shawům a dalším měly miliony poctivých, ale lžemi intelektuálů krmených lidí v kapitalistických zemích vskutku zato, že se v stalinském Rusku realizovaly jejich sny [1, str. 175]. Za Stalinova života Strana „přestala dělat chyby“, protože odstraněním jakýchkoliv kontrolních mechanismů ve společnosti se stát stal zásadně bezúhonným. Dějiny pro bolševika nebyly zdrojem poučení, ale politikou obrácenou do minulosti; proto byly dějiny přepisovány v souladu s momentální politikou Strany. Aby zničil historickou paměť, Stalin připravoval (a například v Leningradě uskutečnil) rozsáhlou čistku, aby vyrval poslední kořínky generace pamatující i jiný svět doma a nějak se dokázala zachránit; celostátní krvavé lázni zabránila Stalinova smrt [1, str. 317].

Bolševik musel být vždy připraven změnit názor, proto se u nás říkalo neví co chce ale chce to hned. Lenin zachraňoval bolševickou moc i tím, že válečný komunismus (rekvírování a přerozdělování, které vedlo k občanské válce) nahradil novou ekonomickou politikou, která v podstatě byla kapitalismem vedeným bolševiky. Stalin za války zachraňoval bolševickou moc tím, že se obrátil k tradičnímu vlastenectví, hrdinství, sebeobětování, tedy pocitům osobní odpovědnosti a osobního svědomí, nikoli odpovědnosti straně či vládě. Chruščov ještě sliboval vybudovat komunismus (do roku 1981); ale když byl svržen a zavržen, slovo komunismus ze života téměř zmizelo. Pak byla vyhlášena éra reálného socialismu a úsilí o vytvoření nového sovětského člověka [1, str. 380]. V roce 1988 se v Moskvě netrhly dveře nejrůznějšími státníky Evropy a z Gorbačovových úst zazněla slova o společném evropském domě [1, str. 397].

Už G. Orwell rozpoznal, že navzdory slovům o vedoucí roli Strany strana není vedoucí silou společnosti. Většina členů Strany musela držet hubu jako ostatní, vedoucí silou společnosti byli ti, které Orwell nazval vnitřní kroužek a pro něž se vžil název nomenklatura. Odpovídá to oligarchii, jak ji definoval už Aristoteles: ŠPATNÁ FORMA VLÁDY NEDBAJÍCÍ ZÁJMU OBCE, ALE JEN SVÉHO VLASTNÍHO. Oligarchie v SSSR se od počátku kryla kulisou vlády lidu, přijímala do sebe pouze jedince dostatečně svolné k osobní korupci, která je obecnou podmínkou oligarchie [1, str. 330]. Na „elitních školách“ bylo procentuální zastoupení dětí s dělnickorolnickým původem téměř nulové. Zatímco lidu byly dávány za vzor dynastie horníků nebo ocelářů, v nichž děti pokračovaly ve šlépějích pracujících otců, za Brežněva a jeho nástupců se ve vší tichosti upevňuji dynastie aparátčíků, důstojníků, kágébáků. I všechny sovětské svazové republiky se stávaly jakýmsi lénem jedné nebo několika rodin. Nové „elity“ si do dotazníků dál píší dělnický či rolnický původ, ale ve snaze oprávnit svou „vznešenost“ hledají své „slavné předky“, a tak kvete rozsáhlý ochod s genealogiemi [1, str. 368-9].

O Stalinovi napsal Josef Kalvoda „Stalin je opravdový ďábel a to, co dělá, je ďábelsky promyšleno.“ Snad proto podle Jana Beneše žádný ze západních vůdců nedokázal správně odhadnout způsob sovětského myšlení a princip sovětského režimu a vytvořit ve východní Evropě již během II. sv. války v odboji vhodná politická uskupení schopná čelit sovětskému vlivu. [1, str. 232] Naopak za II. světové války byly vytvořeny podmínky pro rozšíření bolševického panství. Za II. sv. války, už dlouho před únorem 1948, nacházím bolševický styl i v československém prostředí.

Z názorových rozepří předválečných politiků v zahraničí a z jejich boje o vůdcovství v již existujícím odboji vyšla vítězně skupina kolem bývalého prezidenta E. Beneše. E. Benešovi pomohlo jak to, že měl k dispozici značné finanční prostředky (část z nich byla uložena na bývalých čs. vyslanectvích) a mohl vyplácet „armádu spolupracovníků“, tak i to, že měl spolupracovníky ochotné pomoci mu „likvidovat“ politické soupeře. [2, str. 24] E. Beneš, který abdikoval 5.10.1938, se sám prohlásil za prezidenta na základě vykonstruované právnické „teorie kontinuity“ a byl uznán svými příznivci a Sovětským svazem. Beneš si sám určil své pravomoci a jeho Prozatímní státní zřízení lze označit za autoritativní systém. Po válce oficiálně zase začala platit ústava z roku 1920, v praxi tomu tak nebylo; mimo jiné byly zakázány politické strany, k nimž se před válkou hlásila většina voličů, a vágní formulace některých dekretů umožnila stíhat nevinné, ale nepohodlné osoby. O odsunuté vláda pečovala i za hranicemi země – např. v říjnu 1947 čs. vláda požádala Spojeneckou kontrolní radu a velvyslanectví USA v Praze o zákaz organizování odsunutých Němců. Češi byli převychováváni, aby byli zlí na lidi onálepkované jako „špatní“ (r. 1945 úřady rozhodly, že jakékoliv poskytnutí přístřeší, šatstva nebo potravin německým státním příslušníkům bude přísně stíháno a že musí být „politicky korektní“ (už se nesměl používat název Podkarpatská Rus, muselo se říkat dle sovětského úhlu pohledu Zakarpatská Ukrajina [1, str. 352]). Neschopnost, iluze a amatérismus nekomunistických politických vůdců umožnily, podle J. Kalvody, KSČ snadno získat „vedoucí úlohu ve společnosti“. [2, str.237]

KSČ se – podle Marie Řehořkové - změnila, jakmile se ujala ve společnosti vedoucí úlohy. Nechala zemi obehnat ostnatými dráty a vyvolala občanskou válku – lidé byli bez soudu nejprve „jen“ vyhazováni z práce, později i zavíráni do lágrů, a pas oficiálně platný do všech zemí světa fakticky neplatil nikam. KSČ ovládala společnost nejen plošným terorem. Z příkazu a s podporou ministra vnitra R. Baráka vzniklo divadlo Semafor, kavárna Luxor a byly tolerovány i jiné malé scény [1, str. 320]; různé způsoby manipulace s lidmi zobrazili i spisovatelé, G. Orwell v 1984 a A. Huxley v Konec civilizace. Sama KSČ se postupně změnila z politické strany a ideového svazku v mocenskou organizaci, jež nabyla velké přitažlivosti pro vládychtivé sobce, vypočítavé zbabělce a lidi se špatným svědomím; a zvlášť vychovaná vrstva funkcionářů stranického a státního aparátu fakticky zaujala místo svržené třídy a sama se stala novou vrchností, konstatoval v r. 1968 L. Vaculík.

Oproti Rusku KSČ po Únoru nerozehnala předúnorový parlament, ve kterém neměla většinu – nebylo třeba, žádný poslanec 11. 3. 1948 nehlasoval proti poúnorové vládě [České průšvihy, str. 223]. Po skončení hlavních bojů občanské války KSČ nezavedla novou ekonomickou politiku, na ni došlo až po listopadu 1989.

Nová ekonomická politika po Listopadu vyřešila problém nedostatku pracovních sil a tak politici mohli s velkou slávou stříhat dráty na hranicích. I nad novou ekonomickou politikou si nakonec povzdechl nový kapitalista Jan Světlík v MFD 19.9.2013 teď mám pocit, že jsme se nějak tiše zbolševizovali - nežijeme v právním rámci, ale pod politikem, který nám často něco bere, a pod úředníkem, který rozhoduje, jaké budeme platit poplatky a jaké budeme mít náklady.

Podobně si lze povzdechnout i nad právem: Ústava nás sice vrátila mezi západní civilizace dělící a omezující moc, potkal ji však osud ústavy stalinské - ministr spravedlnosti Čermák hlásal stát si může dělat se svými občany co chce, Petr Gazdík se nechal slyšet že oni mají právo ukázat co umí. Nad zákony se dlouhodobě staví i K. Schwarzenberg ignorující zákon z roku 1918 o zrušení šlechtických titulů, protože ty odporující demokratickému a stále ještě ústavnímu principu, že všichni lidé se rodí sobě rovni; současně se „kníže“ po bolševicku stylizuje do role ochránce ústavních a demokratických principů. Podle ústavní listiny je nepřípustná cenzura, přežitek středověku [1, str. 359], přesto po ní volá J. Menzel a páchají ji přinejmenším Knihovníci města Ostravy; podle ředitelky Knihovny v žádném případě nejde o nezákonné jednání z naší strany. Z těchto i dalších důvodů si troufám při zpětném pohledu zhodnotit Listopad slovy nová ekonomická politika plus bolševický styl. Podle jiného rozboru pokusy zaměnit demokracii za oligarchii už ohrožují celou Evropu.

Jako kdysi Stalin činí i dnešní mocní s pomocí médií opatření, aby lidé neznali minulost své země a Evropy. U nás už se nezdůrazňují sociální hnutí a svébytná období českých dějin, nově jsou jako hybatelé dějin s autoritou u lidu představováni podnikatelé, vojevůdci a vládci; a zdůrazňují se období, kdy Češi drželi hubu a krok s trendy v okolí. Podobně Evropa je představována jako kontinent, který prý ty nejlepší osobnosti toužily sjednotit.

Již zemřelý ústavní soudce JUDr. Vojtěch Cepl opakovaně upozorňoval na záludný jev posouvání významu slov. Nový význam dostala slova jako komunismus, nacionalismus, vlastenectví. Ta slova původně lidem připomínala, že jsou součástí nějakého kolektivu a měli by být s ním solidární; dnes mají význam čehosi zavrženíhodného, např. nacionalismus (pro mne pocit příslušnosti k národu) má dnes význam vymizelého slova šovinismus (nesnášenlivost kvůli národnímu původu). Člověk takto vykořeněný se nově solidarizuje třeba s příslušníkem „elity“, jak vidíme od prezidentské volby.

Polistopadový vývoj shrnul i publicista Bohumil Doležal: „Některé z polistopadových chyb měly ovšem dosti fatální povahu. Demokratická politika by měla spočívat ve vyrovnávání zájmů, v urovnávání konfliktů v duchu spravedlnosti, ve zmírňování napětí a snižování hladiny nenávisti ve společnosti, a jejím základem by mělo být přesvědčení, že i nepřítel je bližní. U nás se čím dál silněji uplatňovala výrazná rezidua předchozího období: politika je neúprosným zápasem sil dobra se silami zla, směřuje ke konečnému vítězství sil dobra a k jejich mocenskému monopolu. Hybnou silou politiky je nenávist...“

Pokud však jde o budoucnost, nejsem pesimista - o nápravu špatného stavu se v českých zemích často postaral někdo jiný než ti nahoře. Nad poněmčováním těch nahoře zvítězilo zdola svépomocně organizované národní obrození. I odboj začali téměř ve stejný den na sobě nezávisle našinci v Rusku a ve Francii a našinci z dalších zemí se přidávali dřív, než Masaryk a po něm Beneš opustili Rakousko-Uhersko. Převzetí moci 28. října 1918 musela pro politiky připravovat Maffie, zatímco politici debatovali o zastoupení stran a pod. K II. odboji se Češi zformovali bez pomoci politiků, kteří se následně prohlásili za jejich reprezentaci. Odpor proti bolševismu dlouho před Listopadem organizovala i tehdy ponižovaná církev desetiletím duchovní obnovy národa. Takže soudím, že i pokračování III. odboje, odboj proti bolševickému stylu a jeho nedílné součásti elitářství, nakonec rozhodnou „ti dole“.

Ten odboj nebude potřebovat vojenské jednotky, ale měl by vědět co chce. Podle mne by za prvé měl přestat omílat frázi demokracie je vláda většiny a měl by si uvědomit, že demokracie je vláda lidu. A protože zde (kromě dalších) žijí dvě velmi početné komunity, z nichž jedna chce žít v rámci zákonů nezávisle a druhá neustále očekává pomoc od státu, měla by v duchu tradic české reformace jakákoli vláda vycházet vstříc oběma těmto skupinám, ne korporacím. Není naším úkolem splácet dluhy za Lenina a Trockého.

Za druhé: Aby platila slova české ústavy, že jsme právním státem, musí být právo předvídatelné. To dnes není. Jednak proto, že není v lidských silách seznámit se se všemi platnými paragrafy. Jednak proto, že ty paragrafy nejsou srozumitelné ani „odborníkům“. Já jsem jako programátor po Listopadu musel dělat různé verze programů pro různé kraje, protože v různých krajích si jednotnou legislativu vykládali různě. Teď navíc zjišťuji, že „zákonodárci“ se znovu vrátili k totalitní tradici schvalování vágně znějících paragrafů - od r. 2014 nový občanský zákoník zavádí divný pojem „osoba s nebezpečnými vlastnostmi".

Za třetí pokud má demokracie být vládou lidu, měli by lidé spolu mluvit. Po řadě desetiletí, kdy bylo nebezpečné stýkat se s některými lidmi (podle okolností s lidmi jiného náboženství, jiného národa, jiného politického přesvědčení), cítil jsem hned po Listopadu jako velmi důležité obnovit společenskou atmosféru, že je normální mluvit s lidmi jiného názoru, pokud jsou féroví. V praxi jsem se k tomu snažil přispět především ve Sdružení fotbalových fanklubů Československa, proti se postavil bafuňář Chvalovský.

František Rozhoň, 24. 11.2013, s použitím citátů z knih: [1,] Jan Beneš, Čas voněl snem, Primus 2004; [2,] Jan Cholínský, Poutník Josef Kalvoda, Dílo 2002

Související texty:
Ponižování za Habsburků (Svědomí 4/2013)
Ponižování od Němců (Svědomí 5/2013)

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí