Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2014

Úvodní slovo k putovní výstavě o Janu Zajícovi

„Jan Zajíc byl jedním z mála odvážných lidí, kteří po Janu Palachovi vyhlásili svou válku normalizačnímu, kolaborantskému režimu. Podobně jako Gabčík a Kubiš, vojáci spjatí s heydrichiádou, i on obětoval svůj život boji za svobodu a demokracii. Ve své době se tito stateční lidé většinou nedočkali pochopení ostatních. Mnozí považovali jejich činy za zbytečné, provokující státní moc, v důsledku spíše škodlivé. Snad proto, že jejich mocný a tragický protest až nepříjemně připomínal slabost a přizpůsobivost tzv. mlčící většiny. Němé vůči totalitní moci a okupační armádě. Československý komunistický režim se v roce 1989 nezhroutil jen v důsledku uvolnění kontroly Sovětského svazu po Gorbačovových reformách, ani po sílící kritice domácí i zahraniční opozice. Na jaře v roce 1989 (během tzv. Palachova týdne) a v den výročí okupace dne 21. srpna to byly právě nečekaně silné a neustále rostoucí protesty mládeže a studentů, které režimem otřásly. Stalo se něco, co nikdo nečekal. Studenti, připomínající si statečný protest obou Janů, probudili mlčící většinu, a tím přispěli k pádu totalitního komunistického režimu. Činy Jana Palacha a Jana Zajíce tak po dvaceti letech zcela nečekaně ukázaly nejen svůj smysl, ale především svoji obrovskou sílu, která nakonec pomohla zlomit tehdy ještě stále silnou totalitní moc.“

Jaroslav Zajíc, bratr Jana Zajíce, 2014

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí