Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2014

Mašinové nebyli vrazi jako komunisté, šli za svobodou i za cenu svého života

Několik slov o historii: Proč vznikl III. odboj

Josef Uhlíř

Uchvácení moci v únoru 1948 bylo vyvrcholením téměř třicetiletého systematického útoku Komunistické strany proti demokracii. Komunistický odboj za druhé světové války byl veden výlučně k tomuto cíli a nešťastná mezinárodní situace po válce to bez překážek umožnila. Naděje, že léta 1945-1948 mohou vést k lepší budoucnosti, se nepotvrdily, k čemuž velkou měrou přispěla politicky pokleslá anebo dezorientovaná část českého národa.

Únor 1948 znamenal pro český národ takovou katastrofu, že její následky neseme dnes a poneseme i další desetiletí bez ohledu na obecnou nechuť o letech 1948-1989 hovořit. Nenávistné surové násilí proti všemu nekomunistickému dostalo volný prostor, závist a zloba se mohly plně realizovat. Skalní komunisté se zmocnili zbraní, vytvořili tzv. Lidové milice a všemocné Akční výbory, armáda, bezpečnostní sbory, nekomunistické strany, tisk a ostatní organizace byly, jak se ukázalo, zcela ochromeny dlouholetou komunistickou infiltrací. Legitimace KSČ, sprostota a špína za nehty i na charakteru se staly podkladem další životní kariéry. Vyděšení lidé začali nosit místo klobouků čepice a ženy šátky. Sekretariáty KSČ zahájily prostřednictvím Akčních výborů čistky. Desetitisíce lidí byly vyhozeny z práce, armády, bezpečnostních sborů, vysokých škol, úřadů, vedoucích míst všeho druhu a ocitly se bez prostředků. Státní hranice se uzavřely.

Komunisté opilí mocí jásali. A řádili! Na vedoucí místa nastupovala individua bez kvalifikace a schopností. V prvním období nástupu komunismu, kdy bylo možno žít z uloupených majetků a hodnot všeho druhu, si mysleli, že to vše nějak půjde. Ale nešlo. Po destrukci životních hodnot nemateriálních se prudce zlomila dolů i křivka hodnot hmotných, životní úroveň klesala a nikdy za komunistické éry nedosáhla normálních měřítek.

Mnozí prchali za hranice. Někteří prošli, jiní skončili ve vězení anebo v palbě pohraniční stráže. Rozvinul se třetí odboj se širokou základnou, ale často byl infiltrován agenty StB, postupně rozbit a v letech 1953-54 v podstatě likvidován. Nesplnily se obecné naděje prvních let po únoru 48 v brzký zvrat i za cenu třetí světové války. Kriminály se plnily, lidé hynuli na popravištích, ve věznicích, na hranicích i se zbraní v ruce. A komunistický režim se upevňoval. Přes krizi v roce 1968 se komunistický režim vyznačoval stabilitou svých způsobu po celou dobu své existence. Nebylo jedné oblasti života, kterou by nerozvrátil, od rodin až po nejvyšší státní orgány. Celou společnost pak systematicky udržoval ve stavu permanentní destrukce všech hodnot. Systém šel ještě dál - nejen, že vylučoval jakýkoli svobodný projev, ale ještě vynucoval veřejný souhlas se vším co páchal, včetně obludných politických procesů.

Desetitisíce občanů byly vězněny, připraveny o majetek s celými rodinami vystěhovány, zbaveny možností vzdělání, výkonu kvalifikovaného povolání, možností vycestování do zahraničí a dalších přirozených práv člověka v civilizovaném světě. K tomu všemu si komunisté jako nástroj vyhlašovali vlastní tzv. zákony, ale ani ty nedodržovali tam, kde se jim to nehodilo.

V celé éře let 1948-1989 se komunismus projevoval jako systém, který vedle přímého ničení lidských životů a humánních hodnot zničil právní systém a záměrně likvidoval především vlastnické právo a zavedením direktivního řízení zcela rozvrátil naši ekonomiku. Kdo z občanů si dnes dostatečně vzpomene na permanentní nedostatek a bídu jedenačtyřicet let komunismu, kdy fronty na potraviny a běžné výrobky byly každodenním obrazem tehdejšího živoření.

Bezohledné ničení přírody bylo jednou z dalších kapitol vlády Komunistické strany.

A přece i dnes jsou mezi námi ti, kteří chválí komunistický režim, jsou členy komunistické strany, která přes veškeré zločiny stále existuje a dosud prožívají neoprávněné výhody za to, že se na zločinech komunismu aktivně podíleli.

Jsou stále na místech, kde mohou škodit a škodí. Neboť koncem roku 1989 obratně podali ruce politickým plavčíkům, kterým předali kapitánská místa potápějící se lodi.

Říká se, ze liška mění srst, nikoli způsoby. Komunisté mění fráze, rádi by i tváře, ale byli a zůstávají stále stejnými zločinci.

Převážná většina z nás uvítala změnu, k níž 17. listopadu 1989 v Československu došlo. Po čtyřiceti letech komunistické nadvlády jsme byli opět svobodní. Věděli jsme, že zbavit se dědictví komunismu bude nesmírně těžké, jak se však ukazuje, je vše ještě těžší, než jsme si kdy mysleli. Věřili jsme v prvních chvílích v čestnost a statečnost lidí, kteří po svobodných volbách stanou v čele státu, v jejich moudrost a schopnost vést, dnes již nevěříme. Nedůsledná očista veřejného života umožnila rozsáhlou infiltraci bývalých nomenklaturních kádrů KSČ a jejich spolupracovníků do všech sfér života společnosti. Lidé, kteří roky tvrdě potlačovali jakékoliv volání po svobodě, nadále ovlivňují náš život. Kdysi jim to umožňovala legitimace KSČ a přítomnost sovětských okupačních jednotek, kde naše nedůslednost a jejich současné postavení.

Mnoho našich přátel se dnešních dnů nedožilo, stali se obětí režimu, který Parlament České republiky v zákoně č. 198/93 Sb. 9.7.1993 odsoudil. Konstatoval, že „Komunistická strana Česko-slovenská byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou, že její vedení i členové jsou odpovědni za způsoby vlády v naší zemi v letech 1948 až 1989."

Od pádu komunismu uplynulo již téměř 20 let, a vyrovnání se s minulostí je stále v nedohlednu. Zločiny nebyly potrestány jejich původci se nadále těší osobní svobodě. Svým postavením a činy ohrožují hospodářskou prosperitu státu a jsou brzdou naší integrace mezi svobodné a demokratické země světa. Rozkládají společnost, vytvářejí předpoklady k jejímu opětovnému ovládnutí. Tyto a mnoho dalších skutečností nám nedovoluje mlčet. Nebudeme-li to my, kdo vrátí lidem víru ve spravedlnost a vypořádá se s neblahým dědictvím minulosti, kdo jiný to dokáže?

Odtajněme archivy, jen lidé s temnou minulostí to nechtějí. V této zemi je stále ještě dost čestných a zločinným režimem v minulosti nezkompromitovaných schopných lidí, kteří se dokáží zdárně vypořádat s problémy vnášejícími do našeho života nejistotu a strach.

Řekněme NE všem „majorům Zemanům" a jejich příběhům, směřujícím k jedinému: Ospravedlňování komunismu. Nedovolme, aby česká televize či kdokoliv jiný zneužívali svého postavení k propagaci myšlenek, jejichž dosavadní realizace překovala v počtu obětí i smutně proslulý nacistický režim. Postavme se jasně na stranu demokracie a hajme její zásady. Neopakujme chyby minulosti. Nepíše se sice rok 1948, není zde silný Sovětský svaz ani Gottwaldova Komunistická strana. K trvalému vítězství demokracie je však třeba ještě mnoho vykonat.

Zanechme, je to neméně důležité, nás nedůstojných sporů a buďme hodni úkolů, které třeba neodkladně řešit. Uvědomme si, že o zítřku České republiky, o jejím místě ve světě a v dějinách dnes rozhodujeme my, její občané, ne Sovětský svaz, ne Komunistická strana.

Josef Uhlíř, člen Konfederace politických vězňů

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí