Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2014

Řekli o revoluci
které se neprávem říká revoluce a navíc neprávem sametová. Nicméně od oné doby, v níž se cosi odehrálo, uplynulo skutečně dvacet pět let.

Petr Andrle

Jan Schneider, signatář Charty 77, pak zpravodajec: Děsí mne, jak je rozšířené ideologické zplošťování… Lidé byli nespokojení, ale ne moc. Někteří držkovali, protože dostali občas i po hřbetě, ale většinou zůstalo jen u toho kafrání. To bylo vidět v průběhu roku 1989, kdy se režim snažil lidem občas nařezat, a tak je naštvat a dostat je do ulic, aby měl záminku „přehodit výhybku“.

Tedy přesněji, nebo spíše ještě nepřesněji řečeno, on tu nebyl žádný režim, bylo tu setrvačností dojíždějící cosi, co už nemělo oporu v zahraničí, a pořádný motor v sobě to nemělo snad nikdy (i když náznaky tu byly, i schopní lidé tu byli). Proto existovalo povícero proudů a skupin a příležitostných spříseženectví, a to napříč společností. Polistopadovým výrazem těchto podivuhodných aliancí pak byly ekonomické formace, jejichž know-how přinesli zkušení lidé starého režimu, a jejich štítem byli lidé nového režimu.

Nezajímají mne konspirační teorie, zajímá mne konspirační praxe. A ta se netýká jen tajných služeb. Mrtvý student Šmíd byl (na rozdíl od stupidního mlácení demonstrantů) chytrá kombinace širších kruhů, které chtěly mít vládu věcí příštích pod kontrolou (aby se náhodou, ó lide, k tobě nevrátila)…

Na jednu z nejpitomějších otázek, zda v událostech 17. listopadu 1989 měly podíl tajné služby, jsem odvětil, že si nedovedu představit, že 11 tisíc příslušníků StB sedělo nic netuše v kancelářích až do doby, kdy Kocáb s Mejstříkem a partou svazáků začali cinkat klíči…

Milan Zelený, profesor ekonomie: Celý rok 1989 Václav Havel varoval studenty před demonstracemi; když pak spontánně nastaly, nevěděl to a navíc ani nebyl v Praze. Komunisté byli i po revoluci všude kolem Havla (Čalfa, Klímová atp.); to bylo deprimující.

Pak ta kupónovka za hotové – v podstatě odprodej a rozkradení státních majetků, stejně jako i prádelna špinavých peněz (viz Václav Klaus: „Stovka je stovka“)… Připomenout musím i objevení se Viktora Koženého, DIKů a tzv. „investičních fondů“. To bylo jen další přerozkrádání již jednou nakradeného… masivní zakládání investičních fondů, a to převážně umělci (viz „Modré z nebe“ atp.), se na tom též podílelo, že jsem byl záhy rozčarován a zklamaný. K tomu bizarní pasivita studentů (ani jeden se nezúčastnil) při prvním výročí demonstrací na Albertově. Proto jsem na začátku roku 1991 napsal „17. listopad 1989 - byl pučem StB?" (podle Bartuškovy „zapomenuté" knihy „Polojasno“) a přešel tak vlastně znovu do „opozice“…

Karel Srp, dlouholetý předseda Jazzové sekce: Již v létě 1988 realističtější část ministerstev vnitra a zahraničí uvažovala o jakési řízené spolupráci s opozicí, kdyby padl článek 4 Ústavy o vedoucí úloze strany. Již od tohoto roku, i když se o tom dnes téměř neví nebo zapomnělo, se hrály v divadlech hry Václava Havla, kdo měl zájem, už mohl soukromničit. Sezení, kde se rozhodovalo, se vedla například v ‚kábéčku‘ - tedy konspiračním bytu - v Belgické ulici v Praze. Narůstalo monitorování opozičních aktivit západními humanitárními a jinak příbuznými organizacemi. Podle mne Západ tehdy vsadil na polský model. Jedna organizace, jeden vůdce. A to tvořilo tuto rovnici: Solidarita – Walesa = Charta – Havel…

Pochod opravdu už téměř za tmy došel na vrch Vyšehradu a pak se vracel do středu Prahy… Faktem je, že my na zadním konci jsme stáli proti policii, která ulici přehradila. V dramatické pauze byli uniformovaní jak zfetovaní. Čuměli jsme na sebe. My holé ruce, oni si celou dobu pleskali do druhé ruky obuškem a viditelně se těšili, jak si bouchnou. Z naší strany někdo do prázdného prostoru občas vstoupil, klekl si a zapálil svíčku. Asi po 40 minutách se rozběhli a začali mlátit. Ne z povinnosti – skutečně nás nenáviděli. Ostatně, byli k řezničině vyučení. Přirovnal bych je k té bandě uniformovaných z Czech Teku o deset let později… Byla to pendrekiáda se vším všudy, asi jako ty dnes. Ale je třeba opravdu říct, že na Národní třídě nebyli jen studenti, ale moře dospěláků, hodně kluků a holek z Jazzové sekce. Byl tam třeba i současný prezident s manželkou, kteří vyvázli před zákrokem, hrozně tam zmlátili Jardu Krause, Mikoláše Chadimu, tuším, že i Borka Holečka, Alenka jí chytla, že omdlela, z toho kotle ji vynášeli...

Občanské fórum… Na prvotní šok nezapomenu. Vyjma Petra Pitharta jsem nikoho neznal. Marně jsem se pídil po tom, kde jsou Petr Cibulka, Hanka Marvanová, lidi z Jazzové sekce, Šilhánová, Kantůrková, Wolf, Standa Penc, Jarda Tuček, Severočeši, lidi z Moravy... Místo nich se jako vždy vyrojili rychlokvašení znalci. To mě hodně otrávilo.

Komunisté měli obrovskou perfektní, disciplinovanou a logisticky vymakanou technologii moci – a nesáhli po ní. Vzdali se jí. Člověk, který předsedovi vlády nedoporučil výjimečný stav, žije mezi námi. Nemá pomník, ale stejnou legitimaci KSČ. S komunisty jsme se nerozešli na bitevním poli, ale u kulatého stolu. Tolik na adresu horkých hlav nebo blbečků z tzv. Ústavu pro studium totalitních režimů…

Když se před něj, jako prezidenta, poprvé postavila strážní jednotka – představte si tu absurditu: vlasatý Havel, intelektuálové podzemí v zelených kabátech, neholení, vousatí, včera ještě špína ulice - a proti nim podle předpisu ustrojení a vyžehlení estébáci mající nyní sloužit novému prezidentovi. Nastala tedy chvíle ticha. Pak před nastoupenou jednotku vystoupil velitel: „Pane prezidente! Jménem Občanského fóra Pražského hradu..." No, loajalita jak vyšitá...

Petr Hampl, sociolog: Doporučuji ke studiu knihu pana profesora Možného „Proč tak snadno“. Vysvětluje tam mechanismy, které marxistický socialismus v České republice rozložily. Vyvrací populární vysvětlení, že pád režimu způsobili disidenti, ale ukazuje, že ve skutečnosti jej rozložil šedý trh. Komunistický režim zničili normální lidé tím, že dělali své řemeslo, vychovávali děti, bavili se, vyměňovali si podpultové zboží a tak dále. Vrcholní funkcionáři po čase zjistili, že mohou nadále vydávat svá stranická poučení a pronášet projevy, ale nikdo si toho nevšímá. A ztratili chuť to udržovat při životě…

Václav Havel byl ve správný čas na správném místě… Nepatřil ani ke komunistům, ani k těm sociálním vrstvám, které režim rozložily. Byl to typický elitář, který pohrdal normálními pracujícími lidmi a prakticky nic o nich nevěděl. Pamatujete si ještě, jak se snažil zastavit malou privatizaci, protože se bál, že všichni majitelé promění své krámky na sexshopy a národ umře hlady? To je ilustrace myšlení Václava Havla…

Hana Marvanová, advokátka, bývalá politička: Soudci a státní zástupci byli v pravomoci České národní rady, kde jsem seděla, tam jsem také celou řadu hlasování prohrála, když jsem navrhovala, aby třeba soudce, který odsoudil vězně svědomí, například chartistu, za neexistující skutek, tedy v typicky politickém procesu nadiktovaném komunistickou stranou, nebyl znovu v roce 1989 nominován na justiční funkce. Takhle třeba byla na funkci soudkyně jmenována doktorka Marcela Horvátová, která odsoudila Pavla Wonku (antikomunista, disident, obhájce lidských práv – pozn. red.) de facto na smrt, protože byl těžce nemocný, když ho soudila a nechala ve vazbě, kde mu nebyla poskytnuta lékařská péče. To bylo téma, kterému jsem se věnovala dva roky po revoluci, a řekla bych, že většinu těch sporů jsem prohrála…

A to samé bylo ve strukturách státního zastupitelství. Ty byly úplně v pravomoci vlády, proto jsem o tom tehdy jednala na klubu ODS a ekonomičtí ministři v čele s Václavem Klausem to odmítli, že to je, jak se tehdy říkalo, „pod jejich rozlišovací schopnost", že to není důležité. Já si myslím, že ty důsledky sklízíme doteď, protože dodnes někde působí lidé, kteří jsou připraveni sloužit jakékoli moci. Nejde o komunistické přesvědčení, o nějakou ideologii, jde o charakter. Jestliže někdo, kdo má být nezávislý, slouží jakékoli moci, je riziko, že bude funkci zneužívat v zájmu moci, která je. A to by mělo být u těchto institucí, jako jsou soudy nebo státní zastupitelství, nepřijatelné.

Zdena Mašínová: Revoluce? Ano, revoluce, kterou si domluvily velmoci mezi sebou z ekonomických důvodů, Gorbačov s Reaganem. Byli jsme v tehdejší východní a střední Evropě poslední, kterým to zapálilo, a mladí šli do ulice. Ovšem co bylo dál, to ve mně vyvolávalo otázky. Věděla jsem, že to nebude dobré. Jestli po půlstoletí dvou totalit proběhla změna takzvaným sametovým způsobem, nemohlo se čekat nic jiného než průšvih. Jen tehdy jsme nevěděli přesně. Dnes už to víme – marasmus a morální rozklad společnosti žijeme.

Jan Hnízdil, lékař: Ti nahoře – Miroslav Štěpán, Milouš Jakeš, Alois Indra, Vasil Bil'ak a další, byli najednou pryč. Jiří Dienstbier přestříhal dráty. Michael Kocáb vyprovodil sovětská vojska. Ty nahoře, kteří už nebyli schopni vládnout, vystřídali ti uprostřed. Mladí, inteligentní, dynamičtí, dokonale oblečení a jazykově vybavení. Hoši z Prognostického ústavu. Klaus, Dyba, Kočárník, Dlouhý, Zeman... Radost pohledět. Ujistili nás, že je vyhráno, že zbytek už zařídí sami. Naplno nám otevřeli brány konzumu. Vtrhli jsme do nich jako zvířata léta izolovaná v kotcích zoologické zahrady. Naivní, nezkušení, zbavení ostražitosti a instinktů. Materiální blahobyt nás úplně zaslepil. Chtěli jsme hned všechno mít. Západ dohnat a předehnat. Ale úplně jsme zapomněli být. Ti nahoře už ani nepředstírali, že bojují za svobodu a spravedlnost. Jen pobaveně přihlíželi. Odevzdali jsem jim hlasy, důvěru, moc, sami sebe. Mysleli jsme si, že stačí zacinkat klíči, jít domů a čekat. Rezignovali jsme na občanskou zodpovědnost, samostatnost, svéprávnost a svobodu. Proto píšu, že jsme kotce komunistické opravdu pouze vyměnili za kotce konzumní.

Související text:
Řekli k
 25. letům vývoje (Svědomí 6/2014)

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí