Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2014

Nesnadný vývoj

Bohumil Kobliha

Po návratu z mého působení na UNZA (University of Zambia, 1983-84) jsem začal znovu navštěvovat se svojí rodinou českou kapli na londýnské Mount Street v Mayfairu. Děkoval jsem totiž Otci J. Langovi, S.J., že mne (ze staré spolupráce v exilovém Naardenském hnutí) doporučil lusackému Otci Prokopovi působícímu tam v kostele Sv. Ignáce, aby mi dal úvod do života v Africe, a abych nebyl tak sám.

Náš dům v Hendonu sice sousedí s katolickým kostelem, ale přes svoje exkurze do náboženství světa (Hinduismus, Buddhismus, Islám) ahluboké studie Bible, nebo snad právě proto, jsem necítil potřebu tam chodit. Potkával a zdravil jsem se se sousedy s kolárkem, ale nic více. Zaznamenal jsem mezi nimi ale také štíhlou vysokou postavu, na první pohled zajímavou osobnost. Později jsem ho poznal jako pomocného biskupa z Westminsterské katedrály, který se přistěhoval do hendonského konventu Sv.Josefa a ve vedlejším kostele někdy suploval. To byl můj první dojem o biskupovi Vincentu Nicholsovi.

Po mém přestupu z nekonfirmovaného evangelíka na katolicismus (1992), jsem k němu začal s chotí chodit na první ranní mše, které sloužil v kapli situované v pro nás blízkém areálu konventu. Tam jsem se s ním osobně seznámil a vedl pak řadu rozhovorů. Zejména byly poučné a zajímavé moje konsultace s ním v době, kdy český kardinál Vlk se rozhodl věnovat pražskou historickou katedrálu Sv. Víta českému národu a státu. Biskup Vincent mi vysvětloval, že například katedrála ve francouzském Chartres je rovněž majetkem státu, tedy Sv.Vít by nebyl výjimkou. Samozřejmě že jsem prezentoval naši situaci, a že zakladatel naší katedrály, český král a římský císař Karel IV., dal katedrále zvláštní nadace jako právní osoby. Že katedrála vlastní sama sebe, a tedy že nikdo nemá žádné právo s ní disponovat. Byly to zajímavé diskuse, i u něj v jeho klášterní rezidenci.

Poznal jsem jeho neobyčejnou osobnost, jeho vnímavost a dar porozumění. Nabyl jsem přesvědčení, že by byl hoden nejvyššího církevního poslání a úřadu pro svoje vysoké IQ, znalosti, dar lidské skromnosti, shovívavosti a tolerance.

Nepřekvapilo mne tedy, že asi po dvou letech byl vysvěcen arcibiskupem. Jen jsem nerozuměl, proč byl poslán do Birminghamu. Teprve když jsem ze zájmu sledoval události v kraji/hrabství a zjistil, že ze samotného Birminghamu se stalo v podstatě přistěhovalecké město se specifickými náročnými podmínkami, pochopil jsem důležitost jeho posláni. Jeho výše jmenované vlastnosti a zejména schopnost chápat jiné, byly tam více jak žádané. Po asi pětiletém působení v Birminghamu byl arcibiskup Vincent povolán na uvolněné místo do londýnského Westminsteru. Významem arcibiskupství zde je rovno posici anglikánského Canterburského arcibiskupa. Ten ovšem je navíc jakýmsi „super arcibiskupem" pro Anglikány celého světa.

Loňského roku jsme všichni zaznamenali neobyčejnou situaci rezignace papeže Benedikta XVI. Teprve když jeho trůn převzal argentinský arcibiskup jako nový papež Francis s programem skromnosti, začali jsme chápat moudrost rozhodnutí kardinálů.

Situace světa je extremně napjatá. Západ sám sobě přerostl přes hlavu svojí chamtivostí a nenasytností moci pro nestydaté kapitálové skupiny, jako jsou „tiskaři peněz" a výrobci zbraní. Názorové a zvláště náboženské rozdíly se silně vyhrotily a vedou ke konfliktům stále bolavějším. Připomeňme jen Singhalese a Tamilce na Shri Lance, a všechny nesmyslně vyvolané války mezi muslimskými frakcemi i s ostatním světem. Někteří tradiční katolíci se podivují, proč papež Francis začal jednat právě s islámskými imámy? Je ale nejvyšší čas zastavit pocity nadřazenosti právě u světových náboženství a jeden nad druhým.. Nejde jen o Francisův oživený program křesťanského ekumenismu, ale o obrovské tažení za pochopení jednoty lidského druhu a porozumění všech se všemi.

Věřím tedy, že Arcibiskup Westminsterský Vincent Nichols, dne 12.1.2014 povolaný do kardinálského šarlachu, bude pravou rukou papeže v nejlepším slova smyslu.

Neříkejme co je nám do těchto dějů, to je Anglie a to je Řím. Musíme nahlédnout, že se rýsuje nutná cesta dohody a důležité spolupráce ve prospěch celého světa. Narůstající kopce zbraní, letadel a námořních sil už nejsou jen hrozivé - jsme na cestě k sebezničení, nepodáme-li si ruce včas.

V rozměru lidského soužití prostých občanů se vtírají záležitosti znevážení života a uměle vyvolávané a živené rozpory v názorech na poslání sexu. Homosexualita se prezentuje jako společensky nejdůležitější problém a co horšího, stává se nástrojem nátlakové politiky.

Co dělat s rozvolněnými mravy, kdy panny jsou vyučovány, že se svým tělem mohou dělat co chtějí, a kdy sotva dospělé dívky se potácí opilé po pátečních orgiích „vztahu na jednu noc" s náležitým randálem ulicemi.?

Jak přistoupit k technologiím (i Phone), které umožňují i nejmladším aby si dělali bazary z obrázků stydkých částí těl a obchodovali s nimi.

Co říci bratru arcibiskupovi z Canterbury, když kárá spolubratry anglikány, arcibiskupy černé Afriky, že vystupují proti homosexuálům. Bible přece pro ně a všechny věřící musí platit stejně. V Levicitu čili III.knize Mojžíšově v kapitole 20, verš 13 až 15 kdo má odvahu, může se dočíst drastické výnosy: Kdož by se scházel s pohlavím mužským jako ženou, ohavnost učinili oba dva. Smrtí umřou, a krev jejich bude na ně.

A při tom se snažit o ekumenu? Kam nás zavedla tzv. „svoboda" a „lidská práva"?

Co říci světu, kde se uměle živí rozbroje všech proti všem?

Když církev jedné miliardy třikrát sto milionů následovníků nevyřeší všechny tyto sporné a rozporuplné otázky (tato „issue") dobrým příkladem, kdo má? Papeže a jeho věrné kardinály čeká sisyfovské dílo nápravy a záchrany...

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 8.2. 2014

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí