Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2014

Můj milý příteli, Honzíku Kukuczko

Irena Kopecká

 

Dozpívaná píseň

Když člověk dozpívá

píseň svou,

musí odejít.

Proč by zůstat měl?

Ne, nezemřel,

jen oněměl

na chvíli zlou

pro ty,

co ho milovali.

Plakat netřeba,

až duše projde tmou,

smrti se ztratí

a v písni nové

zpátky se vrátí.

 

Můj milý příteli, Honzíku Kukuczko,

vzpomínám na naše poslední setkání 9. března tohoto roku.

Přijela jsem za Tebou i se svou kamarádkou Lidkou do hospicu ve Frýdku-Místku.

Měl jsi radost z našeho setkání a živě ses zajímal o to, jak se nám v novém bydlišti ve Francově Lhotě žije. Po půl hodině jsi byl unaven, zavřel jsi oči, ale dál jsi sledoval naši rozmluvu s Tvým synem Renkem a nejednou jsi do naší tiché rozmluvy vstoupil věcnou připomínkou. Když jsme se asi po hodině rozloučili, bylo mi úzko. Tohle už není důstojný život pro člověka, napadlo mě.

Poděkovaly jsme Renkovi, že se tak vzorně o Tebe stará. „Nejen já, tady je velmi obětavý personál,“ oponoval mi.

„Tak to bylo naše poslední setkání,“ pronesla jsem tiše, když jsme opustily budovu. „Taky si to myslím,“ souhlasila Lidka a obě jsme se ponořily do vzpomínek.

Celých čtrnáct let jsme se přátelily s manžely Kukuczkovými, s Jaruškou a Honzou. Oba byli ochotní pomoci, kdykoli to bylo zapotřebí.

Mou básnickou sbírku Remízky slov mi vydal právě Honzík, Jindy mi napsal ke knížce doslov. Pracovali jsme v redakční radě Kulturního sdružení Bezručův kraj, který vydával časopis Listář. Jeho nápad byl založit časopis Lašský dostavník, kde mě navrhl jako šéfredaktorku. Zřetelně vidím naše pracovní schůzky s kolektivem redakční rady v Místku. Dodnes ten časopis vychází.

To Honza mi navrhl, abych pořádala literárně-hudební večery v Místecké Viole, kterou několik let vedl. Ke každé kulturní akci tiskl malé brožurky, kde představil tvorbu autora.

Živě si vzpomínám, jak obrovská vlna radosti ho zachvátila pokaždé, když jsem mu jako prvnímu ze všech nesla své právě vytištěné knížky, ještě vonící tiskárnou.

To on mě přesvědčil, abych poslala svou tvorbu do časopisu Svědomí, kde zveřejňuji dosud.

Honzík ale nebyl jen posedlý prací, ale uměl se i radovat ze života. Jednou jsem pozvala manžele Kukuczkovy na koupání v našem bazéně. Byl nadšen jako dítě, nevylezl z vody celé odpoledne. Když jsem k bazénu donesla talíř plný čerstvě upečených makových, tvarohových a rybízových koláčů, oči se mu rozzářily jako dvě hvězdy.

Nedokázal nikomu odepřít žádnou prosbu, i když to bylo na úkor jeho volného času. Měl velmi rád lidi. Miloval je takové, jací jsou, nechtěl vidět jejich chyby. Vždy mi připadal jako velké dítě se srdcem dokořán. Jednou po jeho návratu z Prahy, ze schůze Obce spisovatelů, jsem se ho zeptala, co se tam projednávalo. Chvíli se odmlčel, pak se na mne šibalsky podíval a bezelstně prohodil: „Víš, já vlastně ani nevím. Já se vždy nejvíc těším na to objímání a pusinkování, když se po roce shledáme.

Neodolatelný půvab mělo i jeho telefonní volání. Po vteřině ticha se ozvalo: „Ku-ku, ku-ku.“

Na takového člověka nelze vzpomínat jinak, než s velkou láskou. Nemám právo být smutná proto, že odešel, jsem šťastná, že jsem celých čtrnáct let mohla jít po cestě vedle něho.

Honzíku, děkuji Ti za Tvé přátelství.

Irena Kopecká

Související texty:
Vzpomínka na Jana Kukuczku - I. (Radana Šatánková)
Vzpomínka na Jana Kukuczku - II. (Richard Sobotka)

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí