Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2014

Krabice

Jindřich Koudelka

Když předloni došlo k halasnému a mediálně vděčnému zatýkání Davida Ratha, uvěřili mnozí, že do westernového městečka, v němž řádí banda vlakových lupičů a zlodějů dobytka, přichází, spolu se šerifem a jeho pomocníky (Šlachta, Ištván, Bradáčová) právo a spravedlnost. Tak to aspoň ve westernech chodí. Místo toho se naplnila letitá zkušenost, že hlučný počátek tichý konec mívá. Dravci krouží dál a kromě Ratha a jeho krabice je ticho po pěšině, dosti dlouhé na to, aby vzbuzovalo podezření o účelovosti krabicové akce i pochybnosti, zda se čas vlakových lupičů a zlodějů dobytka opravdu nachyluje.

Vzhledem ke zmizelým bilionům je Rathova sedmimilionová krabice pakatelem. Důvěřivější se domnívali, že krabice je začátkem, znamením pro odchyt dravců. Po čtyřiadvaceti letech ale už něco víme o tom, jak tenhle stát, kde každý je každému zavázán a každý něco ví, jak tenhle „právní stát“ funguje: Když já na jedno oko nekoukám, tak i ty koukej na jedno nekoukat. A když já na obě … tak i ty …  Když tak zaběhnutý systém takto dlouho a v poklidu funguje, apetitu přibývá, opatrnosti naopak. A náhle je tu bomba v podobě krabice, hejno vyplašených vrabců a otazníky.

Kdo a proč.

Kdo a proč měl zájem na tak dramatickém Rathově odchodu (?), rival z ČSSD se záluskem na hejtmanské křeslo, kdosi z ODS nebo snad ze strany Lidem? Jak vysvětlit ten koperníkovský obrat, těch 180 stupňů, k tomu u politika, který ještě včera byl přesvědčen o své nedotknutelnosti? Ale proč takové drama, když v obecné rovině, nahlíženo optikou rozkradených bilionů, je Rathova krabice jenom lepší bonbonierou, kterou ovšem následné události posunuly do roviny jedinečného.

Mohl se snad Rath dopustit něčeho mnohem závažnějšího, co má zůstat v utajení? Není potom krabice jenom kouřovou clonou a zástupným problémem? Chtít přijít na pravou příčinu „titánova“ pádu znamená, najmout si Lelíčka nebo kouknout jinam – výše a do jiné dimenze, protože ten další rozměr té naší (dimenzi ) chybí. Možná tak vysoko dokoukne jen David Rath, protože jen on sám ví, kde šlápnul vedle.

Zní dosti nevěrohodně, že se Státní zastupitelství i tzv. orgány činné v trestním řízení probraly bez zásahu shůry. Ani Šípková Růženka se sama od sebe neprobudila. Tak kde se vzala ta náhlá aktivita a od koho přišlo zadání? Muselo přijít z hodně vysoka, když ani mimoslužební aktivity Ratha neuchránily, a nebyly to aktivity ledajaké, když s Jiřím Dienstbierem starším a spisovatelem Lustigem vyprávěl školákům historky o holokaustu. Vždyť právě osvěta na toto téma je tak žádána a ceněna. Proč byl tedy Rath po vší odvedené práci „oceňen“ osmnáctiměsíční vazbou a hrozící obžalobou, když přece „Slovan všude bratry má“, jak znělo jedno z obrozeneckých hesel 19. století? Namísto Slovan můžeme dosadit spolustraník nebo soukmenovec. S takovou bratrskou silou v zádech měl být Rath neprůstřelný, vždyť pouze Putin v Rusku si dovolí i „bratry Slovany“ pozavírat! Ale nejsme v Rusku, že?

Co se tedy zvrtlo? Co se seběhlo, že milovník vína, žen a možná i zpěvu takhle dopadnul? Mohl se některý z  těchto „subjektů“ stát příčinou jeho pádu? Cherchez la femme a podvedený manžel? Samozřejmě jde o žert. To by se řešilo jinak: odstřelem nebo pohlavky (to už tu bylo). Co židle?

To je lepší, možná i proto, že židle je mnohými považována, řečeno marxistickou terminologií, za výrobní prostředek - cestou ke konexím, informacím a konečně k oněm vytouženým, žluťoučkým kulaťoučkým, jež tak mnohé až magicky přitahují – a „lámou“. To se ovšem netýká židlí civilně užitkových: pokojových, kuchyňských, Ionescových a dalších. Řeč je o židlích úřednických a politických. Ale i mezi těmi jsou rozdíly. Židle, dejme tomu magistrátního ouřady, nemá stejnou specifickou váhu jako židle hejtmanská, ta navíc s přidanou hodnotou, neboť napůl zprivatizovaná.

Židle by sice mohla být vážnějším motivem než cherchez la femme, ale byla motivem skutečným?

Chtěl by totiž někdo z případných zájemců o uvolněnou židli, byť hejtmanskou, riskovat vypuštěním Džina z láhve následky a la Rath, aniž by se sám nemusel obávat efektu zpětného nárazu?  Známe je přece – ty své Papenheimské i jejich aktivity... takže ani cherchez la femme ani židle?  A cingilingi?  Á, to je, zdá se, oč tu běží. Třebaže dle známého úsloví jsou penízky až na prvním místě, je dosti těch, co se jich rádi, bytˇ až na tom prvním místě ujímají. Láska k nim jde u některých tak daleko, že zapomínají na dohody, závazky i opatrnost! Jako mají ty žluťoučké kulaťoučké dvě strany, má kupecká knížka dvě kolonky: má dáti – dal. Žádné podvojné účetnictví. Pouze má dáti – dal. Ale kdo je ten, kdo má dáti a kdo ten, který vybírá a vede účetnictví? Kdysi proběhnul v Americe tento rozhovor: „Člověče, dokdy budeme ještě platit na ten Izrael?“ „Přál bych ti“, povídá výběrčí, „být tak dlouho živ“.

Jsou komunity, založené na rase, etniku, náboženství a bůhví na čem ještě, a také na ideologii.

Nejstarší z nich je ideologie vyvolenosti. Ta je podepřena soustavou traktátů, komentářů k nim a komentářů ke komentářům  -  a znovu totéž …

Spleť podzemních chodeb, chodbiček a bludišť má cizího zmást před vniknutím do doupěte a vlastního ohromit dokonalostí soustavy a genialitou jejích tvůrců, a tak v zárodku odradit pošetilého od nápadu chtít přestat platit „chrámovou daň“ i od pokušení krátit daně a falšovat účetnictví. Přes složitost soustavy jsou pravidla jednoduchá: Zaplať a neptej se, jak dlouho ještě …

Třebaže plátci solidární daně by se raději zachovali po příkladu oněch moudrých pannen z bible, které se odmítly podělit o olej do lamp, následky ale, které by toto náhlé hnutí mysli mělo, by každopádně daleko převážily nad momentálním ziskem z ušetřených korunek. A protože krácení chrámové daně je nejen svědectvím nedostatečné víry v ideologii vyvolenosti, ale hlavně porušením závazku o odvodu alikvotní části z kořisti, mohla by se „story“ o krabici a vínu, v upravené verzi, kdykoli opakovat! Že nejde o legální Geschäft, ale o kořist, lze usoudit ze snahy utajit její skutečnou výši před výběrčími z komunity. A to není košér!

O výši trestu pak rozhodne Gremium podle stupně, který provinilec zaujímal na hierarchickém žebříčku a podle výše zatajené kořisti. Jaký trest určí Gremium, takový přidělí nezávislý (!) soud.

Exemplární trest musí odradit každého potenciálního falšovatele účetnictví.

Stává se, a to víme ne z tak dávné historie, že zločinci jsou mnohdy pověšeni nebo pozavíráni ne za to, co udělali, ale za to co neudělali. Toho klasickým příkladem jsou čistky v řadách bolševických funkcionářů v bývalém Sovětském svazu, kde tito neruských jmen byli popraveni ne za genocidu na ruském národě, ale za „ideologické úchylky!“ Měl to ten Josef Vissarionovič smysl pro humor (!), ale i pro přesnost právnického jazyka – ideologické úchylky!

Dle mínění teoretiků vyvolenosti není ideologickou úchylkou „ochuzení“ kasy státní, ale „cechovní“. Je tedy David Rath žalován, eufemicky řečeno, za „nesprávné nakládání se svěřeným majetkem a korupci“ nebo za „ideologickou úchylku?“

V odposlechu Ratha a spol. je i zmínka o „krmení zvířete“. Bylo nakrmeno málo?

Jindřich Koudelka

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí