Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2014

Nic mimo stát

Jan Kubalčík

Záměr Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy odejmout nestátním (církevním, soukromým) školám část provozní dotace, a to již od příštího roku, je, mírně řečeno, nehorázný. Jedná se o vážný zásah do rozpočtů těchto škol (jde o 10 až 30%). Tyto školy by nadále jen obtížně naplňovaly základní standard vzdělávání a řada z nich by patrně byla nucena ukončit činnost.

Klíčové je, že tvrzení uvedená v Důvodové zprávě, totiž že: „Právní úprava má docílit srovnatelnosti pravidel financování ‘církevních’ škol a školských zařízení s financováním škol a školských zařízení ostatních zřizovatelů, zejm. obcí a krajů, kde náklady na provoz hradí zřizovatel.“, resp. „Právní úprava má sjednotit účelové určení financování soukromých škol a školských zařízení s účelovým určením prostředků poskytovaných ze státního rozpočtu školám a školským zařízením veřejných zřizovatelů.“, jsou zcela zavádějící. Školy a školská zařízení zřizovaná obcemi a kraji čerpají sice prostředky dvěma způsoby – přímo od MŠMT a prostřednictvím svého zřizovatele –, ale tyto dotace mají vždy pouze jediný zdroj: MŠMT (přesněji: státem vybrané daně), stejně jako je tomu u škol soukromých a církevních.

Ve svém důsledku se samozřejmě jedná o diskriminaci dětí a rodičů, kteří se rozhodnou zapsat své děti do soukromých a církevních škol. Ano, nehorázné – ale u nás nikoli výjimečné. Stát má dbát na dodržování standardů vzdělávání (a jiných nutných standardů: bezpečnost, hygiena... ale neodbíhejme) – a jinak nemá mezi školami a jejich zřizovateli jakkoli rozlišovat. Zejména tedy, pokud přiděluje „na žáka“ dotace školám veřejným (státním), má je ve shodné výši přidělovat i školám soukromým a církevním. Odklon od tohoto principu by pak znamenal podstatné a ničím neoprávněné znevýhodnění rodin, jejichž děti se nevzdělávají ve veřejných školách. To by v konečném důsledku vedlo k unifikaci – etatisaci školství. A s ohledem na skutečnost, že se v krátké době jedná již o třetí krok stejným směrem ((1) odmítnutí zařadit domácí vzdělávání na druhém stupni ZŠ po mnohaletém úspěšném testování do „standardního provozu“, jak bylo již vtěleno do návrhu novely školského zákona, (2) urputná snaha dostat za jakkoli vysokou cenu všechny děti v daném věku do školek), se nelze vyhnout domněnce, že právě etatisace je skutečným záměrem všech těchto opatření. Působí to dojmem, že konstruktéři těchto „vymožeností“ jsou stoupenci hesla „Vše ve státě, nic proti státu, nic mimo stát.“ (Benito Mussolini). Než ale takový vývoj, to raději nechť je vyplácena rodinám se školou povinnými dětmi příslušná částka „na ruku“ a je v adekvátní výši zavedeno školné i na veřejných školách. Takové řešení by znamenalo odklon od bezplatného základního školství, ale bylo by spravedlivější, než stav, který případně nastane po realizaci návrhu MŠMT.

Kromě toho, Důvodovou zprávou předpokládané „snížení výdajů státního rozpočtu“ je zcela iluzorní. Pokud toto opatření, a to je téměř jisté, bude pro řadu soukromých a církevních škol likvidační (mmj. i proto, že je připravováno v takovém chvatu, má platit záhy a není tak prakticky žádný čas na přípravu na jeho dopady...), jejich žáci, kteří nezmizí spolu s církevními a soukromými školami, ve kterých se dnes vzdělávají, přejdou do škol veřejných, které na ně začnou čerpat dotace v plné výši. Je jen otázkou, zda je tato úvaha vtělená do Důvodové zprávy zlovolná či diletantská.

Zajímal by mě také důvod ke zkrácení lhůty pro vnější připomínkové řízení na 5 pracovních dní. Toto omezení, spolu s načasováním (prázdniny), ukazuje na snahu vyhnout se oprávněným námitkám rodičovské veřejnosti a rodiny i školy, kterých se to týká, postavit před hotovou věc. Takové jednání je podlé a nehodné vlády jakékoli civilizované země. Vláda přece nemá žádným, tím méně svým vlastním lidem stražit léčky.

Konečně, jak bylo nepokrytě deklarováno, diskutovaný záměr má navíc bezprostřední spojitost se zákonem č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi. Tento krok, který má být namířen přímo proti církvím – zde tedy konkrétně proti církevnímu školství –, je účelový, jeho (patrně nikoli jediným, ale jistě „vítaným“) smyslem je církve poškodit a touto nepřípustnou cestou „kompenzovat“ neúspěch snažení o revizi zmíněného zákona. Nezbývá, než proti tomuto pokračujícímu štvaní důrazně protestovat, což tedy tímto – poněkud zoufale, neboť s velkou pravděpodobností zbytečně – činím.

Jan Kubalčík

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí