Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2014

Ukrajina mezi Západem a Východem

Vlastimil Podracký

Vyjednávání ohledně přidružení Ukrajiny k EU je spojeno s mnoha problémy, které uvedu níže. Obyvatelstvo je v této věci rozděleno, pro Ukrajinu není přidružení okamžitě výhodné a sliby do budoucnosti jsou mlhavé. Evropa nemá před sebou takovou budoucnost, aby ji mohla garantovat i takovému obru jako je Ukrajina. Není tento projekt pro Evropu příliš ambiciózní? Vždyť je zapotřebí ji dostat ze zaběhnutých obchodů s Ruskem a to něco stojí. Nedivme se, že ukrajinské požadavky jsou pro EU nesplnitelné.

Nezávislý zdroj (www.svobodnenoviny.eu) k tomu píše:

„Expert má za to, že nové kolo jednání o Smlouvě (o přidružení) je výsledkem mocného nátlaku na Ukrajinu. Pod vlivem Západu může Kyjev přistoupit dokonce na nevýhodné pro obyvatelstvo podmínky přidružení, řekl doktor politických věd profesor Sergej Čerňachovskij:

Jde vlastně o prodej ukrajinské suverenity, přičemž se jim ani nepodaří uhájit důstojnou cenu, tedy, má se to konat na dost nevýhodných podmínkách.

Nátlak na ukrajinské vedení je dnes vyvíjen hlavně přes protestní akce v Kyjevě. A není divu, že nepokoje mohou vzplanout s novou silou v důsledku provokací nebo zákulisních jednání mezi západními geopolitiky a ukrajinskou opozicí, varuje odborník na Ukrajinu Bohdan Bezpalko.“

K tomu dodávám, že hlavní nátlak na Ukrajinu tvoří její obrovský dluh (93% HDP), jehož krytí též projednává ukrajinská vláda s MMF neúspěšně. Na druhé straně Rusko drží v ruce levnou naftu a pln, které dodává, a slibuje, že pokud Ukrajina podepíše asociační dohodu s EU, nasadí normální ceny pro Evropu. To by byla další katastrofa, nemluvě o tom, že východní hranice s Ruskem je nyní pro mnoho druhů zboží bezcelní, východní Ukrajina má s Ruskem nadstandardní obchodní styky a další katastrofou by bylo uzavření této hranice na úroveň standardní evropské hranice, jak to požaduje EU ve své asociační dohodě. To všechno jsou katastrofické scénáře. Nedivme se, že ukrajinská vláda váhá s podpisem a má požadavky, které se EU zdají nepřiměřené. A to ještě nevíme s jakými trumfy se vytasí v pravou chvíli Putin. Názor prezidenta Janukoviče ohledně třístranného jednání je tedy realistický.

Je zajímavé, že MMF svoje půjčky podmiňuje zdražením surovin na Ukrajině, nejspíše aby posloužil jiným dodavatelům a vyšachoval Rusko z nafty a plynu. Ukrajinské výrobky by byly dražší, což je nejspíš potřebné, vždyť v Evropě jsou plné sklady neprodejných výrobků čekající na nějaký levný trh. Na Západě by pracovali Ukrajinci na stavbách tím více, čím větší nezaměstnanost by na Ukrajině byla díky ztrátám trhu na Východě. Nedomnívám se, že to lze vykompenzovat nějakými půjčkami a dotacemi (navíc na ně dnes EU nemá a půjčka MMF je zatím nepřijatelná). Přesto lze pochopit, že není možné, aby levné ukrajinské výrobky kvůli levným surovinám z Ruska zaplavily Evropu. Celá situace je tedy problematická a vysvětlovat to politickými důvody je od věci.

Současné protesty občanů v Kyjevě mají dva zdroje. Jedním byl původní protest 24. listopadu požadující podepsání smlouvy o přidružení, na který přišlo prý 200 000 lidí a který byl brutálně potlačen. Brutalita speciálních policejních složek ovšem vzbudila odpor v celé zemi a protesty požadující odstoupení vlády jsou zastoupeny velkým množstvím občanů. Tyto skutečnosti jsou pro vládu a její vyjednávání velmi nepříjemné a prostředí nátlakové.

Už jednou vyhrála proevropská oranžová revoluce, která vynesla do čela státu Juščenka a Timošenkovou. Proevropské horování totiž není nějaký internacionalismus, naopak, Evropa má být jakýmsi garantem ukrajinského separatismu. Navíc ovšem také garantem demokracie a možností změnit poměry na Ukrajině prolezlé korupcí a klientelismem nejhoršího zrna. Nacionalisté to ovšem nezměnili a navíc nadělali spoustu hloupostí, zvláště když si vzali evropské obyvatelstvo jako rukojmí ve sporu s Ruskem a zadržovali plyn do Evropy. V dalších volbách však vyhrál Janukovič, kterého Západ dosti nepřesně považuje za proruského. Vyhrál pro kritiku svých předchůdců, slíbil problémy řešit a skončit s nepřátelstvím k Rusku. Doposud se nestalo nic, co by situaci s lidskými právy zlepšilo. Je asi jedno, jak orientovaná vláda je. Poměry se viditelně nelepší.

Také jazykové poměry jsou složité, stejně jako identita obyvatelstva. Východ a jih je z poloviny ruský, obyvatelstvo běžně ruštinu preferuje a ukrajinštinu považuje mnohdy za zbytečnou (nějaké národnostní spory tam obvykle nejsou a lidé se považují za Ukrajince obvykle jen podle země, nikoliv podle jazyka). Střed a západ mluví převážně ukrajinsky. Nacionalisté až příliš prosazovali ukrajinštinu, proto se stal Janukovič přijatelnější, když slíbil větší pravomoci regionů. A tak si dnes mohou obyvatelé Ukrajiny určovat pořadí jazyků ve školách a na úřadech. Raritou je někdejší Podkarpatská Rus, za první republiky náležející k ČSR, kde v meziválečném období byla školním jazykem carská ruština, a jejíž obyvatelé považovali vnucení ukrajinštiny za násilí. Dnes požadují do škol svůj jazyk – rusínštinu. Nejspíše volili také Janukoviče. Je štěstí, že všechny zmíněné jazyky jsou si příbuzné a snadno se jaksi přechází od jednoho ke druhému.

Ukrajina není klasická evropská země a její těsnější připojení k EU by bylo pro ni výstupem z dosavadních dějin. Rusové nejsou pro Ukrajince nepřátelé, jak si mnozí myslí. Nezapomeňme, že Kyjev byl kdysi hlavním městem celé Rusi, s Ruskem je spojuje společný boj proti Tatarům a Turkům, odpor k polské nadvládě. Samozřejmě, že byly i rozpory a snaha Záporožských kozáků o nezávislost se stala jakýmsi vzorem dnešního usilování. Ale Západ, reprezentovaný historicky Polskem, je prostě někde jinde po stránce kulturní i náboženské. Těsná hranice mezi Ukrajinou a Ruskem by byla nepřirozená. Poláci si dnes plní svůj historický sen o připojení Ukrajiny, ale nerozumím tomu, co očekávají. Určitě je zapotřebí připomenout řádění Benderovců na západní Ukrajině po válce a vyčištění tohoto prostoru od Poláků. Takové antagonistické nepřátelství s Ruskem nikdy nebylo, a jak vidíme, podobné projevy se k Rusům nedějí a nikdy neděly.

Na druhé straně je pochopitelná nedočkavost mladých lidí, kteří vidí vyspělou Evropu, domnívají se, že připojením k EU urychlí svoji cestu k blahobytu a záruce svobody, zatímco s Ruskem to bude trvat dlouho, celé směřování je nejisté a záruka demokratického režimu není. Je otázkou, jak by taková cesta k blahobytu vypadala? Dá jim Evropa snad nějaký blahobyt hned? Vidíme na příkladu srovnatelných zemí – Rumunska a Bulharska, že se to neděje. Obrovské zadlužení a neřešitelné situace pokračují i pod kuratelou EU. Zodpovědné rozhodování je těžké hlavně proto, že Ukrajina je veliká a Evropa nemá tolik prostředků, aby jí okamžitě pomohla, jak to udělala v případě menších států. Lidé ovšem vidí též morální aspekty připojení k Evropě, doufají ve vymahatelnost práva, překonání korupce a všech současných forem policejní a úřednické zvůle. Je to i pro nás známý scénář: Evropa má řešit to, co domácí lidé neumí.

Město Kyjev je spíše prozápadní a protesty nemusí odpovídat skutečnému smýšlení obyvatelstva země. Situace se ovšem vyhrocuje. EU zastavila jednání s Ukrajinou a jednotlivé země to mají potvrdit v dvoustranných smlouvách. Rusové rozmístili rakety na hranicích s NATO (nikoliv Ukrajinou), což ovšem jistě za nátlak lze považovat. Ale vinit jen Rusko z nátlaku je protimluv. Přítomnost amerických a evropských diplomatů a státníků při protestech je samozřejmě zasahování do vnitřních záležitostí, jinak se to nedá říct. Kolik obyvatel Ukrajiny přidružení opravdu chce, se teprve ukáže. Když ovšem vidíme ony nátlaky z obou stran, je pouze otázkou, zda o tom vůbec budou mít příležitost rozhodovat.

Vlastimil Podracký, blog autora

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí