Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2014

Je to o mezilidských vztazích

František Rozhoň

Byli a jsou u nás lidé, kteří nám, komunistům, podkládají, jako bychom sledovali nějaké skryté cíle a usilovali o nějaký diktátorský, totalitní, násilnický režim. To jsou ovšem jen pomluvy a výmysly… Komunisté… jsou nejdůslednějšími zastánci a ochránci všech demokratických svobod lidu
Generální sekretář KSČ Rudolf Slánský 10.7.1946 v Ústavodárném Národním shromáždění

5. března 1946 varoval Winston Churchill ve Fultonu „od Štětína na Baltu až po Terst na Jadranu byla napříč celým kontinentem spuštěna železná opona“. Podle Churchilla za železnou oponou „téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie….“ a také to nebude Evropa uspořádaná tak, aby v ní mohl nastat mír.“ O USA Churchill řekl, že „v této chvíli stojí na vrcholu moci. Je to pro americkou demokracii slavnostní okamžik. Neboť s mocenským primátem jde ruku v ruce i odpovědnost vůči budoucnosti, jež probouzí hrůzu.“

US prezident Harry Truman 12. března 1947 vyhlásil „politikou Spojených států musí být podpora národům, které čelí pokusům o podmanění ozbrojenou menšinou či vnějším tlakům“. Tato politika už nezabránila bolševizaci Československa, příčiny byly podle česko-amerického historika Igora Lukeše především tuzemské.

Po II. světové válce zdejší politiku formovala především nechuť prožívat znovu důsledky hospodářské krize a velká obava z dalších krutostí Němců, vyvěrající ze zločinů v posledních dnech války a z vyhrůžky vysílačky ‘Werwolf’ z 19. 5. 1945, že „brzy bude českými lebkami vydlážděno Václavské náměstí". I to vedlo k volbě socialistické budoucnosti a k většinovému souhlasu s přimknutím k bolševickému „slovanskému dubisku“. Co lze čekat od takto posílených bolševiků, kteří si říkali dědici nejlepších národních tradic, a jak se jim postavit, z politiků (podle Lukeše) tušil snad jen L. K. Feierabend, ale ten byl jako agrárník se souhlasem Beneše, Masaryka, Drtiny a Horákové vyloučen z politického života v poválečné ČSR.

Politici, kteří se z politiky nevyloučili, nevysvětlili společnosti rozdíly mezi znárodňovacími experimenty v Británii a brutálním sovětským „socialismem“. Nevadil jim náhubek „politické korektnosti“ (Sovětský svaz bylo možno chválit, ne kritizovat), monopol komunistů na bezpečnostní a zpravodajské složky, a ignorovali stížnosti na vlnu bezpráví (např. na nekomunistických členech SNB). Společnost neovlivňovali jen politici, František Halas napsal: „Jako na celém světě i zde bylo celkem samozřejmé, že intelektuálové nejen sympatizovali s politickou levicí, ale také více nebo méně se snažili v její prospěch zasáhnout. Většina se pak ztotožňovala s nejradikálnějším směrem, tedy s komunisty, nebo je aspoň respektovala…“ I proto mohli ve volbách v květnu 1946 komunisté se spojencem Fierlingerem vedenou sociální demokracií získat 51% mandátů. Někteří našinci už tehdy považovali věc demokracie za prohranou.

V listopadu 1947 tak psal v New Herald Tribune americký novinář Joseph Alsop: …tato země byla výstavištěm pro optimisty, kde komunisté vládnou jako demokraté… kde se lidská svoboda zachovala ve stínu sovětské moci... , ale zánik československé svobody je pravděpodobný, protože komunisté zde mají svou nejsilnější davovou základnu v Evropě a ostatní politické strany jsou beznadějně rozděleny a nemohou vytvořit jednotnou frontu proti komunismu. A když v listopadu 1947 chtěli mladí národní socialisté oslovit veřejnost Dnem duchovní a mravní obrody národa, pomohlo jim jen Národní osvobozeníSvobodné slovo; komunisty ovládaný rozhlas akci ani nezmínil.1) Mladý O. Hora tehdy varoval mimo jiné: Jak vypadá svět, zvláště evropský, po druhé světové válce?... Je zmítán duchovní a mravní krizí, lidstvo je zmaterializováno, bez víry a ideálů v hodnoty nejdražší… Nekrade se jen majetek, ukládá se také o přesvědčení

Když v únoru 1948 bolševici strašili občany mimo jiné „pučem připravovaným národními socialisty“, národní socialisté si nechali náhubek politické korektnosti. Prokop Drtina (podle historika J. Pernese) na zasedání ústředního výboru své strany ujišťoval „nejdůležitější záruka bezpečnosti a nejpevnější jistota spočívá v úzké spolupráci se SSSR“, Milada Horáková (podle P. Drtiny) během krize navštívila sjezd Svazu československo-sovětského přátelství. Krizi „řešili“ na úrovni stranických „elit“ a bez podpory oblíbeného Jana Masaryka. Masaryk neodstoupil, podle Josefa Kalvody prý měl „laryngitidku“ a musel zůstat „v kolébce“. Z tribuny na Staroměstském náměstí pak žoviálně řekl, že i v nové vládě si rád zavládne; a to šířil rozhlas i filmový týdeník. Lid to vše nemohl chápat jinak než jako vzkaz „nebojte se, situace není zlá“.2) Bolševikům se pak podařilo ve jménu šťastných zítřků vymknout dobu z kloubů právního státu.

Někteří z těch, kteří pak uprchli do válkou zničeného a zbídačelého Německa, v táborech nakrátko vytvořili beztřídní komunistickou společnost ve stylu klášterů odříkavých, ale vzájemně se milujících mnichů. Všichni si byli bratry a sestrami, šťastni, že jsou na svobodě, a i ve své bídě si pomáhali, jak mohli, docela spontánně si tykali - dělník se spisovatelem, student s profesorem, metař s poslancem atd. Dívky a ženy bez vyzvání praly a spravovaly prádlo pro muže (nejen své vlastní), muži sháněli plechovky a jiné potřeby pro nově přicházející ženy, jimž i jinak všemožně pomáhali, dělíce se o vše, co kdo přinesl.3) Tak se chovali lidé bez rozdílu politického přesvědčení; takový (křesťanský) komunismus je jedním ze způsobů mezilidských vztahů.

V poúnorovém Československu začala být závazná doktrína dovezená ze Západu (Marx) modifikovaná na Východě (Lenin). S křesťanským komunismem měla společnou snad jen myšlenku přerozdělování. Strana a vláda od lidí brala víc než dříve církev a šlechta, za to poskytovala bez dalšího placení lidem lékaře, faráře, a školákům učebnice; Stalin občas slíbil, že bude bezplatně rozdílen i chléb nebo to či ono, ale byl natolik chytrý, že nikdy nespecifikoval, kdy to bude. V říši snů tak zůstala původní myšlenka Platonovy Ústavy o ideální obci, v níž by lidé nebyli zkorumpováni penězi a mocí a kde by vládla moudrost, spravedlnost a právo.

Od Února jsme byli společností lidí „sobě rovných“, z nichž někteří měli „vedoucí úlohu“. K ochraně všech demokratických svobod lidu vznikla diktatura a lidé mohli přemýšlet, zda je horší jeden velký diktátor daleko nebo spousta „malých“ diktátorů blízko. Ti „malí“, členové Akčních výborů, podobně jako jinde mafie soudem vlastním odsuzovali lidi jako „zrádce“ a pak je vytlačovali na okraj společnosti. Zákonodárci to později označili za legální (zákonné). Podle jiných zákonů mohl být potrestán i ten, kdo nic neprovedl, zatímco neospravedlnitelné činy mohly zůstat netrestány; protože můj otec byl právník, mí rodiče právě tohle považovali za největší zločin tehdejšího režimu. Podobně jako bolševici jednali i nacisté – rasové zákony přijaté i v referendu byly jistě legální, prošly formálním procesem schválení, ale byly nelegitimní, neospravedlnitelné, připomíná David Hanák v knize Legitimita v demokracii.

Šťastné zítřky nepřicházely a Strana hledala opatření ke zdokonalení řízení společnosti. Našla Samet. Jako v roce 1968 zaznělo přiznání, že se děly věci zavrženíhodné; ne však uznání, že na metody občanské války může občan v nouzi odpovědět adekvátně (příkladem jsou spory kolem akcí bratří Mašínů). Neskončilo přerozdělování, ale začalo se mu říkat kapitalismus. Vymknutí z kloubů právního státu měla napravit slova ústavy, že jsme právním státem.

Havel s autoritou snad větší než měl T. G. Masaryk po Říjnu se předvedl jako zkušený tvůrce absurdního divadla. Za zvuku slov o zavrženíhodnosti minulého režimu přijal do nejvyšších pater moci ne nevýznamné spoluviníky jeho jednotlivých etap J. Šabatu, A. Dubčeka, M. Čalfu. Leckdo také Havlovi uvěřil, že společnost je nutno chránit před lidmi, které StB vedla na zveřejněných seznamech, zatímco hlavní pachatelé důstojníci StB – musí zůstat utajeni a mnohdy i u moci.

Komunismus, který přestal být cílem strany už po pádu Chruščova, ještě posloužil k odpoutání pozornosti od marx-leninské ideologie, kterou se KSČ řídila po celou dobu své existence. Zákonodárci Sametu v zákoně o protiprávnosti minulého režimu uzákonili, že komunismus byl jak režimem, tak i ideologií Strany a režimu od 25. února 1948 do 17.listopadu 1989. Toto zmatení jazyka občas nepřiznáváme cizím turistům – např. památníček ve Znojmě-Louce v německém textu připomíná oběti stalinistického bolševismu.

Samet přinesl i specifickou formu vzdělání. Přestože mnoho lidí získalo akademické tituly, skoro nikdo nezná poučení z předúnorového vývoje, že zlo přichází v lákavých podobách a tváří se jako bezpečí a jistoty. Málokdo ví, co je „totáč“ a že vůbec nemusí být spjat s ideologií, protože to je způsob jednání těch nahoře.4)

Hlavní argumentem Sametu bylo, že k praktikám minulosti se nevrátíme, přimkneme-li se k Západu. Nedbalo se varování emigrantů od Libora Broma po Milo Komínka, že i Západ je ohrožen praktikami naší minulosti, ať už jim říkáme bolševismus, komunismus či jinak. Nyní se ukázalo, že varovaný Západ se přece ovlivnit nechal, stejně tak i nová generace českých „elit“.

Joseph Alsop by se asi divil, že nyní americké strany nejsou schopny domluvy, a tak prezident Obama v letošním projevu o stavu Unie oznámil vůli pro dobro lidu vládnout bez spolupráce s Kongresem prezidentskými dekrety. I Brusel už dávno propadl jako bolševici víře ve svou neomylnost a zkouší stavět Evropany do latě, jako kdysi bolševici jedná ve stylu až bude vše dobré nařízeno a vše zlé zakázáno, bude tu ráj. Všeliké šmírování, kdysi Západem odsuzované, je dnes na Západě běžné. Zprávy z politiky připomínají zprávy z bojiště a polarizují společnost.

U nás na bolševické rozkopávání západního principu vlády práva po Sametu otevřeně navázal K. Schwarzenberg, sám pohrdá zákony (o zrušení šlechtických titulů) i pravidly (o zákazu kouření v jeho poslanecké kanceláři), z pohrdání právem od prohry v prezidentských volbách viní prezidenta. Takové příklady táhnou a pomáhají zvedat kal ze společenského dna. 7.1.2014 na Neviditelném psu zveřejnil Miroslav Zikmunddoba je těhotná totalitou“. Zikmund upřesnil, že sami otevíráme vrátka totalitě bez ideologie, totalitě úřadů, které mají lidi vychovat, opečovat, řádně proměřit a příslušně obrobit a hlavně hlídat.

Už zase může být podle zákona potrestán ten, kdo nic neprovedl. Podle nového občanského zákoníku můžete přijít o váš majetek, pokud váš manželský partner - dříve než jste se poznali – se dostal do problémů, za něž mu hrozí exekuce. Neospravedlnitelné zlo je vydáváno za dobro, prý „posiluje práva věřitelů“. Není divu že dnešnímu režimu se také říká demokracie lapků.

Ekonom Pavel Kohout, dříve koordinátor pracovní skupiny v rámci vládního NERVu, podal svědectví, že jako po Únoru i dnes je možné přijít o práci z politických důvodů, dokonce kvůli práci pro vládu. Uvádí příklad ing. Miloslavy Pošvářové nezákonně vyhozené „na hodinu“ 15.1.2014 z ŘSD, neb zjevně vadila mocným firmám jako jsou Eurovia, Skanska...

Že v našich kalných vodách se topí i ti, kteří pomáhali vodu kalit, poznal i Petr Kajnar, ostravský primátor s minulostí signatáře Charty 77. Loni zaštítil ostravské knihovníky cenzurující, tvrdící že jejich nezákonné počínání v žádném případě není nezákonné, a bránící soudnímu přezkumu sporu. Letos byl vyhozen ze strany poté, co chtěl spor mezi spolustraníky svěřit soudu.

Tak se stalo, že v čase Února jsme byli a teď jsme zemí bez pravidel vzájemného chování. „Elitám“ pomáhá, že lid je rozdělen jako demokraté v únoru 1948. Podobně jako Karel Kryl věřím ve změnu, podle Kryla až dospěje generace, která bude mít – na rozdíl od těch současných - plné zuby poručníkování a příkazů. Ta generace dospěla, K. Kryl to psal v roce 1992.

František Rozhoň, 2.2.2014

1) Podle vzpomínek Oty Hory v jeho knize Svědectví o puči.

2) Josef Kalvoda nevylučuje, že Jan Masaryk se tehdy pokusil i za cenu další demoralizace národa zabránit pravděpodobnému krveprolití – kdyby se nezbolševizovaná většina národa postavila proti nové vládě, zasáhla by Rudá armáda připravena na hranicích. Igor Lukeš viní demokraty všeobecně, že jim tehdy scházela vůle jednat a občanská odvaha. Prezident E. Beneš podle něj bojoval proti totalitním trendům, ale byl limitován jak tím, že se sám považoval za „radikálního socialistu“, tak svou nemocí a únavou; pravidelné ujišťování z domova i ciziny, že je na Hradě nenahraditelný, ho nutilo zdravotní stav tajit.

3) Citát z knihy Jana Cholínského Poutník Josef Kalvoda se týká prvních poúnorových týdnů a měsíců v uprchlických táborech zřízených a udržovaných bavorskou zemskou správou. Materiální situace v táborech byla strašná, ale morální úžasná. Tehdy se všichni se těšili na brzký návrat domů, protože „Západ to přece tak nenechá". O dalším vývoji se v knize píše:
Časem se však tato situace začala měnit. V uprchlických sběrných táborech nebyli umisťováni naši hlavní političtí prominenti, jmenovitě někdejší ministři. Ty nastěhovala americká okupační správa do zvláštních bytů v oblasti Frankfurtu nad Mohanem a starala se o ně poamericku. Dotyční prominenti se tam těšili, že se vrátí domů jako nová vláda, která ovšem bude muset vyhlásit volby. Národně socialističtí ministři usoudili, že železo se má kouti, dokud je žhavé, a rozhodli se začít s předvolební kampaní už mezi exulanty. Poslali tedy do uprchlických táborů své kdysi nejpopulárnější členy, aby zorganizovali své stoupence. Když to viděli lidovci, řekli si „když oni, tak my také". Po nich následovali slovenští demokraté, separatisté, „prchalovci" a sociální demokraté. To popudilo někdejší agrárníky a národní demokraty mezi uprchlíky a začali se organizovat též. Zakrátko bylo po původní idyle, kterou nahradily politické spory, štvanice a denunciace.

4) Ve hře Peršané od Aischyla (z roku 472 př. n. l.) poznáváme totalitní systém Perské říše - král byl vládcem i bohem. Když pýcha zatemnila jeho rozum, ani síla jeho zbraní nezabránila porážce u Salaminy. Věrní podaní Perské říše pak lkali A brzy nikdo nebude v Asii celé perské zákony ctít, nebude nikdo přinášet daně ze strachu, na pánův příkaz. Těm kteří padli před tebou na zem, už neporučíš… To uvádí D. Hanák v již zmíněné knize Legitimita v demokracii. Hanák dodává, že v křesťanské Evropě moc politická a náboženská se navzájem korigovaly, zatímco cílem totalitárních hnutí je učinit politický režim zcela nezávislý na mimopolitické legitimitě.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí