Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2014

Evropská tradice: omezování moci „elit“

František Rozhoň

Bez zájmu [občanů] o stát, republika se stává de facto státem aristokratickým, byrokratickým, státem menšiny - forma sama nerozhoduje o podstatě státu.
Tomáš Garrigue Masaryk

Zneužívání informací v obchodním styku je trestné, zneužívání informací k ovlivnění společnosti je běžné. Usoudili tak veteráni z Českého svazu bojovníků za svobodu a zveřejnili svůj dojem hraničící až s jistotou“, že tvůrci mnoha pořadů ČT mají hned na počátku dané jasné ideologické a politické zadání, od kterého se nesmí odchýlit a pořady se stávají jen účelovou propagandou. Podobně to zhodnotil Paul Craig Roberts, za R. Reagana náměstek US ministra financí, v rozhovoru pro Slobodný vysielač Slovensko – poté co prezident Clinton umožnil pěti obrovským společnostem ovládnout média, ta místo zpravodajství slouží jako ministerstvo propagandy. Média si však nevzala poučení z Orwellova 1984, že když mění minulost, musí změnit i záznamy o ní.

Takže když si čtenář přečte v deníku Metro 7. 3. 2014 údajnou „moudrost otce“, že prý „jediné dobré, co k nám přišlo z východu, je slunce“, snadno si zjistí, že z východu přišla i civilizace. Podle encyklopedie Imanuela Geisse Dějiny světa v souvislostech, vydané poprvé r. 1986 v Hamburku, nejstaršími a největšími kulturními národy jsou „východní“ Indové a Číňané a ve starověku Východ dominoval světu, i Řecko a Řím byly modifikovaným přesahem na Západ.

Podobně lze uvést na pravou míru tvrzení ‘renomovaného historika’ Dušana Třeštíka, z Hospodářských novin 29.4.2004: Rozhlédneme-li se po světě, vidíme přece, že v moři primitivní zaostalosti jsme my, Evropané, výkvětem a předvojem. Celé lidské dějiny směřovaly k naší dokonalosti, musíme si to jen uvědomit a být této vyvolenosti hodni.“ Podle Geissovy encyklopedie lidské dějiny charakterizují spíše přesuny hlavních civilizačních center - ve starověku se přesouvaly mezi Středním východem (Mezopotámie, Egypt), Persií, Indií, Čínou. Ve srovnání s těmito tradičními centry byla Evropa po zániku své řecko-římské klasiky po 500 let pouze polocivilizovanou periférií. Až poté, co malé Portugalsko dobytím Ceuty (1415) zahájilo éru expanzí, začaly dominovat světu evropské země. Konkurence napomáhala států i imperií, a země Východu se staly „periferiemi", dodavateli surovin a odbytišti pro mezitím vzniklý průmysl. Řada evropských zemí zkoušela získat hegemonii, ale každý takový pokus vyvolal odpor a konflikty, které vyvrcholily dvěma světovými válkami. Po nich tendenci nárokovat si svět převzaly dvě navzájem rivalizující supervelmoci.

Po II. světové válce přišli západoevropští fašisté (M. Bardèche, O. Mosley) s heslem Evropa jeden národ, a komunisté (A. Spinelli) oprášili nápad dát celé Evropě jedno vedení. Nové hnutí říkající si evropské" vytváří pro ten „národ“ (podle Třeštíka vyvolený) stát, který by chtěl být velmocí, protože má půl miliardy lidí. Propaganda ponižuje kritiky jako údajné eurofoby, a opakuje, že překonání stávajících národních států je správné, protože produkují války. Tomu poslednímu možná někdo uvěří, vzpomene-li si na Machiavelliho větu „soused je nepřítel..." doplňovanou „a proto je soused souseda přirozeným spojencem“. Evropský vývoj posledního půltisíciletí a zvláště způsob vyvolání světových válek mě vede k přesvědčení, že války se až příliš často vedly o hegemonii a vyvolaly je nezodpovědné „elity“, které chtěli více moci/vlivu a nedomysleli důsledky. Ne národy, ale příslušníci „elit“ si vytvářeli teorie chválící války a ničení. Například francouzský ekonom a státník Turgot, ministr za Ludvíka XVI., dnes považovaný za raného zastánce ekonomického liberalismu, hlásal (r. 1750) „pouze zmatky a ničením rostou národy a civilizace, a vlády se tak postupně zdokonalují“. Podobně Kant v roce 1794 ve své „Ideji všeobecných dějin ve světoobčanském smyslu“ tvrdil, že prostřednictvím války příroda tajuplně sleduje svůj jistě dobrý cíl plného rozvinutí lidského rozumu a morální svobody. Klasikové marxismu pak zdokonalili hegeliánskou dialektiku, takže cílem dialogu už nebylo dospět k společnému závěru, ale zvítězit nad protistranou, ponížit ji. Navíc z historie víme, že i ničení národních států vyvolává konflikty. Příkladem jsou mimo jiné dějiny Polska. To bylo několikrát rozděleno a Polákům bylo dokonce zakazováno mluvit polsky, výsledkem byl vznik „polské otázky“ a přesvědčení „jeszce Polska nie zginęla“. Poláci se povstáními a z emigrace Polskou legií (např. 1797) pokoušeli znovu získat svůj nezávislý stát, a uspěli. Násilnému odnárodňování bránili se i Arméni - když mladí Osmané (od 1865) a později Mladí Turci (od 1894) chtěli kombinovat západní strukturní reformy, parlamentarismus a demokracii, s udržením osmanské říše. Od arménského povstání (1862) eskalovaly konflikty, až vyvrcholily v masakrech Arménů (1895/6, 1915/6).

K „evropskému hnutí" se dali i „naši lídři". Jak jsme dopadli, zhodnotil již zmíněný Američan Paul Craig Roberts: „Koupili jsme si většinu bývalé sovětské říše. Ty vlády ovládáme, vlastníme. A pravděpodobně vlastníme i Českou republiku.Budoucnost nám všem předpovídá nová studie financovaná Goddardovým střediskem pro vesmírné lety organizace NASA: Globální průmyslová civilizace by se během následujících desetiletí mohla úplně rozložit. Proces vzniku a rozkladu civilizací je totiž v lidských dějinách pravidelným cyklem a za posledních pět tisíc let klíčovou roli při rozkladu civilizací hrálo ekonomické rozdělení společnosti na „Masy“ (chudé) a „Elity“ (bohaté). „Elity“ již v minulosti dopouštěly rozklad své civilizace, protože netušily že vývoj směřuje ke katastrofě; nejzjevnější to bylo v případě starého Říma a májské civilizace. Vědci ve studii ale poukazují na to, že katastrofa není nevyhnutelná a že vhodnou politikou a strukturními změnami se lze katastrofě vyhnout a vytvořit stabilnější společnost. Protože se blíží květnové volby, každý z nás bude mít možnost se vyslovit, jakou politikou se vyhnout této katastrofě.

Můžeme volit pro pokračování dosavadní politiky správného plnění bruselských usnesení. A ač se tu už skoro nic nevyrábí, Evropané prý neztratí schopnost inovovat. Pobídkami lákáme firmy jako Amazon, aby zde vytvořily pracovní místa nevyžadující žádnou kvalifikaci…

Nebo riskovat obvinění z extremismu a nenávisti k Evropě a uznat, že dosavadní „elity“ mají zkušenosti, ale nevedou dobře. Pak bude dobré se učit od úspěšnějších. Třeba si vzpomenout, co píše Noël O’Sullivan ve své knize Fašismus, že od Machiavelliho Rozprav až po de Tocquevillovu Demokracií v Americe nebylo klasickou otázkou „jak by se moc měla užívat", ale „jak moc omezit bez ohledu na to, jak se používá a kdo ji vykonává". K tomu dodávám, že Evropané neomezovali moc „elit“ až od dob Machiavelliho (1469-1527). Ze zachovaných antických her víme, že se tak dělo už tehdy.

Xerxes, král východní mocné Perské říše, byl vládcem i bohem zároveň, takže jeho moc byla totální stejně jako nedávno moc bolševiků či nacistů. Přesto totální moc této říše neuspěla, když zaútočila na „neintegrované“ ale svobodné Řeky. Ideou athénské demokracie tehdy bylo, že svobodným lidem nevládne žádný vládce, svobodní lidé mají všichni vládnout nad nikým. Vláda všech nad nikým však neznamenala svévoli. Démos (lid) neusiloval jen o sociální a politická práva, ale v Athénách prosadil písemné fixování (kodifikaci) dosud jen ústně tradovaného právního řádu Drakontem (624 nebo 621 př. Kr.). Na Drakonta pak navázal Solón - aby zeslabil vnitřní konflikty, zavedl do politického řádu pravidla, vytvořil první ústavu a potlačil vládnoucí moc šlechty ve prospěch lidu (dému). A tak mohl I. Geiss ve své encyklopedii psát, že místo despocie starověkého Východu, zaujímající široké prostory, tu byla jednotka městského státu s okolím založená na zákonu, který si polis sama vytvořila a udělila a který platil pro všechny občany; právo udělovat si zákony (autonomia) se proto stalo kritériem svobody a nezávislosti. V souvislosti se zmíněnou studií NASA si říkám, není dobré toto obnovit v dnešní Evropě?

Republikánský Řím nebyl nikdy demokracií jako Athény, přesto ani zde se vláda pozemkové šlechty (patriciátu) prostřednictvím senátu nenadřadila lidu (plebsu). Zájmy plebsu zastupovali (nedotknutelní) úředníci tribuni lidu, a usnesení plebejského lidového shromáždění (plebisciti) měla stejnou platnost jako řádné zákony senátu. Plebs podle athénského vzoru (Drakontovy zákony) dosáhl kodifikace zvykového práva zákony dvanácti desek (451 př. Kr.). Soustředění moci v jedněch rukou a jejímu zneužití měla zabránit řada principů - annuita (volba na jeden rok), kollegialita (právo protestu ostatních nebo ostatních držitelů úřadu), zákaz kontinuity (žádný úřad neobsazovat jedním úředníkem víckrát po sobě), iterace (ani po určitém intervalu) a kumulace (žádné nahromadění úřadů). V souvislosti se zmíněnou studií NASA si opět říkám, není nutné toto obnovit v dnešní Evropě?

Bez požehnání úřadů a přes počáteční perzekuci se ujalo a začalo Evropou šířit křesťanství (římské a řecké). V mnoha zemích bylo později přijímáno za státní náboženství, nejprve v Arménii r. 301, jinde v závěru prvního tisíciletí. Tak začalo široké společenství uznávat společné právní zásady závazné přinejmenším pro ně. V souvislosti se zmíněnou studií NASA si opět říkám, není nutné tohle obnovit? Vždyť nejpozději na přelomu 19. a 20. století „elity“ vládly jiným politickým stylem - vytčený cíl pro ně byl důležitější než dodržování práva. Nový styl dovoloval aktivistům dělat to, co chtějí, bez ohledu na hranice nebo ústavní záruky proti zneužití moci. Tak za búrské války shromáždili Angličané v koncentračních táborech preventivně lidi, kteří nic neprovedli; internaci nepřežilo 28 000 búrských žen a dětí a přes 50 000 Afričanů, počet zde zemřelých značně převyšoval počet padlých na bojišti. Na začátku I. sv. války hohenzollernské Německo porušilo řadu mezinárodních smluv kladením min do Severního moře a vysláním vojsk do zaručeně neutrální Belgie. Záminku pro útok na Polsko si pořídili sami němečtí nacisté 31. 8. 1039 „polským“ útokem v Gliwici. Podobně jednali i bolševici, zásluhou „odborníků“ však byly po Sametu za zločinné prohlášeny myšlenky komunismu a pocitu příslušnosti k národu (nacionalismu), a onen politický styl zůstal „neposkvrněn“. A tak navzdory ústavnímu omezení státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon mohl ministr spravedlnosti K. Čermák beztrestně psát 7. dubna 2004 v PRÁVU zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce. Navzdory ústavnímu omezení cenzura je nepřípustná po cenzuře beztrestně volá v MFD Jiří Menzel a s vědomím ostravského primátora „blokují“ internetové stránky ostravští knihovníci. Právě tohle nemálo rozkládá civilizaci.

František Rozhoň, 31.3.2014

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí