Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2014

Je stále snazší dělat z lidí škůdce lidstva

František Rozhoň

Ve Svědomí 2/2014 jsem citoval historickou literaturu, že nejpozději koncem prvního tisíciletí pod vlivem křesťanství začalo široké společenství postupně uznávat společné právní zásady závazné přinejmenším pro ně. Zmínil jsem i výjimky, těch však bylo víc než se vešlo do článku. Křesťanský svět poznal i vlny procesů odporujících křesťanskému pojetí světa.

Náboženství bylo dlouho jedním ze základních pilířů lidského bytí, a provázely ho spory o ,čarodějnice’ - zda jsou jen pověrou a iluzí, jak soudili sv. Bonifác a sv. Agobard, nebo nebezpečnými bytostmi bez lidské podstaty, pozemskými zástupci ďábla. Roku 1484 spory na více než dvě století rozsoudil papež Inocenc VIII., když ustanovil, že ,čarodějnictví‘ je fakt. Ve své bule vyjádřil i úmysl přispět k rozkvětu církve vymícením všeho, co se neslučuje s jejím učením, a podpořil dominikány Heinricha Kramera a Jakoba Sprengera, kteří pronásledovali ,čarodějnice‘ v severním Německu a vydali knihu česky známou jako Kladivo na čarodějnice. Ta kniha byla r. 1490 odsouzena inkvizicí, protože doporučovala postupy neetické a odporující katolickému pojetí; přesto přispěla k prudkému rozmachu ,čarodějnických procesů‘, které si mezi roky 1484 a 1728 vyžádaly ve světě přes 300 tisíc lidských životů.

Zatímco v antickém Římě Lucius Apuleius, obviněný z nebezpečného čarodějnictví (vyčníval z řady i tím, že si často čistil zuby a pitval ryby), se mohl očistit před soudem, s nástupem novověku to bylo jinak: K čertu s rovností před zákonem, etikou a křesťanským pojetím světa, hrozí-li všem nebezpečí od ,škůdců lidstva‘, musíme s nimi zatočit rychle!!! Po udání (nahrazujícím obžalobu) je démonizujeme a tím je v očích veřejnosti zbavíme lidské podstaty; pak už je můžeme mučit a omezit jejich právo na obhajobu, místo důkazu viny se spokojíme s nalezením ,poznávacího znamení viny’. Takovým ,znamením‘ mohlo být, že obvinění na požádání nezaplakali - neboť ,čarodějnice neumí ronit slzy’. Podobně bylo ,znamením‘, že na těle veřejně svlečených obviněných byla ,ďáblova znaménka’ viditelná (skvrny, mateřská znaménka, jizvy) či neviditelná (místa na kůži nekrvácející či necitlivá, jaká mohou vzniknout v důsledku šoku z veřejného ponížení).

českých zemích takové procesy významněji postihly Šumpersko a Jesenicko. Pověrčivá hraběnka Angele Sybille Galle, roz. Žerotínová, sem v roce 1678 povolala Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu; inkviziční tribunál utvořili panští úředníci v čele s hejtmanem Vinařským; na díle neetickém a odporujícím katolickému pojetí se podílel i olomoucký biskup Karel II. z Lichtenstein-Castelkornu. Mezi prvními obviněnými byla Marie Pešková, žena bohatého pláteníka, která se nepřiznala ani po krutém mučení - ale byla ,usvědčena’ (měla bradavici), démonizována (u dominikánů mohla krást hostie) a upálena. Na Jesenicku zahynulo v plamenech přes 250 lidí, více než bylo po únoru 1948 popraveno z politických důvodů ve zbolševizovaném Československu.

Od osvícenectví na ,čarodějnice‘ skoro nikdo nevěří. Hledání a odsuzování ,škůdců lidstva‘ však bylo dál zjednodušováno.

Ve jménu svrchovanosti lidu

I nový pilíř lidského bytí, ideu že veškerá moc vychází z lidu, provází spory: Kdo je svrchovaný neboli skutečný lid; kdo je nepřítel lidu; která skupina je pokroková a která jí nepřátelská a tedy hodná vymítání. Boj proti ,škůdcům lidstva‘ odůvodňovaly jak teze podobné té od nacistického právníka a ideologa C. Schmitta z r. 1932 „ke státu jako bytostně politické jednotě patří jus beli, tj. reálná možnost označit v případě potřeby z moci vlastního rozhodnutí nepřítele a bojovat proti němu; tak politický (aktivistický) styl dovolující uplatnit tuto možnost i za hranicemi státu.

V revolučních dnech roku 1789 ve Francii zákonodárci i král přijali ‘Deklaraci práv lidských a občanských‘, podle níž mimo jiné lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovnoprávníkaždý je pokládán za nevinného až do té doby, kdy je mu vina dokázána. Jakmile zákonodárci získali absolutní moc, se z Deklarace stala dobře míněná slova, která nemusela být dodržena. Zákon o prošetření přestupků proti svobodě, rovnosti, svornosti a nedílnosti republiky vyvolal procesy s kněžími, aristokraty, opozicí a lidmi v nové republice pasivními. Vězni byli zbaveni práva na obhajobu a k odsouzení stačilo, že porota nabyla dojmu o vině; definice trestného činu byla nepřesná a soudy mohly hromadně vyřknout trest smrti prakticky za cokoli.

České země postihly takové procesy ve 20. století. Nejprve i zde nacisté démonizovali ,nepřátele Volku a Říše‘ a k jejich ,konečnému řešení‘ leckdy nepotřebovali ani soudy. To bylo po právu odsouzeno. Následovalo (nejen u nás) démonizování Němců a kolaborantů, úřady nařídily přísně stíhat jakékoliv poskytnutí přístřeší, šatstva nebo potravin démonizovaným. Němci i kolaboranti však ještě měli šanci se očistit, prokázali-li svou účast v odboji – např. nebyl potrestán generál J. Ježek, zatčený podle retribučního dekretu za účast v protektorátní vládě a pronášené projevy. Soustředění na potrestání Němců a kolaborantů vedlo k toleranci nových nezákonností – úřady současně tolerovaly např. unášení našich občanů sovětskými osvoboditeli.

Marná byla i snaha Valného shromáždění OSN zabránit novému démonizování a vymítání Všeobecnou deklarací lidských práv, podle níž mimo jiné „Každý má všechna práva a všechny svobody, stanovené touto deklarací, bez jakéhokoli rozdílu rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného smýšlení, národnostního nebo sociálního původu, majetku, rodu nebo jiného postavení… Nikdo nesmí být vystaven… útokům na svou čest a pověst. Každý má právo na zákonnou ochranu proti takovým… útokům… Každý, kdo je obviněn z trestného činu, má právo být považován za nevinného, pokud není prokázána jeho vina ve veřejném řízení, v němž mu byly zajištěny veškeré možnosti obhajoby.“ Bolševici (nejen naši) Deklaraci chápali jako slova, která nemusí být dodržena, zato bylo třeba bezpodmínečně respektovat vůli vládnoucí vrstvy. ,Výchova nového lepšího člověka‘ vyvolala boj (často bez soudních tribunálů) proti ,posledním zbytkům buržoazie‘ i těm, kteří preferovali vývoj jiným směrem (prý chtěli ,poškodit ústavou zaručené zřízení‘). ZGottwalda byl boj proti takovým ,škůdcům lidstva‘ krutý. Snad proto, že po každé popravě vstávali noví odpůrci režimu, se později i bolševici spokojovali s démonizací ,nepřátel lidstva‘, tehdy především lidí s ,nesprávnými názory‘. Že i veřejné ponížení dokáže s člověkem zatočit, je zmíněno výše v odstavci o Kladivu na čarodějnice. Československý nebolševický exil tehdy varoval Západ před politikou sbližování s bolševiky usilujícími o zničení křesťanské civilizace, o likvidaci lidských práv a svobod.

Sblížení se Západem

Sblížení ,po vlně revolucí‘ nemuselo být těžké pro bolševické špičky, které už se nechlubily zdravým rozumem pracujícího člověka, ale počítaly se mezi ,vznešené lidi‘ (o tom zmínka ve Svědomí 6/2013). Ani pro Zápaďáky, kteří podobně jako Mao Ce-Tung v ,kulturní revoluci‘ bojovali ,proti čtyřem přežitkům‘ – starému myšlení, kultuře, obyčejům a návykům (maoistou byl i dosluhující šéf Evropské komise Barosso).

Sám Václav Havel (v New Yorku 27.10.1991) musel uznat, že nový ,demokratický a právní stát‘ má vady, například proto, že lustrační zákon je horší než retribuční dekret - zakazuje výkon určitých funkcí jen na základě ,poznávacích znamení‘ a nedává právo na individuální posouzení případu. „Celá řada slušných lidí, kteří přijali telefonické pozvání od StB na šálek kávy, se najednou stala obětním beránkem, protože se údajně něčím provinili“, zhodnotil situaci John Keane v knize V. Havel Politická tragedie v šesti dějstvích (str. 334-335).

EU si zjednodušila boj ,škůdcům lidstva‘ ještě více než zákonodárci jakobínského teroru – jakobínští formulovali trestný čin aspoň vágně, EU vyhlásila v roce 1997 boj proti extremismu, přestože nikde v Evropě nebo v zámoří nezná trestní zákonodárství pojem extremismus nebo extremista. Okamžitě (v ČR hned v roce 1998) se objevila přívalová vlna ,poznávacích znamení extremismu‘. Jedna z vln ,boje proti extremismu‘ zasáhla i Milo Komínka, odbojáře II. a III. odboje a dlouholetého vydavatele Svědomí. Signatář Charty 77, kterému Komínek pomohl bránit se bezdůvodnému démonizování, veřejně šířil, že Komínek je veden jako ,extremista‘. Protože ministr vnitra vlády Jana Fischera, tč. antikomunisty, veřejně démonizoval ,extremisty‘, měl Komínek pocit, že se sice ničeho nedopustil a přece má být ,vyvrhelem‘. Před smrtí (zemřel 25. 5. 2010) křivil tvář bolestí ne proto, že by neskousl pomluvu. Cítil se bezdůvodně ponižován jako kdysi od bachařů ve stalinistickém kriminále, zhroutila se mu naděje že i u nás platí záruky lidských práv, které tak halasně vnucujeme světu.

Milo Komínek není jediný podobně postižený. Přestože cenzura je nepřípustná, ostravští ,knihovníci‘ blokují internetové stránky prý „prezentující pornografii, propagující fašismus, rasismus, extremismus, drogy, násilí, stránky s nelegálním softwarem a počítačovým pirátstvím“; mezi také však stále řadí stránky věnované odkazu pátera Huvara!!! Vymítání ,škůdců lidstva‘ je už usnadněno maximálně – není třeba mít důvod, stačí že se někomu ,zachce‘ tak činit.

Podobně píše Luděk Frýbort, že ve jménu ,politické korektnosti‘ je už léta možné snadno, rychle, beztrestně a i bez soudu z lidí dělat ,škůdce lidstva‘ nálepkou rasismu, xenofobie, islamofobie, populismu. Přitom ideologická nálepka nevysvětluje; nikde se nedočteme definice dejme tomu islamofobie či pravicového extremismu. Místo toho ostrakizuje, vystavuje opovržení ty, s nimiž se prostě nemluví. Podle Frýborta rozvratná, hluboce nedemokratická korektnostní ideologie je stavěná z kvádrů pokrytectví, povrchností, předstírání, polopravd a zamlčování a jednoho dne se zhroutí sama; to už může být pozdě a měli bychom krachu napomoci.

František Rozhoň, 1.6.2014

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí