Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2014

Slavný nešika

František Rozhoň

Když v roce 1967 vysokoškoláci z pražského Strahova demonstrovali proti častému vypínání světla, byli jako obvykle zmláceni; nezvyklé bylo, že vedení školy se postavilo za studenty. Po změnách ve vedení Strany a státu se i další ozývali svobodněji a chtěli mluvit do svých záležitostí. Devadesát dní byla média bez cenzury. 17. dubna 1968 připomněl časopis Reportér, jak umí jednat mocní: „Abychom získali příslušný respekt a nadvládu, je třeba pevně přitaženou uzdu občas povolit, aby se dala daleko pevněji přitáhnout!

Dnes se říká, že uzdu nám přitáhli okupanti; 22. srpna 1968 však bylo Moskvě jasné, že se tak nestalo. Přestože se Československo vojensky nebránilo, mocná vojenská síla okupantů byla bezmocná, protože civilní struktury okupanty neposlouchaly. Proto okupanti změnili strategii a odvezli do Moskvy vedoucí představitele československé Strany a státu. Ti tam čtyři dny viděli jen své vyšetřovatele, a 26. srpna 1968 většina z nich podepsala ponižující Moskevské protokoly. Pak prominenti Pražského jara začali zneužívat svou autoritu ve prospěch okupantů. Nejprve jen ztěžovali lidu možnost rozhodovat o sobě – brali mu informace (obnovením cenzury) i možnost spolupráce (rušením občanských organizací, včetně rad pracujících). 22. 8. 1969 podepsali Alexandr Dubček a další prominenti „zákonné opatření předsednictva Národního shromáždění č. 99/1969“, připomínající vyhlášení výjimečného stavu. Lidé mohli být odsouzeni za názory, pokud byly označeny za pobuřování, hanobení republiky a jejích představitelů, hanobení státu světové socialistické soustavy a jeho představitele. Při masových čistkách přišlo o svou práci nejméně 750 tisíc lidí „nespolehlivých" či podezřelých z „narušování socialistického společenského řádu"; na rozdíl od časů poúnorových bylo toto násilí „civilizované“ - rozsudky byly často vynášeny u šálku kávy, se „soudružským“ úsměvem a podáním rukou. Podle spisovatele Jana Beneše tehdy působila i „paměť teroru“ - lidé se podrobovali, protože věděli, čeho je Strana schopna.

Ze sdělovacích prostředcích tehdy muselo odejít téměř 40 % novinářů. Nahradili je hlavně mladí, ochotní i v této situaci jednat dle letitého hesla „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“ a stát se oporou režimu zjevně zavrženíhodného. Když v roce 1977 petice nazvaná Charta 77 pravdivě poukázala na rozpor mezi zákony a realitou a konstatovala že „základní občanská práva platí v naší zemi bohužel jen na papíře,“ média zahájila štvanici na signatáře. Tisk psal o Ztroskotancích a samozvancích, rozhlas připravil pásmo plné pomluv Kdo je Václav Havel, i ochotní umělci odsoudili signatáře za to, že řekli pravdu dříve než včas.

Uzda znovu povolila až o Sametu. Cenzura byla opět prohlášena za nepřípustnou a pracující v podnicích volili „své“ rady. Po boku Václava Havla se však ujali vysokých funkcí mimo jiné aktivní spolupachatel Února 1948 J. Šabata, a spolupachatelé „zákonného opatření 99/1969“ signatář A. Dubček a autor M. Čalfa. Není tedy divu, že dnes zase cenzura funguje, rady pracujících ne, a odehrála se i štvanice podobná té z r. 1977.

V červnu 2014 k nám přijel Noam Chomsky, Američan židovského původu, dosud i u nás uznávaný jako současný nejvýznamnější světový lingvista. Na tiskové konferenci v Olomouci řekl po pravdě zhruba totéž, co před Sametem říkal i Václav Havel - že utrpení českých disidentů před rokem 1989 nebylo ve své době nijak výjimečné.1) Protože Chomsky nepromluvil o našich předlistopadových „disidentech“ s posvátnou úctou, jak je nyní „vhodné“, stal se terčem útoků jako kdysi signatáři Charty. Disident a mluvčí Charty 77 A. „Promopro“ Vondra, Chomského obvinil i z antisemitských postojů; na České pozici se pak ptal Přemysl Houda čem je Chomsky antisemita je mi opravdovou záhadou. Na Neviditelném psu Ondřeje Neffa napsal Václav Vlk st., že Chomsky je duševní nacista, typický představitel kavárenského komunisty, a prolhaný idiot jenž si z naprosté idiotskosti vytvořil svůj kult. I. „Íčko“ Langer přidal otázku, co budou pedagogové a akademičtí funkcionáři Univerzity Palackého říkat svým studentům 17. listopadu 2014?

Odpovědí na tuto otázku je v literatuře faktu dost. Zde zmíním tři teze, které uvádí v knize Václav Havel Politická tragédie v šesti dějstvích autor John Keane:

(I) První dny „sametové“ revoluce potvrdily, že neplatí často omílaná (i zpívaná) teze (Trockého), že „se masy stávají pánem svého osudu". Revoluce vyvolávají touhu po moci u skupinek organizovaných manipulátorů, kteří chtějí získat moc nad životem milionů lidí. Vypukne boj mezi různými politickými klikami. Objeví se i skupiny profesionálních revolucionářů řídích se hotovými teoriemi - nejprve naslouchají bouřícím se občanům, pak tvrdí že jsou jejich představiteli, nakonec původní revolucionáře vytlačí (i násilím). Teze o obraně před kontrarevolucí jim umožňuje zastávat opačné názory než původní revolucionáři a ospravedlňuje jakékoli činy.2)

(II) Po týdnu „sametová“ revoluce začala být impozantním představením. Okouzlovala jak účastníky, tak i pozorovatele, proto Havel, mistrovský dramatik, který rád plánoval pohyby svoje i druhých, dychtivě vylezl na jeviště, kde již byla spousta herců. Když Edmund Burke řekl Lordu Charlemontovi během francouzské revoluce: „To je ale skvělé představení, a ti herci!" netušil, že po dvou stech letech to bude platit i o sametové revoluci v Československu a zvláště o Havlovi. Ten se pokusil zajistit si místo v čele hnutí již v pražském divadle Laterna magika a byla to show par excellence. Zvolil si toto místo jako sídlo vedení Občanského fóra a vedoucí představitelé fóra se začali chovat jako vláda, která čeká na uvedení do funkce.3)

(III) Jako prezident V. Havel zvolil strategii, která nepreferovala zdokonalování demokratických institucí, tedy parlamentu nebo soudnictví, které by upevnily právo, ale začal zprvu opatrně a pak stále odvážněji vytvářet monarchistickou republiku. Způsob vlády, který načrtl koncem 18. století ‘Novalis’, svobodný pán von Hardenberg. Novalis byl proti despotismu, korupci a utlačování, lidé však podle něj nejsou od přírody svobodní a rovní; mohou se stát svobodnými, přijmou-li správnou výchovu. Musí se učit lásce a víře ve „vladaře“, v jehož moudrost, ctnost a rozhodovací schopnosti věří a které respektují. Proto je podle Novalise ideální formou moderní vlády syntéza republikánství a monarchie – „volená shromáždění, výbory a stromy svobody" nemohou vzniknout ani fungovat, pokud nejsou podpořeny „monarchou“ inspirujícím lid. Proto se „monarcha“ musí obklopit umělci ochotnými zajišťovat, aby se „monarcha“ občanům jevil jako laskavý člověk, neobyčejně inteligentní, vznešený, statečný a kvalifikovaný, a lid k němu vzhlížel s otevřenými ústy a nekonečnou vřelostí. Havlovy snahy vytvořit divadelní stát dokumentuje např. Te Deum v katedrále sv. Víta (na Silvestra 1989) a festival demokracie spočívající na pivu tekoucím zdarma proudem a vystoupeních umělců (v létě 1990). 4)

Tak John Keane popsal, jak se mohlo stát, že vláda se nevrátila do rukou lidu, zato se stal slavným Václav Havel. Hodí se dodat, že myšlenka o lidech „svobodných“ až po přijetí správné výchovy stála i u zrodu fašismu; a že i fašismus byl „teatrální“ a vnucoval lidem lásku a víru v „lídra“. Že i v předlistopadovém režimu byly pilíře republikánské moci (vláda a národní výbory, zákonodárné sbory a justice) řízeny „monarchy“, tehdy z řad stranické nomenklatury. Že podřízení volených orgánů podpoře monarchy je opakem demokracie, vlády lidu.

Při slovech o slavném V. H. vzpomínám na semaforskou píseň o slavné obhajobě doktora J. Š., v níž se uznává, že slavný (obhájce) byl vlastně nešika. I Havel byl přinejmenším „nešikou“, když moc nevyužil k tomu, aby prosadil mnohé podstatné, za co prý „bojoval celý život“.

Havel s Chartisty před Sametem především poukazovali na rozpory mezi zákony a realitou. Po Sametu činnost ukončili a k rozporu mezi ústavou a realitou mlčeli. Takže ústava mimo jiné slovy „garantuje“, že ČR je stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana a státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. V praxi však sám ministr spravedlnosti K. Čermák 7. dubna 2004 v PRÁVU prohlásil zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce. Ústavní listina práv říká cenzura je nepřípustná, přesto v praxi cenzurují například ostravští knihovníci.

Havel v opozici požadoval „právní jistotu“, tedy relativně jednoduché a předvídatelné právo, přičemž nikdo nesmí být bez zákonného důvodu na svých právech zkrácen a každý, kdo porušuje právní povinnosti, musí být zákonným způsobem postižen. Dosáhl toho, že právo je tak nejasné, že se o jeho výklad přou i právníci, že ostravští knihovníci cenzurovali stránky svedomi.cz bez jakéhokoli důvodu (jen se komusi „zachtělo cenzurovat“) a odpovědní postiženi nebyli – činnost knihovníků i zmíněná „politika“ Karla Čermáka podle ‘státních zástupkyň’ prý není trestná.

Podle Havla v opozici ti snažící se žít v pravdě odmítají být neustále kontrolováni policií. Dnes se po nás chce, abychom se nechali legitimovat kdekým, chceme-li jít na fotbal. Jsem rád, že nejsem jediný z dlouholetých Baníkovců, kdo se rozhodl za těchto člověka ponižujících podmínek zápasy bojkotovat.

Havel v opozici říkal, že lid musí mít právo se svobodně vyjadřovat k počínání své vlády vládu ovlivňovat. Dodnes však lid nemá právo ke konkrétním krokům vlády říci názor svůj v referendu. Problematické je i standardní naplňování toho práva ve volbách. Před Únorem občané ovlivňovali svou budoucnost tím, že hlasovali pro slíbený volební program. Strany u moci si nemohly dovolit bez vysvětlení veřejně pronesené sliby neplnit. Zvolení byli chápáni jako „zaměstnanci voličů“ a strany musely před dalšími volbami voličům rekapitulovat, jak „zaměstnanci“ sliby plnili. Jít totálně proti volebním slibům bylo (a v Británii dodnes je) považováno za zradu principů. Takové předvolební skládání účtů, byť v omezené míře, pamatuji i z dob předlistopadových. Tím, že dnes zvolení deklarují své právo ukázat co umí, my ztrácíme demokratická práva zaměstnavatele.

Havlovi se podařilo „nesplnit“ i některé sliby, které veřejně vyhlásil jako politik, Zato je Havel z pohledu předúnorové demokracie oprávněně kritizován. Odchovanci „monarchistické republiky“, kteří Havla nekriticky milují a ctí, však na netu kritiku prohlašují za projev nenávisti vůči Havlovi; případně požadují s „nenávistníky“ zatočit. Demokratické jednání obvyklé před Únorem je dnes pro ně projevem nenávisti. Nevyjasnili jsme si obsah slova demokracie, ale nejsem si jist, zda lze dojít k nějaké shodě.

Optimistické je, že u nás neuspěl poslední velký výron praktik „monarchistické republiky“ – pokus „ochotných“ umělců kombinací tyjátru a nátlaku dostat na Hrad Karla von…, jednou pankáče, jindy 007 či Evropana. Zvítězil antifašistický duch většiny společnosti, která v duchu slov V. Havla v opozici se společně snaží neztotožnit se s pravidly hry, kterou s námi hraje režim, narušuje tuto hru a důsledně ukazuje, že je to jen zavrženíhodná hra.

František Rozhoň, 31. 7. 2014

1) Havel řekl v rozhovoru pro londýnský časopis Times Literary Supplement, že totalitní režimy, jako je Husákův v Československu a Honeckerův v NDR sice již nyní melou z posledního, jsou však něčím unikátním v dějinách lidstva. Používají civilizovanější a modernější metody vlády než chamtiví diktátoři ve třetím světě, ovšem stejně kontrolují vše a ničí ducha lidí.

2) John Keane: Václav Havel Politická tragédie v šesti dějstvích. Volvox Globator 1999, od str. 264

3) Tamtéž, od str. 271

4) Tamtéž, od str. 289

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí