Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2014

Maximalismus, který škodí

Petr Roubek

Příslušníci západních „elit“ od USA (např. Hillary Clintonová) po ČR (Karel Schwarzenberg) už nám řekli, že Vladimír Putin jedná podobně jako Adolf Hitler. „I tentokrát se – jako skoro vždy – mýlí“, dodal k těmto plkům někdejší kandidát na US prezidenta Patrick Joseph Buchanan. Přesto Buchanan připouští jisté paralely mezi motivací Putina a Hitlera – přesvědčení, že reagují na křivdy, které na jejich zemích spáchali Spojenci. Putin může být rozzloben, že Clinton a Bushové nedodrželi dohody Reagana a Gorbačova a rozšířili NATO až k hranicím Ruska; takže když teď hrozilo, že Rusko přijde základny na Krymu, kde jeho flotila kotví už od dob Napoleonových, Putin „musel“ rozšířit Rusko o Krym. Hitlerovu motivaci Buchanan vysvětluje známou německou legendou o dýce vražené do zad neporaženého Německa“ – proto prý Hitlerova válka „začala zběsilým vztekem nad tím, co spojenci provedli Německu po 11. listopadu 1918“, kdy Berlín přijal příměří, ač „ani jediný spojenecký voják nestál na německé půdě.“ Spojenci pak podle Buchanana „roztrhali odzbrojené Německo doslova na kusy, celá Německá říše byla prakticky konfiskována“!!! Buchanan nabízí „historické poučení“, že Hitler „odepsal území které si urvaly Belgie, Francie a Itálie – nechtěl totiž válku se Západem – ale pustil se do zpětného dobývání německých území a populace na Východě“!!!

Pro mne je překvapením, že i Buchanan česká území prohlásil za území německá jen proto, že na nich žilo také hodně Němců. Nenamlouvejme si však, že takové teorie o tom, že německá mají být i území neněmecká nebo území, na nichž Němci nemají většinu, vyznávali jen nacisté. Nejsou ani důsledkem německé porážky v I. sv. válce. Program, který prosazoval Hitler v letech 1938-39, byl formulován už v polovině 19. století na frankfurtském národním shromáždění.

Na něm se sešli lidé, kteří měli mít ty nejliberálnější a nejosvícenější názory své doby. Kteří věřili, že formulují ryze mírový projekt vybudování liberálního německého státu s „přirozenými" hranicemi. Vzali to však maximalisticky, tak trochu jako pejsek s kočičkou, kteří do jednoho dortu smíchali všechno, co někdo z nich považoval za dobré; a jak známo konzumentu pak z výsledku bylo hodně zle.

Frankfurtské shromáždění přijalo za základní kritérium jazyk. Proto měla budoucí říše zahrnovat všechny německy mluvící jedince. Takoví byli i v habsburském Rakousku. Frankfurtští „přirozeně“ počítali s celým Rakouskem, přestože německy mluvící v něm vůbec neměli většinu. Vůdčí frankfurtský liberál Schuselka to tehdy „vysvětlil“,  že velký národ „vyžaduje prostor (Raum), aby naplnil svůj světový osud; raději tisíckrát zemřu, než abych se vzdal Terstu jen proto, že se tam mluví italsky." Liberál Schuselka se tak stal učitelem pozdějších nacistů, a nebyl sám.

Frankfurtští liberálové se vyslovovali pro obnovení suverenity Polska, které bylo v té době rozděleno mezi Prusko, Rusko a Rakousko. V pruské části Polska byli Němci v menšině, ale to pro frankfurtské nebyl důvod ani k autonomii pro Poláky v rámci Německa. Liberální pruský delegát se tehdy ozval: „Má mít půl druhého miliónu Němců německou vládu a správu, a tvořit tak součást velké německé otčiny," zeptal se, „nebo mají být odsouzeni k podřadnému postavení naturalizovaných cizinců podřízených jinému národu nižší kultury, než je jejich vlastní?" Poučení světu a zvláště nacistům znělo, že oprávnění k existenci nezávislého národa vytváří „pouze síla prosadit se jako stát mezi ostatními."

Ta pravidla záměrně připomínám v souvislosti s událostmi na Ukrajině. Vinou událostí na Ukrajině mohou brzy zase nabýt na aktuálnosti. Podle internetových zdrojů už zazněly (ne z Ruska) požadavky na území, která by maximalisté z jiných států chtěli v rámci nápravy křivd „navrátit“ ke svým státům, případně která by maximalisté ukrajinští v rámci nápravy křivd chtěli od jiných. Protože je mnoho států, které přišly o území, která k nim někdy patřila, může být brzy mnohým z nás zle. Zeměkoule totiž na takové maximalistické nápravy křivd stačit nebude.

Petr Roubek, 2.4.2014

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí