Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2014

„La belle epoque“, čas inspirací

Petr Roubek

Ve druhém letošním čísle Svědomí psal František Truxa, že podle MF Dnes se má výročí vypuknutí I. světové války SLAVIT a že pravda o roli našich legionářů v té válce jde „zásadním způsobem proti duchu chystaných oslav“. Jde-li pravda proti duchu „oslav“, je to důvodem se „oslav“ bát, dodal později na svedomi.cz František Rozhoň.

„Oslavy“, zdá se, začali unijní „lídři“, když „vzpomněli na Velkou válku“ s předstihem už v červnu 2014. Sté výročí sarajevského atentátu pak posloužilo politické propagandě, napsal na netu politolog Zdeněk Zbořil. Přestože podle historické literatury Srbové v Bosně a Hercegovině na přelomu 19.a 20. století požadovali autonomii, všeobecné hlasovací právo a vládu sestavenou na základě výsledků voleb, ne jmenovanou rakouskou okupační správou; přestože G. Princip a další spiklenci nebyli tajnými agenty srbské vlády a srbská vláda neměla s atentátem nic společného1), český autor sci-fi Ondřej Neff zveřejnil svou „historickou“ fantazii o prý „extremistickém Srbsku“ a „teroristovi“ vedeném srbskými tajnými službami.

Angažoval se i vystudovaný lékař, vysokoškolský učitel a ředitel Občanského institutu Roman Joch. Ninternetových stránkách České pozice Joch bájil mimo jiné, že léta 1814 až 1914 prý byla léty bezprecedentního růstu svobody, pokroku, hospodářského, kulturního a morálního rozvoje. Lavinu událostí vedoucích k milionům mrtvých a největší evropské katastrofě za uplynulých dvě stě let podle Jocha prý spustil Gavrilo Princip atentátem na následníka rakouského trůnu Františka Ferdinanda d’Este. Zdá se, že Joch zde zachází s historií volně jako Strana po Únoru.

Svět tehdy vypadal trochu jinak, než se zdá z dílka Jocha. Potvrzuje to i těch téměř 45 let po prusko-francouzské válce, kterým se říká „la belle epoque“, krásný čas, a kdy se v Evropě kromě balkánských válek moc neválčilo. Byla to léta jak jednání morálně úctyhodného, ale i takového, které mohlo inspirovat bolševiky, fašisty, nacisty a jim podobné k jejich zločinům.

Některé státy tehdy byly ochotny řešit spory jednáním a domluvit mezinárodní právo. Tak Spojené státy a Británie uzavřely smlouvu, že vzájemné spory nevyřešené diplomatickou cestou předloží k rozhodnutí Mezinárodnímu arbitrážnímu soudu. V Den Haagu a v Ženevě byly dohodnuty mezinárodní konvence k urovnávání mezinárodních sporů, vedení válek, ochraně raněných i civilistů, o právech a povinnostech neutrálních zemí. Takový vývoj mohl být inspirací k pozdějšímu (1948) schválení Všeobecné deklarace lidských práv, kterou považuji za pokus o Desatero umravňující celý svět po válkách nejen světových.

Vývoj v „krásném čase“ před sto lety šel i jiným směrem. Časopis Life opravil odpověď na otázku, kdo stvořil svět: Byl to sice původně Bůh, ale přetvořili ho k obrazu svému magnáti jako James H. Hill, J. Pierpont Morgan a John D. Rockefeller; ty anglický král, německý císař i papež přijímali jako monarchy. Byla tu i snaha mít vše „pod dozorem“, protože německý císař Vilém II. navrhl v Anglii, aby by „oba teutonské národy" uzavřely alianci, Británie by vládla mořím, Německo by se staralo o pevninu, a bez jejich svolení by se v Evropě nepohnula ani myš. 1) To mohlo být inspirací pro bolševiky, aby formálně ponechali demokratické instituce, ale vše kontrolovaly a o všem rozhodovaly stranické špičky. Inspirací i pro dnešní politiky dávající nám otevřeně najevo, že se necítí být zástupci občanů, kteří je volí, ale loutkami těch, kteří platí jejich volební kampaně.2)

V „krásném čase“ před sto lety evropské mocnosti, Spojené státy3) i Japonsko podlehly dojmu, že jako země vyspělé by měly řídit osud národů, jež tak vyspělé nejsou. Mohly tak inspirovat pozdější doktrínu o SSSR jako předvoji oprávněně komandujícím šestinu světa, i Fukayamovu teorii o světě na konci dějin, neb „naše“ demokracie a kapitalismus jsou nejlepším možným uspořádáním společnosti. Už před sto lety však ne všichni „méně vyspělí“ byli ochotni otevřít se přílivu takového „dobrodiní“. Například indický právník Gándhí byl přesvědčen, že „od moderní civilizace založené na nejstrašlivějším násilí, která v člověku neguje vše božské a směřuje k sebezničení, se nemáme co učit."

V rozporu s vývojem směřujícím k mezinárodnímu právu, jednaly mocnosti v „krásném čase“ zcela svévolně, a pokud ve hře nebyly zájmy ostatních mocností, takové počínání nemělo mezinárodní důsledky. Příkladem může být vyslání francouzské námořní expedice na Krétu. Nebo počínání Němců v Německé jihozápadní Africe při povstání Hererů, kde Němci nahnali ženy, děti a starce za ostnaté dráty koncentračních táborů a vyhrožoval vyhlazením celého kmene. Nově jmenovaný guvernér svobodný pán von Lindequist prohlásil, že Německou jihozápadní Afriku je zapotřebí přebudovat, aby se stala „baštou německé rasy, k níž by mohli vzhlížet Němci v celé Jižní Africe." I tohle mohlo být inspirací pro budoucnost, že?

Přestože se tehdy „téměř neválčilo“, mohl vývoj přerůst ve válečný konflikt mezi velmocemi. Třeba krize kolem malého marockého přístavu Agadiru začala (1911) vysláním německé válečné lodi „k ochraně života a majetku našich občanů“. Pak však Němci navrhli, aby za stažení z Agadiru dostali „náhradou" pobřeží a polovinu vnitrozemí Francouzského Konga.

Penzionovaný německý státní úředník Rudolf Martin začal (1908) propagovat vytvoření flotily vzducholodí, které by zaútočily na Británii; zdůraznil „povinnost vzduchoplavců přimět kontinentální mocnosti, aby postavily 10 000 Zeppelinů schopných unést po 20 vojácích a zaskočily spící Brity dřív, než pochopí, co se vlastně děje."

Hrozí velké nebezpečí napadení Ústředních mocností, strašil (1909) německý odborník, penzionovaný náčelník německého generálního štábu hrabě von Schlieffen. Prý v určený okamžik se spustí padací mosty, rozlétnou se brány a z nich se vyřítí milionové armády, jež překročí Vogézy, Maasu, Němen, Bug i Soči a Tyrolské Alpy a budou ničit a pustošit. Pan hrabě měl (od 1905) i „plán obrany“ - nerespektovat zaručenou neutralitu Belgie, zaútočit na Francii přes Belgii a tím urychlit vítězství na západě, pak přesunout vojska na východ. Ten plán se stal základem německé výbojné politiky, ale budoucí váleční soupeři nepřipravily protiopatření.

Vývoj směrem k válce se nevyhnul ani Rakousko-Uhersku. To od roku 1878 okupovali Bosnu a Hercegovinu, formálně spadající pod tureckého sultána. Tamní pravoslavní Srbové (asi polovina populace) pod vlivem tureckých reforem žádali demokratické změny. Rakousko-Uhersko slíbilo, že lidé se budou moci podílet na tvorbě zákonů a zemi anektovalo. Anexe narušila stabilitu v Evropě a vyvolala takové vášně, že Rakousko-Uhersko mobilizovalo. Už tehdy zněly požadavky na preventivní útok na Srbsko; Británie s Francií však zprostředkovaly řešení sváru.

23.7.1914 vzneslo Rakousko-Uhersko vůči Srbsku požadavky velmi ponižující. Ze srbské odpovědi německý císař Vilém II. pochopil, že „požadavky Rakousko-Uherska byly splněny a těch několik málo námitek, které Srbsko má, lze vyřešit u jednacího stolu… každopádně se urbi et orbi dává na vědomost pokorná kapitulace, která důvod k válce nezavdává“. Stařec Franz Josef tvrdil, že to chápe jinak. Podle W. Churchilla tehdy ještě obratná diplomacie mohla úspěšně čelit válečné katastrofě. Návrhy Ruska, resp. Británie, na mezinárodní projednání otázky, však odmítlo Rakousko-Uhersko, resp. Německo.

Tak skončily hrátky s válečným ohněm. Oheň vzplál, k vzájemným střetům velmocí, které začaly roku 1904 rusko-japonskou válkou, se přidaly i Spojené státy, Japonsko a samosprávná dominia britského impéria; neutralitu zachovalo z evropských států Nizozemí, Švýcarsko, Dánsko, Norsko, Švédsko a Španělsko. Horkou válku provázela propaganda, že vinu na válce nese někdo jiný; že i tohle mohlo být inspirací pro budoucnost, dokládá současný vývoj na Ukrajině.

Petr Roubek, na sv.Annu 2014

1) Citováno z knihy britského historika Martina Gilberta Dějiny dvacátého století, svazek I. 1900-1933, vydalo česky Nakladatelství Lidové noviny 2005, ISBN 80-7106-401-7. Zde se dočtete i to, že srbské ministerstvo zahraničí roku 1914 varovalo, že návštěva následníka trůnu v Sarajevu vzhledem k momentálním náladám ve městě není příliš prozíravá.

2) Citát krizového manažera Ladislava Žáka ze sloupku Opustíš-li mne.

3) Spojené státy si Monroeovou doktrínou už roku 1823 přisoudily právo udržovat pořádek na západní polokouli.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí