Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2014

Co je fašismus

Petr Roubek

Jsou slova, která nemají jeden význam, na němž by se lidé shodli. Mezi taková slova patří například slova demokraciesocialismus. Demokracie je vládou lidu, ale spory (i krvavé) se vedou o to, kdo je lid. Náš předlistopadový reálný socialismus neodpovídal významu běžnému na západ od našich hranic. Že mezi taková slova patří i fašismus, připomnělo mi zdánlivě historické pojednání Co byl a co není fašismus na Neviditelném psu O. Neffa. 95 let poté, co se hnutí Fasci di Combattimento představilo světu násilnou akcí proti těm, které samo prohlásilo za vnitřní nepřítele vlasti, mám s autorem pojednání (údajně Luďkem Frýbortem z Hannoveru) na fašismus zásadně odlišné názory. Já ty své opírám o knihy [1][2] o podstatě fašismu.

Nechám bez odpovědi autorovu otázku, kde se někdo osobně přihlásil k fašismu či kde byl fašista viděn. Přejdu k třem zásadním rozdílům mezi autorovým a mým viděním fašismu.

Za prvé autor vysekl fašismu poklonu, když ho zařadil mezi filosofie. Podle mne fašismus nemůže být filosofií, protože nepřispěl západní politické praxi žádnou novou nebo unikátní myšlenkou [2, str. 11]. Ani podle Hitlera neměla „revolučně tvůrčí vůle“ žádný pevný cíl [2, str. 136]. Mnozí fašisté sami tvrdili, že fašismus je antiideologií, v níž kult činu zaujal místo jakékoli dogmatické oddanosti [2, str. 11].

Za druhé autor jako jeden z mnoha navazuje na bolševickou propagandu, vydávající fašismus za pravicové hnutí. Podle autora prý lze říci, že ze všech, jimž je předhazován pravicový extremismus, jemu ten titul opravdu sedí. Fašismus ale mobilizoval masy, aby semknuty za „elitou“ vymítali ze světa zlo. Takové kolektivistické třeštění se mi nezdá býti pravicové. Proto souhlasím s [2, str. 10], že chápat fašismus jako pravicové hnutí je zcela scestné.

Za nejnebezpečnější považuji autorovo tvrzení, že fašismus byl a zůstal hnutím jedné doby, jedné země a jednoho muže a my bychom mohli pomalu nechat tanců na jeho hrobě. Já jsem naopak přesvědčen, že fašismus analyzovaný v [1][2] je zakořeněn i v dnešní společnosti.

Podle R. Paxtona [1, str. 16] fašismus mimo jiné překonfiguroval vztahy mezi jednotlivcem a kolektivem v tom smyslu, že jednotlivec pozbýval svých práv, nebyla-li v souladu se zájmy společnosti. Moc exekutivy – strany a státu – byla rozšířena v pokusu nastolit totální kontrolu… fašistický režim mohl své občany uvěznit, oloupit, a dokonce i zabít podle libosti a bez omezení. Do tohoto obrazu mi zapadá např. příslušnice „elity“ pomajdanské Ukrajiny Julie Tymošenko. Ta prý byla před Majdanem těžce nemocná a potřebovala léčení na Západě. Po vraždění na Majdanu a v Oděse se zázračně uzdravila a projevila politický fanatismus, nejstarší a nejznámější politický fenomén. Vyhlásila potřebu zabít ty, které sama označila za nepřítele vlasti.

O’Sullivan píše [2, str. 44-45], že fašismus nelze jednoznačně charakterizovat nálepkami extrémní nacionalismus (šovinismus), korporativismus a rasismus. Nejsou vlastní jen fašismu. Lze říci, že korporativismus je obecnou tendencí rozvinuté průmyslové společnosti vůbec. Rasismus je významným rysem nacistické ideologie, ale v italském fašismu hrál poměrně malou roli; rasistická doktrína není fašistickým vynálezem a nebyla to ani doktrína, pod kterou by se podepsali všichni ti, kteří nacismus podporovali. V jedné věci byli Mussolini a Hitler podle O’Sullivana stejní. Oba přijali a rozvinuli politický styl, který už svou podstatou nebral ohled na legálnost, kde se měly stát a společnost spojit v jedno všepohlcující hnutí, ve kterém se principiálně nepřipouštěla žádná ústavní omezení moci a ve kterém byl národ v podstatě proměnlivou entitou, jejíž teritoriální omezení se měla určit pouze na základě ideologického fanatismu fašistických vůdců. Takovému politickému stylu O’Sullivan říká aktivistický, já ho mám za styl řízeně zdivočující.

Podle O’Sullivana se fašismus právě tímto politickým stylem rozešel se západním stylem „omezené“ politiky a je nejextrémnějším, nejkrutějším a nejucelenějším vyjádřením nového aktivistického politického stylu, který západní svět kdy poznal. Jenže kdo byl včera „nej…“, může být dnes či zítra předstižen. Ve XX. století tento politický styl přijali kromě fašistů a nacistů i bolševici, nebudeme-li tomu bránit, v XXI. století to mohou být další.

Fašismus a nacismus mi představila odborná literatura, bolševismus jsem prožil na vlastní kůži. O opakování nestojím. Patřím mezi lidi přesvědčené, že není nejdůležitější vymezovat se proti myšlenkám. Vždyť fašismus žádné nové nepřinesl a bolševik je vždy připraven je změnit. Důležitější je v případě potřeby se vymezovat proti zavrženíhodnému stylu naplňování cílů.

[1] Robert O.Paxton: Anatomie fašismu; nakladatelství Lidové noviny 2007; ISBN 978-80-7106-811-2

[2] Noël O’Sullivan: Fašismus; Centrum pro studium demokracie a kultury 2002, ISBN 80-7325-001-2

Petr Roubek, 28. září 2014

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí