Z časopisu Svědomí/Conscience 6/2014

Nemoc zvaná elitářství

Petr Roubek

Když vzniklo Československo, zrušilo šlechtické tituly, protože v demokratické společnosti se lidé rodí rovni a jsou hodnoceni podle toho, co dokázali sami. U šlechty a brambor naopak nejcennější části bývají v zemi.

Když se Československo přihlásilo k bolševismu, význam předků často ležících v zemi opět prudce vzrostl. Člověk se „špatným původem“ býval trestán, i když nic neprovedl. Naopak povýšen býval i neználek, měl-li dělnické předky a byl-li dostatečně drzý. V čase politických procesů se i lidé, kteří dnes měli výsady, museli bát o život, mohli se zítra octnout na popravišti. Přestali se bát za Leonida Iljiče Brežněva, který poslal nezvaná vojska do Československa. Mezi nomenklaturou se začala šířit nemoc zvaná elitářství.

Už ve Svědomí 6/2013 se psalo o tom, jak propaganda dávala pracujícím za vzor dynastie horníků nebo ocelářů, jejichž děti pokračovaly ve šlépějích pracujících otců, zatímco v životě se upevňovaly dynastie aparátčíků, důstojníků, kágébáků. Syn Leonida Iljiče Brežněva byl náměstkem ministra zahraničního obchodu, jedna dcera manželkou náměstka ministra vnitra, druhá manželkou samotného ministra vnitra (Ščelokova); z řady nevybočovali vnuci, švagři, neteře, synovci. Podobně Gromyko, ministr zahraničních věcí zvaný pan Nět, měl syna ředitelem ústavu afrických studií a jeho zeť přednášel na diplomatické akademii. Sovětské regiony se stávaly „lénem“ jedné nebo několika rodin. Výjimečnost dle původu se týkala už děti - protože režim začal pociťovat potřebu jazykově vzdělaných a režimu oddaných kádrů, schopných práce v zahraničí, vznikaly speciální základní školy navštěvované téměř výhradně dětmi „lepšími rodem“, tedy dětmi aparátčíků, důstojníků, kágébáků.

Projevem nemoci zvané elitářství bývalo i rozdvojení osobnosti, která si vpisovala do dotazníků dělnickorolnický původ a současně hledala nějaké slavné předky dokládající její „vznešenost“. Součástí reálného socialismu se stal jak rozsáhlý obchod s genealogiemi, tak snaha vést život na úrovni knížat a velkoknížat, kteří byli tak příznační pro předrevoluční Rusko svými výstřelky v Monaku, Baden-Badenu a Karlových Varech. Oficiální zdůrazňování ideologické čistoty nebránilo tomu, aby řada „lepších“ lidí nenakupovala obrazy zatracovaných malířů, aby neměla rozsáhlé kolekce té nejúpadkovější a zavrhované hudby. Spisovatel Jan Beneš k tomu ještě dodává: Nomenklatura vskutku kopíruje špatné mravy části ruské šlechty z minulosti, ale kopíruje je masově. Nelze tu ani v nejmenším zaznamenat vznik nějakého sociálního cítění. I pokud jde o „proletářský internacionalismus", setkává se sovětská smetánka v zahraničí výhradně se svými třídními bratry; vyhledává vhodné partnery i v nesocialistických zemích, ale nikdy to nejsou dělníci. Když delegace Sovětského výboru žen navštíví roku 1983 USA, je přijata Společností dam New Yorku a Bostonu, textilní a konfekční fabriky v okolí těchto měst s převážně ženskými pracovními silami sovětské ženy ani dost málo nezajímají. Ženské problémy se prohovořují výhradně v salonech hotelu Astoria.

 

Před Sametem jsme u nás s úšklebky sledovali, jak se příslušníci nomenklatury nechávali titulovat osobnosti veřejného a politického života. Exulanti jako Milo Komínek zase s nechutí sledovali, jak i soudruzi odstavení od moci v exilu podle sovětského vzoru spolupracují s „lepšími lidmi“ jako K. Schwarzenberg.

Pak Samet zbořil mnohé hráze mezi bolševiky, takže u moci se sešli jak pachatelé podílející se na budování padlého režimu od Šabaty (Únor 1948) po Čalfu (normalizace), tak „lepší člověk“ K. Schwarzenberg. Nemoc zvaná elitářství zůstala neléčená a začala rozkládat slíbený pokus o právní stát. „Lepšímu člověku“ Schwarzenbergovi nevadilo být po boku nepotrestaných budovatelů zavrženíhodného režimu. Jeho kolegům zas nevadilo, že i „lepší člověk“ ignoruje zákony, např. nedbá našeho zákona rušícího šlechtické tituly.

Neléčení nemoci zvané elitářství po Sametu bylo vzkazem všem, že Samet není zásadní nápravou předlistopadového vývoje, a inspirací pro následníky.

Petr Roubek

Hlavní pramen: Jan Beneš: Čas voněl snem; Primus 2004, ISBN 80-86207-61-7

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí