Z časopisu Svědomí/Conscience 5/2015

Parlament Spojeného království hlasuje pro život a svobodu

Philippa Whitfordová

Na otázku asistovaného umírání reagovala 11. září v diskusi britské Dolní sněmovny asi nejpůsobivěji poslankyně za Skotskou národní stranu dr. Philippa Whitford. Hovořila na podkladě své letité zkušenosti v chirurgii se specializací na rakovinu prsu. Zde je výtah z jejího proslovu:

Domnívám se, že se nejedná jen o eufemistické vyjádření drobné právní anomálie. Spíše – jak už bylo řečeno – jde o překročení Rubikonu: o změnu a legalizaci zabíjení jednoho člověka druhým, ať už bychom k němu sáhli z jakýchkoli důvodů.

Mluvilo se o nedostatcích v návrhu zákona, například o tom, jak zajistit praktické lékaře, kteří by sepisovali zprávu. K tomu by ve skutečnosti bylo ochotno mnoho lidí, ale ne už tolik by se jich chtělo nechat vtáhnout do aktu asistované sebevraždy. Kde najít nezávislého odborníka? Asi šestadevadesát specialistů na paliativní péči je, pokud jde o navrhovaný zákon, absolutně proti: mají námitky proti jeho názvu – podle nich to, co by měli dělat, je prý asistované umírání, ale ve skutečnosti má jít o asistovanou sebevraždu.

O takových drobnostech však nechci mluvit. To bude na programu dalšího jednání. Moje námitka je zcela zásadní.
Mnoho poslanců se třeba zeptá, odkud se bere můj zájem: během své třicetileté praxe v chirurgii rakoviny prsu jsem byla svědkem umírání mnoha pacientek, jako lékařka jsem však nikdy nepovažovala smrt za dobré řešení čehokoli, ať už na tom byl dotyčný jakkoli zle.

Lidé by se pro takovou volbu mohli rozhodnout z mnoha důvodů: z obav, že jsou pro své okolí břemenem, ze strachu z umírání a především proto, že se bojí utrpení. A za tyto jejich pocity spoluzodpovídáme my. Kdo jim dává pocítit, že jsou břemenem – jejich rodina, přátelé, společnost? Kdo, místo aby je zahrnul paliativní péčí, je ponechává jejich osudu? My.
Jak uvedl vážený pan poslanec za město Totnes (dr. Wollaston), mají tyto služby v některých oblastech své slabiny. K paliativní péči nemá přístup každý, sama jsem však začínala v roce 1982, kdy ženy při vstupu do operačního sálu nevěděly, že mají rakovinu prsu, protože jsme nedokázali stanovit její diagnózu.

Pracovala jsem u výtečného glasgowského profesora, bydleli jsme tou dobou na oddělení a tak jsem viděla, že se pacientky vracejí ze sálu už bez bulky. Když šlo o rakovinu, tak jim odstranili prs, a tak to bylo – bez možnosti výběru. Zjistily, že mají rakovinu, když se osahaly na vozíku, protože jim dali spoustu obvazů a kapačku, a to právě znamenalo, že přišly o prs a že mají rakovinu.

Vidět lidi umírat na rakovinu bylo tenkrát něco hrozného. Byli kachektičtí (vyzáblí nemocí), trpěli – a hospiců či paliativní péče v nemocnici byl tehdy velký nedostatek.

O třicet let později se to však změnilo. Tenkrát mělo pouhých čtyřicet procent pacientů vyhlídku na dalších deset let života, dnes je jich osmdesát procent. Naši pacienti přesně vědí, nač je budou operovat. Diskutují s námi celé hodiny a ještě před pěti lety jsem vždy počítala s tím, že je v případě návratu rakoviny budu doprovázet paliativní péčí včetně té závěrečné – při umírání.

Taková cesta k smrti může být krásná.

Philippa Whitfordová

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí