Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2015

Demokracie nebude, dokavad…

Bohumil Kobliha

Rozšafní Angličané se zastavili u rovu, kde náhrobní kámen hlásal: Zde leží veliký politik a poctivý člověk. „Zajímavé,“ děl jeden, „jak se dva lidé mohli vejít do tak malého hrobu?“ Ejhle, originální anekdota z kolébky parlamentní demokracie. Vyprávěl mi ji kdysi můj dávno zesnulý přítel, rodilý Angličan.

Všechno je jinak. Při hlubokém poznávání se setkáváme často s tím, že obecně prezentované a propagované může být značně rozdílné od skutečnosti.

Ve světovém nedělníku The Sunday Times ze 4. srpna 2013 se objevila fotografie z nadhledu do plně obsazené sněmovny lordů v plné parádě. Nad poslední řadou, nejvíce vzdálenou od trůnu s paní královnou, byl obláček jako u kreslených seriálů, s povzdechem nového lorda: „Za tu částku, co jsem dal, bych očekával lepší koukandu.“ Pod vyobrazením byl titulek: „The cradle of donocracy“ - Kolébka darokracie. To bylo ke skandálu povýšení do sněmovny lordů za peněžní dary politickým stranám.

Jako za starého Rakouska: „Kdo maže, ten jede.“

Korupce, děvka ze zapadlých monarchií a císařství, čiperně přesedlala a přesedlává do nových vládních struktur, ať si říkají, jak chtějí. Jednou mávají trikolórami „svobody“ dámy s frygickými čapkami a svůdným poprsím, jindy bařtipáni s cigáry, ofráčkovaní v červenobílých, pruhovaných nohavicích a hvězdičkami na cylindrech, jako když naseje. Někdy sedí na žocích dolarů, jindy jsou žoky připraveny za scénou.

Korupce je pak matkou jedovatého pokrytectví.

Když stále nadšený, loajální divák začne někdy přemýšlet, jak je to vše možné, zjistí, že z účelového řízení jeho denního života se dávno stalo výnosné civilní zaměstnání. Občan, který vplul do této profese, dostal titul: politik.

Když je někdo profesionál, jeho služby jsou přece na prodej. Kdo dá víc, tomu slouží. Je to žoldnéř v rukavičkách. Vedle vojáků národních jsou a byli vždy žoldnéři a ti nikdy nepodléhali žádným pravidlům. Pluli vždy jen pod jednou vlajkou a ta byla vlajkou jejich osobních prospěchů. Pro ně byly a jsou jakékoliv „Ženevské konvence“ zbytečné a smlouvy jen cáry papírů. V případě vážného nebezpečí žoldnéř včas změní barvu, nebo uteče.

Obecně: národy, až se zbavily později nehodných králů, císařů a jejich žoldnéřů, vzpomněli si na řecký model lidovlády – původní demokracie. Vědoucí lidé se srdcem chtěli hájit potřeby nejširších vrstev. Rok 1793 rozštěpil ale řízení státu stranami. Nastal zlom. Občané charakterní, čestní, zasloužilí a moudří byli překřičeni partikulárními zájmy a chtíči mamonu.

Později prodejní politici zahandlovali zájmy národů, někdy za „štamprdli koňaku“, jindy za ministerská křesla. Koho chleba jedli, toho píseň pěli.

Jak má mít pak občan svobodu k tvoření své vlastní budoucnosti, jak žádá československý filozof a exulant Ladislav Radimský ve své knize Rub a líc našeho národního programu v atomovém věku (Křesťanská akademie v Římě, 1959), když je prodejnými profesionálními politiky zaváděn stranou? Politik národní musí mít svoji řeholi, sloužit národu jako nejskromnější hermit a pod heslem „Ni zisk, ni slávu!“. Podle toho bych hodnotil i naše prezidenty.

Tedy především a předně: chceme-li dosáhnout skutečné demokracie a vládnout sami sobě, musíme se zříci „profesionálních“ politiků. Ti stejně nic neumí a myslí si, že vědí všechno. Konečně, už G. B. Shaw je odhalil ve své hře Majorka Barbara.

Druhou podmínkou k dosažení demokracie je zbavit se politických stran. Ty dávno zapomněly na svůj původní smysl, totiž poctivě pomoci občanům vybírat ty, kteří měli řídit jejich věci národní. Tak alespoň soudí Radimský (str. 24). Strany se staly jen spolky, chabě kryjícími, ale vydatně podporujícími sobecké zájmy „profesionálů“ politiků. V současné době vidíme, že strany jsou dokonce účelově „přes noc“ ustavovány k tomu, aby s cizí finanční pomocí nastolily příďovou ozdobu, která jim pomůže či zaručí prosadit jejich zájmy. Většinou obchodní, ale i zahraničně politické. Neuspěje-li „politik“ tak, jak si „investoři“ přejí, je vzápětí odložen i s celou stranou (Sarkozy).

Exulant Radimský si stěžuje na spoluexulanty druhé vlny (po roce 1948), že si tenkrát do exilu nenesli přes hranice ani Bibli kralickou, ani Labyrint světa (jako ti po Bílé hoře), nýbrž jen legitimaci protikomunistických stran (str. 121). Konstatuje (tehdy, v padesátých letech), že máme politiky, kteří vážně počítají, kolik hlasů dostane jejich strana při prvních svobodných volbách!

Ve své kritice stran První republiky Radimský uvádí, že i spolky, jako Sokol, byly rozloženy rakovinou stranictví. Cituje Dr. Miroslava Rašína,že jsme neměli svobodu občana, že jsme měli jen svobodu straníka.

Je přece známé, že poslanec musel volit tak, jak žádala jeho strana, a ne to, co chtěl jeho volič. To se děje prakticky dnes všude. V Anglii mají v parlamentě speciální funkci „Biče“, který poslance shání tak, aby volili to, co je zájmem strany!

Podobné poznatky shrnuje brněnská filozofka doc. PhDr. Marie Řehořková do věty holé: Stranická demokracie rozežírá tělo národa.

Stranictví obecně, už dávno před moderní politikou, viděl náš Komenský jako „věc pohoršlivou, ať k nám přichází v jakékoliv podobě“.

Slyšel jsem už i právě dobovou polohumornou sentenci: Bez Marxe by nebylo Babiše! Jistě epochální hra s majetkem: znárodnění, postátnění a následná, překotná dějinná privatizace přesunula majetky z kapes národních do zcela jiných kapes nenárodních, či rovnou do sejfů globalistů a nadnárodních korporací (multinational).

To vše se ovšem stalo za pomoci stran, které s naivní důvěrou podpořil prostý člověk, ohromen kašírovanou „svobodou“.

Tedy nemůžeme než shrnout: Skutečná demokracie nebude potud, pokud budeme mít a živit celoživotní profesionální politiky a instituci politických stran.

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, Londýn, 1.3. 2014

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí