Z časopisu Svědomí/Conscience 52015

„Stará cesta“
(Ideály lidstva)

Bohumil Kobliha

Devatenácté století přineslo člověku mnoho úspěchů ve vědách, zejména přírodních, a udělalo úvod do moderní techniky a technologie. Člověk začal být pyšný na to, čeho dosáhl. Odhodil pokoru a vrhl se vstříc dvacátému století. Ještě velká část první poloviny nového století je poznamenána lidskou nadutostí a nezdolnou domýšlivostí, kterou neochladila ani první světová válka.

Ohlásily se však dříve nepředvídané a daleko více zdůrazněné problémy sociálních rozdílů, které se neobjevily zcela náhodně. Technika, růst populace a růst vzdělání způsobil, že si lidé začali uvědomovat daleko více své postavení ve společnosti a materiální rozdílnosti.

Po sociálních krizích prvých čtyř desítiletí po roce 1900 se člověčí nadutost začala vůčihledě smršťovat – což platí zejména o duševní avantgardě. Vědoucí člověk si začal uvědomovat plně možnosti vědy i materie. Luxusem majetku a spotřeby se začaly opájet čím dál tím více tzv. široké vrstvy občanů civilisovaných, ale i méně vyvinutých států.

Přemýšlející člověk se v polovině našeho století však už zastavil a hledá opěrný bod. Myslitel pochopil, ví, že štěstí je stav duše a že nemůže duši člověka nasytit materií.

Matematici začínají chápat omezené schopnosti své vědy a vědí a cítí, že i přesné vědy v určitém bodě své dokonalosti se začínají rozplývat v neurčitostech. Tvar nekonečna je zrovna tak neurčitý jako určitý. Lidský mozek už není schopen pojmově dostihnout a postihnout rozměry, které mu dává chladná konstrukce exaktních věd. Není toho schopna ani lidská duše. Člověk, vnímající člověk, stojí před propastí studny svých vědomostí a před oceány nepoznaného. Člověk jako jedinec tuší svůj zánik, ale není schopen ho pochopit. Ani jeho existence mu není objasněna moderními vědami více než před tisíci léty. Naopak, přes materialistické pojetí (anebo lépe právě pro něj) zůstává v člověku chlad nenaplněných protiv, nespokojenost, nešťastnost, rozkolísanost a nejvyšší stupeň neurčitosti – smutek.

Člověk, který přijal materiální thesi svého vzniku, otřásl morálním, citovým a vůbec duševním opodstatněním své existence. Materiální pojetí existence vyvolává také záští k existenci vůbec a pocity obecné nenávisti. Sebeúcta jako základní etická podmínka existence jednotlivce je desorientovaná a jedinci je přikázán život v mase. Zdá se ale, že se něco v jednotlivci bouří. Jednotlivec musí v zájmu své existence (existuje i fysicky jako jedinec!) konečně ale odmítnout teorie o masách. Nestačí mu však (postupně se vzděláním) ani luxus majetku, ani spotřeby. Hledá nevědomě své já v rozkoších a požitcích „duše“. To však je namáhavé, proto sahá po tlačítku televizoru a nechá se opájet obrazem a zvukem. To mu nestačí. Sahá po omamných prostředcích všeho druhu – jde to rychle, bez námahy, ale výsledek je jen na několik hodin uspokojující. Konečný resultát je destruktivní.

Člověk, přemýšlející člověk, který už poznal všechny možnosti hmoty, se nemá čeho chytit, je pustý uprostřed hluku velkoměst. Duše zůstává neuspokojena, i když tělo je uprostřed hojnosti a rozkoší. Co to je? Kam se máme obrátit? Jsme na křižovatce.

A přece, návody pro štěstí už před nás kdosi postavil před tisíciletími.

Vím – moderní nadutý člověk se však nechce vracet. Proč naslouchat starým a tolik známým stejným sentencím.

A přece není jiného východiska než se vrátit, nechceme-li se roztříštit v nekonečném vibrování strun velkoměst, v bezvýchodné halucinaci televizní obrazovkou či drogou.

Hlubina prázdna je v nás. Hlubinu prázdna je možno naplnit jen hlubinou bezpečnosti. Cesta však bude dlouhá, namáhavá, plná nepochopení vlastního já i okolí.

Eur Ing Dr Bohumil Kobliha, 1977
Text zaslal a o jeho otištění požádal
Martin Jílek

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí