Pro časopis Svědomí/Conscience 3/2015

Nevražedné ohlédnutí za Ludmilou Polednovou - Brožovou

Kristián Koubek

Každý národ má svoji historii, s kterou se seznamují již malí školáci třeba v hodinách dějepisu. Tak se dozvídají o našich předcích, kteří něco pro národ udělali a na které je národ oprávněně hrdý. Každý člověk vlastně již od útlého věku může získat dostatek informací o tom, co naši předchůdci v srdci Evropy vytvářeli a jakým způsobem zde žili. V tomto posuzování pak je možné, zcela jednoduše také rozlišovat, co naši předci udělali prospěšného pro svou vlast a kde všude zanechali své stopy. Hodnocení také umožňuje vyčlenit lidi, kteří v minulosti zastávali taky negativní role, což by bylo nejlépe si ani nepřipomínat. Tak vlastně, jako je snaha vyzdvihnout ty nejlepší jedince našeho národa, tak je i snaha eliminovat lidi, kteří se negativně zapsali do dějin národa.

Toto zamyšlení je takovým zpětným pohledem do justice, kde v druhé polovině dvacátého století figurovala také osoba jménem Ludmila Brožová-Polednová. Nejprve banální oznámení. V tisku jsem objevil strohou zprávu, že 15. ledna 2015 zemřela ve věku 93 let Ludmila Brožová-Polednová. O pohřbu prý věděla jenom její rodina. Nic více jsem se nedozvěděl a ani po tom netoužím. Stačí mi, že ukončila svůj dlouhý život, protože já jsem si ji často připomínal, zvláště když jsem šel na vyšehradský hřbitov, abych položil květiny na hrob mých předků. Ne že bych ji měl v naší genealogii, ale když jsem se zády obrátil od našeho hrobu, tak jsem viděl hrob Milady Horákové, kde jsem také rozsvítil světlo (viz. obrázek). Při té příležitosti jsem se zároveň zamyslel nad jejím tragickým procesem, na kterém se podílela dělnická prokurátorka Ludmila Brožová-Polednová. V tu chvíli jsem si uvědomil, že komunistický režim má na svědomí 248 000 neoprávněně vězněných lidí, které tak, jako mého otce, posílali do kriminálu soudci, zřejmě ze stejného těsta, jako byla soudkyně Brožová-Polednová. Justiční proces s Miladou Horákovou probíhal v létě 1950, ve kterém figurovala tehdy devětadvacetiletá písařka právního oddělení ÚV KSČ Brožová-Polednová, jež se k němu dostala jako „slepá k houslím“, coby čerstvá absolventka Právnické školy pracujících. Za jejího přičinění byly Vrchním soudem v Praze vyneseny čtyři tresty smrti, stejný počet doživotí a pět dlouholetých trestů vynesené dne 8. června 1950. L. Brožová-Polednová se velmi aktivně podílela nejenom na samotném procesu s Miladou Horákovou, ale také byla přítomna i popravě odsouzených, ze které musela mít špatné svědomí. Dokonce říkala, že jí z toho bylo zle. V popravčí četě byli tehdy Vladimír Trunda a jeho spolupracovník Václav Albrecht, kteří jsou považováni za ty, co popravili Miladu Horákovou oběšením dne 27. června 1950.

Samozřejmě oni nebyli samotní, kteří vykonávali tuto činnost, protože v roce 1950 byli další novodobí kati jako Josef Trojan a František Skořepa, jež se zřejmě podíleli na popravě Rudolfa Slánského. No a po nich zase nastoupili Karel Krejzl, Václav Rejman a Vladimír Soustružník. Třeba tito tři poslední popravčí dostávali za jednu provedenou vraždu odměnu 800 Kč, o kterou se ještě podělili. Všichni popravčí měli závazek mlčenlivosti, ale někdy se pod vlivem alkoholu „prokecli“, jako tomu třeba bylo u Vladimíra Trundy a Václava Albrechta.

Ale zpět k L. Brožové-Polednové.  V roce 2007 byla z podnětu Úřadu dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu podána na Brožovou-Polednovou žalobu za spolupachatelství na vraždě Milady Horákové. O Miladě Horákové je krátká zmínka také v časopise Svědomí č.3/2014, str. 18. Obžalovaná Brožová-Polednová nechtěla připustit, že osoby odsouzené v procesu s Horákovou byly nevinné. Je paradoxní, že Vrchního soud v Praze rozhodl, že trestný čin, za nějž byla Brožová-Polednová původně odsouzena na osm let, byl zrušen ale na základě stížnosti Nejvyšší státní zástupkyně byla Ludmila Brožová-Polednová nakonec pravomocně odsouzena. A tak tato bývalá prokurátorka dostala nepodmíněný trest odnětí svobody na tři roky. K výkonu nastoupila do ženské věznice ve Světlé nad Sázavou na Havlíčkobrodsku v březnu 2009. Z nápravného zařízení ale byla propuštěna už po roce a devíti měsících, protože tehdejší prezident Václav Klaus ji udělil milost. Co k tomu případu říci?  Když bych byl velmi shovívavý, tak bych si mohl říci, že s ohledem na její věk vůbec nestojí, se ohlédnou za touto právně pomatenou nelidskou děvečkou, ale na druhou stranu si říkám, že v rámci těch mnoha tisíců lidí, kteří doplatili na zvěrstva minulého režimu, by bylo k nim krajně nesolidní, tuto justiční vraždu přejít. Proto tento komentář není pouze připomenutí na justiční zvěrstva doby minulé, ale taky upomínka na dobu přítomnou, kde justice dál figuruje v očích veřejnosti v negativních představách. To si také uvědomují i ty nejvyšší justiční pracovníci, ale jejich snahy posílit práva a spravedlnost pro normální poctivé občany se jim jaksi nevede. V současné době justiční procesy se přesunuly do hospodářsko-kriminální oblasti, a to nebývalých rozměrů. K tomu přispěly nové sféry týkající se privatizací, restitucí, ale i tunelování, korupce a celé řady další negativních přístupů, kde tresty jsou velmi variabilní. To vše vede k tomu, že se rozevírají nůžky mezi bohatými a chudými a také že je v našem státě celá plejáda majetných lidí, kteří se si přišli k majetku ne zcela právně poctivou cestou. Navíc některá práva nejsou pro lidi nastolována, což jenom poukazuje na problémy, která mají konkrétní soudci se zákony. Nedávno byl například obžalován z korupce rozhodce z druhého pražského obvodu Ondřej Havlín a loni byl zatím nepravomocně odsouzen na 5,5 roku za braní úplatků bývalý litoměřický soudce Josef Knotek. V minulosti je známý také případ mladoboleslavského soudce Pavla Nagye, kterého novináři natočili, jak si od nich bere peníze za příslib různých protislužeb. Jak se k tomu staví justiční pracovníci? Třeba místopředseda Nejvyššího soudu Roman Fiala dokonce uvedl, že stav českého práva se zhoršil, což by dokonce mohlo vyústit v rezignaci na demokratický stát (19. 4. 2014). Pravdivě uvedl, že pro soudce je obtížné zákony číst a orientovat se v nich. Třeba kontraverzní nový občanský zákoník je prošpikovaný absurditami. K tomu i předseda Nejvyššího správního soudu Josef Baxa uvedl, že stav českého práva a jeho tvůrců je odrazem stavu naší společnosti a legislativní proces ovlivňují hlupáci a resortismus.

Já hlavní důvod poklesu důvěry veřejnosti v justici vidím v jednotlivých kauzách právníků. Moc peněz je pro ně přednější než morální a charakterové vlastnosti. Na to jsou i prostí lidé velmi citliví, protože dovedou rozeznat, kdy peníze právníci získávají nepoctivou cestou. A to se týká nejen soudců ale i advokátů. Konkrétní jména se objevují v tisku, takže v tomto článku není tedy cílem rozvíjet jejich případy, protože už o nich bylo, v tisku mnoho uveřejněno. To se týkalo třeba právníků, jako jsou známí advokáti Gross, Teningel, Tetzeli, Sisák a mnoho dalších, ale i soudců Berka, Knotek, Lázna a jiných, kteří čelili kárné žalobě. Takže závěrem lze říci, že tak jak v totalitním systému selhávali různí justiční pracovníci, tak i v dnešním posttotalitním režimu tomu není jinak. Jenom princip sporů je jiný, z politických důvodů se přesunul na hospodářský. I když v některých případech je povaha je oboustranná, jak to dokumentuje i causa D.Ratha.

Dr.Kristián Koubek, DrSc.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí