Pro časopis Svědomí/Conscience 4/2015

Bez peněz k soudu nelez (šest zásad)

Kristián Koubek

Když jsem dospíval, tak můj otec mi říkával: „bez peněz do hospody nelez“. Jeho slova odrážela asi velké životní zkušenosti, které se mi snažil předat pouhou jednou větou. A to se mu opravdu podařilo, protože hospodám jsem se více méně vyhýbal, protože jsem neměl důvodu se v nich občerstvovat a nechávat tam nějaké velké peníze. Na druhou stranu jsem si ale nevytvářel žádné hospodské kontakty a nemohl si také třeba postěžovat na politické dění. Ve svém životě jsem se snažil nalézat pravdu, právo a spravedlnost, a tak v mnoha případech jsem se musel, v těchto otázkách obracet na soud. U různých soudů jsem tak podával žaloby na odškodnění a také na přiznání majetku, o který jsme byli ochuzení. A tak jsem byl postaven před různé soudní poplatky, které se vyžadují při podání jednotlivých žalob, také jsem platil poplatky advokátům za jejich právní pomoc. To vše by bylo na velmi dlouhé popisování, tak alespoň pár poznámek, týkající se mých zkušenosti s vymáháním práva a spravedlnosti na soudech první instance až po Nejvyšší soud. Jenom na úvod musím říci, že tyto zkušenosti jsou velmi negativní. Čím víc jsem se snažil tyto právní spory nastolovat a domáhat se práva a spravedlnosti, tak tím méně jsem se setkával s nějakým pozitivním výsledkem. S justičním aparátem jsem získal velmi rozmanité zkušenosti a to ještě za totality. Můj první soud jsem vedl na Obvodním soudu pro Prahu 2, kdy žalovaná protistrana byly zastoupena advokátem F. Gebauerem. Tento pověstný dvoumetrový advokát, jež třeba obhajoval podivně zbohatlého velkouzenáře F. Chvalovského ale i Alojze Lorence (1939), který nařídil skartaci mnoha dokumentů z archivu StB, zřejmě měl u soudců velký respekt. Takže v případě mého sporu se snažil zinscenovat v soudní síni velké divadlo, kdy najednou jsem si uvědomoval, že já jako protistrana, když nejsem zastupován žádným advokátem, tak vlastně mohu dovolit tomuto advokátovi velké antré. Nejen, že v soudní síni řval jako pomatený trhovec, když já jsem se soudu snažil v klidu nastolovat různé argumenty, skákal mi do řeči, zvyšoval hlas, no prostě se choval v soudní síni zcela nevhodným způsobem, porušující ty různé vyhlášky o důstojnosti soudního jednání. Paradoxní bylo, že nakonec já jsem byl ze soudní síně vyveden, i když nebyl sebemenší důvod. Na moji bezprostřední námitku, že umíněný advokát se chová v soudní síni 10x hůře než já a že tedy on by měl opustit soudní síň, to nechtěl zakřiknutý soudce akceptovat. Nechtěl vzít vůbec v úvahu, že advokát by měl být vyveden a ne já. Proč toto uvádím? Právní věc, pokud není řešená bez advokáta, tak nemá naději na úspěch. To nakonec konstatuje exministryně spravedlnosti JUDr. Daniela Kovářová. Zásada 1: Do soudní síně bez advokáta nelez. Jak již jsem uvedl, tak u různých soudů jsem řešil právní spory, ve kterých jsem se nejprve nechal zastupovat advokáty a později jsem žádal na soudu zastoupení „ex offo“. K tomu bych řekl následující. Poznal jsem nejméně 25 advokátů a i jejich styl práce. V jejich počínání byly velké rozdíly a ty se týkaly také právních znalostí. K tomu musím říci, že jsem neměl advokáta typu Gebauera a tak jejich počínání z hlediska úspěšnosti sporů, lze označit jako podprůměrné. Několik lidí mi radilo, abych si najmul dobrého advokáta, ale k tomu musím říci, že jsem neměl v tomto výběru dostatek štěstí. Předpokládal jsem, že dobrý advokát se velmi dobře orientuje v zákonech a také má velmi dobré renomé před soudci. Bohužel toto renomé normální člověk není schopen posoudit. Je pravdou, že právníci se velmi dobře znají a do těchto kontaktů se odráží i výsledek soudních sporů. Znal jsem jednoho advokáta, s kterým jsem přišel k Městskému soudu, ten se podíval na soudce a hned mi řekl, že náš spor nedopadne dobře. Tomu jsem vůbec nerozuměl, ale později jsem si uvědomil, co bylo příčinou. Zásada 2: Bez dobrého advokáta soudní spor neveď. Otázka je, ale jak se dozvědět, který advokát je dobrý a s kterým si soudce nevyřizuje pouze účty. Další otázka je zastoupení advokátem „ex offo“. I s tím mam velké zkušenosti. Protože soud mi přidělil k mému zastupování jednotlivých soudních kauz celkem šest takových advokátů, s kterými jsem získal velmi negativní zkušenosti. Dokonce jsem měl pocit, že tito advokáti jsou narafičení proti mému vymáhání práva. V jednotlivých případech se jednalo o oficiální zastupování, mnohdy ale s argumenty nastolovanými proti mé vůli. Zásada 3: Ex offo zastoupení, to je víc než pofiderní. Z těchto zkušeností, jsem dlouhou domu přemýšlel, jak dosáhnou vymáhání pravdy, práva a spravedlnosti u naší justice. K tomu bych řekl následující. Já jsem si dlouhou dobu neuvědomoval, že advokáti musí také z něčeho žít a tak klienti, představují vhodné oběti pro jejich obohacování. U advokátů se ledacos za posledních 20 let změnilo. Tito lidé si přišli, na neskutečný majetek, protože v leckterých případech narazili na právní vakuum, čehož dovedli dokonale využít. Také přesídlili do kamenných budov, které si vybavili prvotřídním nábytkem, kde v přijímací kanceláři dominuje, co největší stůl. Jako kdyby chtěli naznačit, čím větší stůl, tím lepší advokát. V současnosti je v České republice víc než 10 000 advokátů, z toho přibližně polovina sídlí v Praze.

Advokáti se naučili sestavovat smlouvy o poskytování právních služeb, kde kladou důraz na finanční ohodnocení. Takže rázem se z právníků stala nejbohatší kasta lidí v naší zemi, kde za hodinu jejich služeb normální smrtelník zaplatí i tisíce. Právníkům je vštěpováno, že advokacie je noblesní povolání, - což si veřejnost vůbec nemyslí - , i když těmito slovy zakončil svůj projev předseda ČAK JUDr. Martin Vychopeň na konferenci o české advokacii, která se konala dne 17. září 2010 na Pražském hradě k dvacetiletému výročí své obnovené nezávislosti. Advokáti vůbec nejsou nějací výjimeční jedinci, ale mnohdy s podprůměrnou inteligencí, která jim stačí na vykonávání své profese. Advokáti jako kdyby se snažili si zvýšit svojí prestiž a namluvit si svojí nepostradatelnost a nezávislost, neřku-li svojí užitečnost.

Podle průzkumů veřejného mínění (CVVM, Sociologický ústav AV ČR) nejsou advokáti z hlediska nejprestižnějších povolání zařazeni ani mezi dvacet pět nejprestižnějších povolání a dokonce i uklízečky jsou před nimi. Veřejnost nezajímá, co převratného se 17. září 1990 stalo v naší advokacii, že advokáti si připomínali nějaké výročí. Přece právníci si nezměnili advokátní slib, nevyměnili barvu talárů ani nespálili na protest své skripta, z kterých se učili za totality nějaké právně úchylné poučky. Takže, vlastně se u nich nic výrazného nestalo, protože to, co se stalo v naší společnosti, tak to šlo v podstatě mimo ně.  Advokáti se v revoluční době více méně schovávali za bukem a vyčkávali, jak to celé dopadne. Když se člověk s nimi v této době bavil, tak s oblibou říkali, že záleží na Havlovi, jak daleko půjde. Havel, totiž byl i pro ně tím hlavním člověkem nastolovaných změn. Tento politik, jako kdyby se stal mylně zákonodárcem a zákonotvůrcem  naší nové společnosti. Advokáti tak v té době byli v mnoha případech - především v oblasti civilního práva -,  víc než bezradní, protože neměli vytvořené šablony, podle kterých by se mohli snažit nové „právo nastolovat a vymáhat“. Právníci dostali sice v totalitním systému pod kůži komunistické právo, a tak u některých bylo pro ně velmi obtížné se ho naráz zbavit a nahradit jej novým právním řádem. Mimo to, do advokacie začaly pronikat nové podnikatelské způsoby, které jim umožnily nejen zakládání soukromých advokátní kanceláří, ale vlastně změnily i jejich charakter práce. Tady byla cílená snaha navazovat kontakty v jednotlivých kauzách na bohaté lidi, protože ty kontakty jako kdyby byly důležitější než právo a spravedlnost. Advokáti se tak zprvu pohybovali ve velmi schizofrenní situaci, ve které se mixovaly dřívější nabiflované školské základy s novými poznatky současného „moderního“ práva. Tato právní schizofrenie se odrazila nejen do mnoha rozsudků civilního práva, ve kterých se advokáti marně snažili hloubat nad majetkoprávními spory, navracování zabavených majetků a nad dalšími právními záležitostí, ale spíše hledali cesty jak něco z toho převést na sebe. Soudci nad touto rozporností advokátů mnohdy přimhuřovali oči, protože se nacházeli v situacích obdobných.

V novém právním režimu advokáti si začali uvědomovat, že není možné nasoukat do hlavy všechny předpisy a tak se začali specializovat na jednotlivé oblasti. To bylo od některých advokátů víc než férové, protože si začali přiznávat, že nemohou znát všechno. Naproti tomu, byli i advokáti, kteří si mysleli, že jsou schopni jít do všeho, což někdy byla pro klienta katastrofa. Nelze také říci, že komunistické právo se advokátům definitivně vykouřilo z hlavy, aniž by je neovlivňovalo při některých formulacích. Co z toho pro některé jedince v naší společnosti vyplývalo?  Na jednu stranu se vynořila plejáda lidí, kteří si přišli k majetku a na druhé straně se octli lidé, kteří byli v těchto „právně-dementních“ situacích poškozeni či okradeni. Jak k tomu docházelo?  Pro advokáty nastala velmi dobrá situace, způsobená rozvolnění zákonů, ve kterých jako kdyby se právo začalo vytrácet a nastávalo právní vakuum, protože „přesun práva“ z jednoho režimu do druhého nebyl pro právníky tak jednoduchý.  I ti nejméně aktivní advokáti pochopili, že v oblasti civilního práva se především jedná o majetek, protože přechod ze socialistického režimu do tržního je především o penězích. Navíc tady byla hromada obtížně definovaného a neošetřovaného socialistického majetku, který nebyl ještě rozkraden, což představovalo lákavé sousto. Toto ji zprvu nedocházelo, protože u socialistických soudů se o majetek převážně nejednalo, ale přeměna systémů jim začala neskutečně nahrávat. V počínání advokátů byly různé nuance, kde peníze začaly hrát velkou roli.  Dalo by se říci, že advokáti, kteří rychle pochopili tuto změnu, byli velmi zvýhodněni před solidnějšími advokáty, kterým tyto změny jako kdyby ještě nedocházely. To bylo způsobené tím, že někteří advokátní jedinci jednak měli členství v KSČ a jednak ve svých službách spolupracovali s StB, tak zkraje nevěděli, kam se miska vah převáží. Proto nastartování soukromých advokátních služeb bylo u různých advokátů časově rozdílné. Navíc do naší země začali vstupovat zahraniční právní kanceláře.

Advokáti, kteří dříve neochvějně sloužili totalitnímu systému při oprašování děravého socialistického práva, dostávali za tyto služby nějaký bakšiš. Těmto právním individuím vůbec nevadilo, že „čest“ jejich profese se střetávala s členstvím v KSČ a StB. Tito advokáti neměli problémy svého svědomí, a tak složili advokátní slib a zároveň vstoupili do strany, protože byli přesvědčeni o souladu práva s komunistickou stranou. Postupně se, někteří advokáti pomalu začali vymaňovat z této provázanosti, protože přišli na to, že změna systému jim přináší neskutečně mnohem lepší finanční podmínky, než dřívější socialistické výdobytky a to i v nastolování práva a spravedlnosti. Tyto nové podmínky byly pro ně čím dál lákavější, a tak se zprvu snažili pro ně „obětovávat“ a přinášet na trh svoji kůži. V prvopočátcích těchto změn se chovali velmi rozpačitě, než dospěli k tomu, že vlastně smyslem jejich činnosti je finanční ocenění, které je možné vyšponovat do závratných částek. Z tohoto hlediska by se mohl každoročně sestavovat žebříček advokátů, kteří si ve své profesi, co nejvíce pomohli. Na stránkách tisku by se tak veřejnost mohla dozvědět, jak advokáti jsou skutečně na tom a kam až byli schopni nastolovat licitační hladinu. Není třeba zmiňovat jejich snahy o Lidový dům a mnoho dalších objektů až po různé kauzy (třeba Diag Human) na nichž „spolupracovali“. Autor nezapomene na jednoho advokáta, který se snažil proti dobrým mravům vyštvat rodinu s malými dětmi z domu, který původně vlastnili a navršoval na ní částky až do víc než půl milionu a ještě s prodlením. Přičemž rodina přišla o nemovitost v hodnotě 25 milionů vlivem špatného výkladu restitučních zákonů. Až do těchto podob se dostávala česká justice, kdy soudci obtížně chápali nápadně nevýhodné podmínky (dnes již máme na to slovo nezákonný prodej), prodej v tísni, finanční ujmy, apod. Je to něco podobného, jako boj proti korupci, která prolezla i do justičních síní. Přelom mezi dvěma odlišnými systémy se tak konečně dostal z právního hlediska na povrch a to při nastolování práva a spravedlnosti. K tomu lze říci následující.Tyto změny nebyly zcela jednoduché, protože v jednotlivých sférách jako kdyby nastal právní chaos. To se týkalo převážně restitučních nároků, kde skoro až jedna pětina, nebyly dobře posuzovány. V tom, jako kdyby advokáti viděli neuvěřitelný prostor pro svoji činnost zneužitelný až pro svoje obohacování. Zatímco v totalitním režimu byly právní služby poskytovány jednotným právním tarifem, tak současný systém umožnil advokátům poměrně široký finanční rozsah s velmi dobrým finančním ohodnocením. Do toho vstoupily spory týkající se rozsáhlé majetkové záležitosti, kde finanční otázka přebyla ostatní otázky týkající se práva a spravedlnosti. Samotní advokáti i říkali, že restituční zákony byly šity horkou jehlou a tak jejich výklad není jednoznačný. Advokáti jako kdyby si uvědomili, že peníze jsou víc než právo a spravedlnost.

Advokát, který by chtěl mít statut nezávislosti, tak by především neměl být v žádné politické straně. Nelze dokládat, jaké problémy nastaly u advokátů, kteří měli členství v KSČ a navíc byli podchyceni pro StB činnost a chodili k soudu. Je víc než markantní, že i v současnosti, když je advokát příslušníkem nějaké politické strany, tak je zvýhodněn  svou profesi při dosazováním do nejvyšších „nezávislých“ pozic. Veřejnost by více uvítala, kdyby právníci svoji proklamovanou nezávislost nasměrovali na nezávislost finanční, když o nezávislosti tak vehementně chtějí mluvit. To se týká nejen jejich smluvních platů, ale i korupčních machinací.  A tady bychom píchli do vosího hnízda, protože oni by nechtěli ani ve snu uvažovat o nějaké bezplatné pomoci za jejich právně geniální rady. Zásada 4: Spravedlnost a pravdu u soudu nehledej a peníze jim na procesy nedávej. Veřejnost a různé politické strany jsou znepokojeni korupci, která sžírá naší zemi. Je možné vůbec něco s tím dělat? Boj proti korupci je vlastně boj s advokáty a tak vůbec nelze říci, že by mohl být úspěšný. Vždyť proklamovaná spravedlnost s páskou na očích je jako Augiášův chlév na právech Západočeské univerzity, kdy rychlokvašky Plzeňské alma máter jako kdyby ji tuto pásku definitivně strhly. Je také víc než paradoxní, že advokáti si vyhodnocují nejlepší advokáty v různých oblastech, když by si je měli vyhodnocovat v oblastech jako „největší advokátní zločinec, vyděrač či advokátní pomatenec, či právní dement“. Není třeba jmenovat některé advokáty, kteří by mohli být do žebříčku zahrnuti, vždyť někteří jsou souzeni. Navíc by mohl být i sestavován žebříček nejbohatších právních individuí. Samostatnou kapitolou je finanční ohodnocování či obohacování právníků. Zásada 4: Chudí lidé a důchodci nevyžadujte právní pomoci.

Závěrem tohoto pojednání by uzavřel, že český právní systém se posunul do finančních sfér, které jako kdyby byly nad vymáhání práva a spravedlnosti. Lze tedy říci, zásada 5: že ten, kdo nemá peníze, ten u soudu nic nezmůže a soud mu v ničem nepomůže (zásada 5). Takže teď, když já jsem dospělý a vychovávám své děti, tak jim dávám radu, tak jako ji kdysi mě dával můj otec, která zní, zásada 6: bez peněz k soudům nelez.

Poznámka:
Vláda uvolnila 910 miliónů Kč na dorovnání platů v justici za tři roky zpátky, kdy byl plat soudcům a žalobcům počítán z nesprávné platové základy, a na zvýšení platů pro letošní rok. Dalších 650 miliónů musí přidat ministerstvo spravedlnosti ze svého rozpočtu. Více než polovinu této částky si vypůjčí z peněz určených na nový justiční palác v
Ústí nad Labem. Stát vyplatí letos pracovníkům justice na nápravu chyby ve výši platové základny a na dorovnání platu celkově 1,56 miliardy. K této částce dospěl Pelikánův úřad po sečtení požadavků 109 soudů a státních zastupitelství. Zvýšený plat je počítán z nové platové základny, která je u soudců od letoška 75 753 Kč, což je oproti loňsku vyšší o 4731 korun. U žalobců dosáhla základna 68 177 Kč, což je zvýšení o 4258 korun. Platy se ze základny vypočítávají pomocí koeficientů, které rostou od 0,88 u začínajícího soudce okresního soudu až po 1,84 u soudce vrchního soudu s třicetiletou praxí.

Dr.Kristián Koubek, DrSc., 18.června 2015

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí