Z časopisu Svědomí/Conscience 4/2015

Chvátej vyhnanče z míst, kde jsi žil

Jan Kubalčík

Připadne-li morální realista idealistovi tvrdý, je to proto, že odmítá přesunout ve jménu soucitu či sociální spravedlnosti boj mezi dobrem a zlem z jednotlivce na společnost.“
Irving Babbitt

Před šesti lety jsem v textu „Imigrace – podmínky solidarity“ napsal toto:

Jsem solidární s Italy, Řeky, Kypřany... a všemi těmi, kteří ve svém bezprostředním okolí mají tu nemilou možnost sledovat dopady nezvládnutého přílivu nelegálních nepřizpůsobivých imigrantů. Přesto odmítám, aby jim bylo odlehčeno tím, že nějaká část imigrantů bude přesunuta do České republiky." Proč?

Nejsem sice příznivcem přístupu „čím hůře, tím lépe“, ale když už na druhé straně k nějakému průšvihu dojde, měl by být učiněn poctivý pokus vytěžit z něj co nejvíce toho dobrého. Rozprostření imigrantů ze středomořských zemí do zbytku zemí EU, samo o sobě, bez dalšího, totiž pouze tlumí bolest, příčiny zůstávají zcela nedotčeny. Toto tlumení bolesti pak může být kontraproduktivní v tom smyslu, že momentálně sníží palčivost a tím také motivaci postavit se dané situaci čelem a tak skutečné řešení oddálí. Konečným důsledkem pak může být, že celý problém naroste do rozměrů, v kterých bude již opravdu neřešitelný. A v tom je hlavní jádro mé solidarity – tuto eventualitu nepřeji ani nám doma, ani Italům, Řekům, Kypřanům...

Vidím dvě roviny, ve kterých by mělo být zvažováno (ať již na úrovni jednotlivých národních států či celé EU...), jak přílivu nelegální imigrace čelit. Jde o kombinaci represe a prevence. Represí samozřejmě míním podstatné zpřísnění ostrahy vnějších hranic a nekompromisní navracení imigrantů do místa, odkud vyšli. Nicméně dva velmi podstatné faktory problematizují efektivitu vynaložení nemalých prostředků, které takový přístup stojí. Samotná ohromná délka hranice a její charakter velmi komplikuje zabezpečení její nepropustnosti. K tomu je třeba přidat demografii... zatímco naše africké a blízkovýchodní okolí praská ve švech (a to se bude stupňovat...), my sami stárneme a vymíráme... Na explozi okolí nemáme až takový vliv, ale vlastní implozi bychom zastavit mohli. Pokud se to nestane, celé to zafunguje jako ve fyzice: naše vakuum bude prostě zaplněno. Žádná síla podpořená sebemodernější technikou na hranicích nezastaví stovky milionů lidských bytostí, které se dají na pochod...

Zbývá tedy pokusit se přidat i prevenci. Tím mám na mysli pokus zajistit, aby lidé, kteří touží odejít ze svých domovů, tuto touhu ztratili, prostě aby neměli důvod odcházet, aby rozdíl mezi tím, jak se mají oni doma a tím, jak se máme my, nebyl tak propastný. To nemusí být a domnívám se že ani není primárně ekonomické téma. Pro začátek by třeba stačilo, aby je a jejich blízké nikdo beztrestně nemasakroval. To však od nás vyžaduje něco podobného, jako ono zastavení naší demografické imploze: znovunabytí přesvědčení, že to stojí za to, že tato civilisace stojí za udržení, že její hodnoty jsou natolik dobré, že jsou objektivně lepší než hodnoty těch, kteří masakrují své okolí. A chceme-li jejich oběti motivovat k tomu, aby zůstali ve svých domovech, měli bychom v jejich prospěch aktivně, viditělně a účinně zasáhnout... Je tohle (neo)kolonialismus? Patrně svého druhu ano! Ten se však nedá provádět relativisticky a multikulturně – cílem by přeci mělo být zavedení jistých, byť třeba v nějakém „úsporném rozsahu“, standardů naší vlastní kultury, které budou přispívat k zajištění elementární bezpečnosti (v zásadě jde o vládu zákona – našeho zákona vycházejícího z Desatera a římského práva – a jeho vynucení...). Sami se tedy musíme nejprve zbavit pahodnot, které jen otravují studnice Pravdy a svazují nás při její obhajobě.

Kdybych viděl, že EU jako celek i vlády postižených zemí postupují vůči nelegálním imigrantům skutečně se vší výše zmíněnou rozhodností, pak bych byl samozřejmě solidárně ochoten, v průběhu léčby, odlehčit jejich aktuálním akutním potížím přebráním do naší země části nechtěných imigrantů – tedy toho zbytku, který přes aplikovaná opatření přece jen bude z nějakých důvodů ponechán na evropské půdě. Jakmile bych však viděl, že „řešení“ jde na úkor takových třetích zemí, že došlo k polevení v úsilí o skutečnou léčbu, opět bych přijetí takových imigrantů do České republiky odmítl.“

...a nemusím měnit ani písmeno. Rád bych ale něco dodal a to na pozadí článku Karla Hvížďaly „Kvóty pro přistěhovalce do EU“ (Neviditelný pes, 21.5.2015). Zaujal mě zejména závěr: Jenže jsme se před pětadvaceti lety vrátili do euroatlantické civilizace, která dodržuje pravidla vypracovaná těsně po druhé světové válce pod názvem Ženevské konvence zahrnující i tzv. uprchlická práva: jde o zákaz nuceného přesunu či navrácení osoby do země, kde by uprchlíkům hrozilo porušení základních lidských práv z důvodů náboženských, rasových či politických.“...a dále: „V zemích, z kterých lidé prchají, zuří většinou občanské války, které neumíme zastavit, a vracet lidi do podmínek, kde je ohrožen jejich život, si nemůže naše civilizace jednoduše dovolit: tím by popřela hodnoty, na kterých je postavena.“ Opravdu: můžeme přijmout všechny, kteří se rozhodnou přijít? Ne, nemůžeme.

A já se obávám, že střední cesta meze „všechny“ a „nikoho“ má jen jedinou správnou konzistentní odpověď: přijímejme pouze křesťany. Pak jsem pro kvóty (stanovené naší vlastní vládou – leč náležitě vysoké). Jak je poznáme? Nechme je třeba sníst vepřové (tvrdší by bylo nechat je spálit Korán, ale nemusíme chodit tak daleko, žeano...). Plus krátký test... např. modlitba Otče náš je vhodná... (je jasné, že tohle není vůbec nic nového – ale je třeba znovu objevit a aplikovat spoustu známých a fungujících postupů). Ateistů je v zemích, o kterých je řeč, minimum – a křesťanům nehrozí náboženské pronásledování, oni mu již hezkou dobu bezprostředně čelí a po stovkách a tisících umírají, po desetitisících a statisících jsou vyháněni... Ostatní opravdu nekompromisně vracet. Je to jako s rozvody: jejich snadná dosažitelnost implikuje nezodpovědně uzavíraná manželství. Jenže, a stále mě to znovu udivuje, levicoví liberálové nevidí, nebo vidět nechtějí, příčiny a nutnost jejich řešení – jen uhranutě zírají na důsledky... a pak zkoušejí mravně vydírat.

...a závěrem námět na pragmatický kompromis: neodmítejme spojencům pomoc a kývněme na kvóty „z Bruselu“, ale pouze pod podmínkou, že to budeme my, kdo si konkrétní lidi vybere... Víte koho myslím.

Jan Kubalčík, zveřejněno 12.6.2015

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí