Pro časopis Svědomí/Conscience 5/2015

Noví totalitáři nastupují

Tom Nichols

Totalitáři prahnou po vládě. Jejich věroučný systém musí být přijímán jako absolutní – třeba i za tu cenu, že zbijí do krve posledního občana, který nesouhlasí.

Mezi „autoritáři“ a „totalitáři“ je v tradiční politologii zásadní rozdíl. Lidé si obě slova pletou, ale tak už tomu často bývá, že užívají výrazů, jimž ne vždy rozumějí. Každé z obou slov však má svůj specifický význam a jejich rozdíl je důležitý.

Jednoduše řečeno, autoritáři pouze žádají poslušnost, zatímco totalitáři, jejichž vláda je zakotvena v ideologii, žádají jak poslušnost, tak i konverzi. Autoritářem je každý desátý; totalitáři jsou vzácní. Autoritáři chtějí mít věci pod kontrolou a zůstat šéfy – a pokud jim v tom nepřekážíte, nechají vás s vaším počínáním na pokoji. Je zde šéf a jeho hrdlořezové, kteří v rámci krutého režimu chtějí, abyste měli ústa na zámek, chodili do práce a dívali se jinam, když černě oděné gorily vypichují oči vašemu sousedovi, který mlčet nedokázal. Zda žijete nebo zemřete, je režimu jedno.

Totalitáři jsou z jiného těsta. Jsou to lidé, kteří mají svůj plán, myslí, že vidí budoucnost jasněji než vy, jsou přesvědčeni, že pochopili skutečnost lépe než vy. Neslouží výhradně sami sobě, nýbrž Dějinám, Lidu, Ideji či nějakému jinému ideologickému totemu, který ospravedlňuje jejich jednání.

Jistě, chtějí poslušnost – ale žádají daleko víc: abyste přijímali jak jejich vládu, tak jejich věroučný systém jako absolutní. A jediné, jak toho lze dosáhnout, je vytvořit novou společnost lidí, kteří převezmou jejich věrouku za svou, i kdyby to znamenalo dokopat (klidně doslova) k osvícení i nejposlednějšího občana. Právě v tom jsou totalitáři jiní a nebezpečnější: jsou „totalističtí“ v tom smyslu, že požadují naprosté přeorientování jedince na Stát a jeho ideologické cíle. Každý, kdo chová v srdci tajnou námitku nebo dokonce pochybnost, představuje nebezpečí pro budoucnost celého projektu; proto takový režim nutí své poddané nejen poslouchat, nýbrž i věřit.

Právě toto George Orwell tak dobře pochopil v románu „1984“, který se stal mezníkem. Jeho dystopický stát se ve skutečnosti nestará o běžnou poslušnost, tu už si zajistit dokáže. Co však žádá a čeho hodlá dosáhnout jakýmikoli prostředky, je víra ve správné směřování Strany i jejího vůdce, Velkého bratra. Má-li to znamenat týrat lidi od úsvitu do úsvitu, až nakonec udají dokonce i své milované – staň se! Proto je konec románu tak děsivý: poté, co jsou dva vzpurní milenci v příběhu poraženi a donuceni postavit se jeden proti druhému, musejí tito ztroskotanci, které stát ponechal naživu, sedět před tváří Vůdce na filmovém plátně s jediným citem, který v jejich tělesné schránce ještě žije: s konečnou, věrnou láskou k Velkému bratrovi.

Američané se příliš snadno smiřují s ovládáním mysli

Dal jsem se touto cestou literárního a akademického výkladu, neboť se obávám, že se moji američtí spoluobčané ve stále větším počtu stávají v srdci totalitáři.

Tedy, nemyslím tím, že by Amerika vytvářela nacisty nebo stalinisty. Je ovšem pravda, že jak nacismus, tak stalinismus jsou odrůdami totalitarismu, oba však už zašly smrtí, jakou zasluhovaly. Mám na mysli to, že obyčejní lidé, a ne nějaká hrstka názorových a ideových vůdců, přijímají tutéž šílenou víru, že pomocí ryzího násilí lze utvářet a tvarovat lidskou mysl tak, že začne uvažovat novým způsobem.

Ano. mám na mysli lidi jako je herec George Takei a jeho odporný útok na soudce Clarence Thomase. Takei nazval Thomase „černě nalíčeným šaškem“ a řekl, že Thomas „abdikoval“ ze svého postavení Afroameričana. (A některé údajně liberální listy už se také pokusily vyčistit své stránky od Takeiových komentářů, tedy, řečeno s Orwellem, celou záležitost vaporizovat.) Zahrnuji sem i takové lidi jako novináře zpravodajského serveru Quartz.com Mereditha Bennett-Smitha, který nesouhlasí s tím, co Cathy Youngová píše o kodexu sexuálního chování na amerických univerzitách, a proto požaduje, aby list Washington Post už tu „obhájkyni hrozných znásilňování“ nikdy nepublikoval. To není politická diskuse nebo třeba i spílání; to je paličské štvaní, které afroamerického soudce a ženu-spisovatelku zbavuje lidství.

Připouštím, že se politická diskuse stala v Americe v každém ohledu ošklivější a nesnášenlivější. Co však těmto druhům útoku – a mohl bych uvést na tucty dalších, že by je váš počítač ani nepobral – dodává příchuť totalitarismu, je skutečnost, že lidé typu Takeiho a Bennett-Smitha zapalují své pochodně a požadují zašlapání oponenta dokonce i v záležitostech, v nichž už dosáhli vítězství. Jinak řečeno – nestačí jim, že Thomas byl u Nejvyššího soudu v menšině a že v Americe žádná universita nemá chuť Youngové naslouchat. Chtějí Thomase i Youngovou umlčet a dokonce je po jejich očividné veřejné porážce ještě připravit o postavení mezi jejich kolegy, přáteli, vrstevníky... zkrátka v jejich sociální skupině do té míry, aby se jich zřekla.

To je děsivé, neboť to znamená, že značnému počtu lidí, ve státě považovaném za demokratický, „vítězství“ v normálním politickém smyslu prostě nestačí. Nesnaží se ve skutečnosti dosáhnout nějaké nejbanálnější politické rovnosti, ani nejsou spokojeni, když se jim to podaří. Fakticky jim nejde o vítězství v soudních přích, o legální řešení nebo o urovnání sporu na základě jednání. To vše jsou pro ně jen cenné body, které je třeba posbírat na cestě k mnohem důležitějšímu cíli: co doopravdy chtějí a co ve skutečnosti vyžadují, je to, abyste s nimi souhlasili. Chtějí z vás mít věřící.

Miluj svůj teror

Těmto Američanům nestačí, že řeknou: „Měl jsem jednání u soudu a vyhrál jsem.“ Ve skutečnosti k tomu dodají: „Když už jsi před veřejností prohrál, nemáš ani právo mít jiný názor. Nesmíš trvat na své víře vyjadřující názor menšiny nebo dokonce tvé soukromé mínění. A budeš-li dál tvrdošíjně nesouhlasit, bez milosti na tebe zaútočím a donutím ostatní, aby tě zbavili tvého postavení v povolání, ve společnosti, nebo dokonce živobytí.“

Takový postoj věští nekonečné válčení ve společnosti, neboť dokud se oponující strana upřímně a bezpodmínečně nepodrobí, mír nesmí být uzavřen. Znamená to, že představitelé levice, kteří vláčejí pekaře po soudech, upírají soudci Thomasovi jeho afroamerickou identitu a z Youngové dělají přívrženkyni sexuálního násilí, se pouhým vítězstvím nespokojí. Těmto novým totalitářům nestačí, že zvítězí v soudních přích nebo u volebních uren, pokud ještě chovají podezření, že by se někdo někde mohl dopouštět ideozločinu.

Většina z nich chce, aby tě, milý čtenáři, ani ve snu nenapadlo, že bys mohl souhlasit s lidmi, jako je Thomas nebo Youngová. Svými útoky na každého ve veřejné sféře, soudci počínaje a spisovateli konče, vysílají jasné varování, že na jejich hořících hranicích je místa dost. Je to slib, že budeš hnán k odpovědosti za své soukromé názory a myšlenky, i když už jsi třeba v demokratickém nebo soudním sporu prohrál.

Ne, ještě i po tvé prohře tě budou nutit, abys přiznal, že se topíš v bludech. Musíš uznat, že jsi zhřešil. Musíš se zříci vlastních hodnot a přijmout ideje těch, kteří jsou lepší než ty. Musíš sám sebe veřejně odsoudit za to, že sabotuješ cestu ke světlým zítřkům.

I ty musíš milovat Velkého bratra.

Autor vyučuje na Námořní vojenské akademii USA, je autorem pěti knih o mezinárodních vztazích, Rusku a jaderných zbraních, úzce spolupracuje s Harvard University a jako asistent zabývající se otázkami bezpečnosti a obrany pracoval pro republikánského senátora Johna Heinze z Pensylvanie. Z thefederalist.com převzato pro KONZERVATIVNÍ LISTY, překlad Ivana Kultová. Konzervativní stranou nabídnuto i pro Svědomí.

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí