Pro časopis Svědomí/Conscience 2/2015

Ano nebo Ne základnám

Vlastimil Podracký

Kdysi jsem se kladně vyjadřoval k umístění americké protiraketové základny na našem území a myslím si, že pro tento případ jsem názor nezměnil. Nicméně musíme si asi v této době klást více otázek než tenkrát, protože se objevily nové situace. Také mnohdy slyším různé názory, které záležitost spíše zamlžují, různí lidé ani nevědí, co je vlastně NATO a k čemu je.

NATO je obranný spolek

A vlastně bych k tomu dodal, že je to mírový projekt. Účelem je bránit jednotlivé členy před napadením. Z toho vyplývá také bránit před napadením jednoho člena druhým. Pokud by nebylo Řecko a Turecko v NATO, určitě by už vznikl mezi nimi konflikt. NATO nemá za úkol řešit vnitřní problémy států. Dokonce ani neomezuje jednotlivé členy ve vnější expanzi. Tak třeba Turecko kdysi napadlo Kypr a odtrhlo od něj třetinu území a dokonce z ní vyhnalo řecké obyvatelstvo. V NATO sice nějaké pozdvižení nastalo, ala takové kampaně jako dnes případě v Krymu nenastaly ani náhodou.

Chování USA a jiných západních zemí se naprosto nesvazuje nějakým členstvím v NATO, vidíme to na Iráku a Libyi. Dokonce ani činnost v Afganistanu není řízena strukturami NATO, je to akce čistě jen těch zemí, které se do ní zapojily. To je zapotřebí hned na začátku říci, protože se mnohdy mluví o akcích NATO, ale ony vlastně s NATO nemají nic společného.

Z tohoto důvodu obranný charakter základny, tedy takový, který slouží naplnění účelu NATO, je správný. Americká základna, která je omezená na obranu, splňuje poslání NATO. Jinak je to se základnou, která by mohla být použita k útoku.

Když si mohou jednotliví členové NATO dělat mimo členské státy cokoliv, může jeden z nich vytvořit nepříznivou situaci i pro ostatní. Představme si, že polská armáda vpadne na ruské území a vznikne konflikt. Co se stane? Mají v tomto případě ostatní členové povinnost Polsko hájit, i když ono bylo vlastně útočníkem a konflikt způsobilo? To je ovšem čistá spekulace mající pouze naznačit charakter problému.

Ale něco už tady existuje. Není snad vznik Islámského státu výsledek americké nešťastné politiky v Iráku? Neohrožují tedy takové sólo expedice provedené bez souhlasu ostatních členů všechny členy? Proč by ostatní členové měli nést následky takového dobrodružství: Tuto otázku bychom si měli klást.

Základna jako magnet

Ze samotného poslání NATO vyplývá, že preventivní útoky nemůže dělat NATO, ale jen jednotlivé státy. Tato nebezpečná činnost nemusí být všemi státy schválena. Zase je to tedy jen sólo akce. Dejme tomu, že vyvolá protiakci a tím jsou do toho zataženi všichni členové, včetně těch, kteří preventivní akci nechtěli.

Dejme tomu, že bude na našem území americká základna, kterou budou moci Američané použít k libovolné vojenské akci. Protiakce se tedy povede i proti našemu území, aniž bychom vůbec tento konflikt chtěli a měli na jeho vyvolání jakýkoliv podíl. To je velmi nebezpečné hlavně v případě raketového útoku. Myslíte si, že nepřítel zničí jen základnu? Že mu nějaká raketa neulítne třeba na velké město?

Nezapomeňme, že NATO vzniklo v době studené války, kdy svět byl rozdělený, ohledně nějakého jiného nepřítele než sovětského bloku se úvahy vůbec nevedly, americké základny nemohly mít jiný účel než obranný. Akce v Koreji a Vietnamu byly čistě obranné. Dnes to tak není. Akce v Afganistanu, Iráku a Libyi určitě nelze považovat za čistě obranné.

Mýty a propaganda

Nejsem si jist současnou americkou politikou. Jednání USA je od jisté doby (od bombardování Jugoslávie) svévolné a překračuje pouhou obranu svého nebo spojeneckého území. Mýtus „vnucování dobra“ demokracie a lidských práv je lehce zneužitelným stejně jako komunistické „dobro“ beztřídní společnosti (tím nechci srovnávat obsah obou ideálů). Navíc, jak jsem pro jiný případ vyslovil v minulém článku: „každá nekontrolovaná moc se zneužije“. To už není „zadržování komunismu“ nebo „obrana svobodných zemí“ k čemuž bylo kdysi NATO vytvořeno.

Nebezpečné jsou historizující mýty. Kdysi existoval mýtus o tom, že v Čechách bude nejlépe, když se ruský kůň napije z Vltavy. Potom přišel mýtus o sovětských osvoboditelích a vděčnosti jim (mýtus měl reálný základ jen zčásti, na osvobození se podílely ostatní velmoci a sovětské armády přišly na základě předběžné dohody). Dnes se prosazuje mnohem méně věrohodný mýtus, že USA „uzbrojily“ SSSR a proto se tento superstrát rozpadl. V obou případech se vyžaduje „vděčnost“. V obou případech není na místě. Ve skutečném ohrožení v r. 1938 nám nepomohl nikdo. Dokonce se nás ani nezastal na mezinárodním fóru. Nevěřím „vděčnosti“ ani historizujícím mýtům majícím za úkol nastavování vlastní kůže za zájmy druhých. Musíme spolu s ostatními vytvářet prostředí kolektivní bezpečnosti.

Dále je tu zastrašující propaganda vykreslující Rusko jako „říši zla“. Neobhajuji Rusko, chápu, že porušilo mezinárodní závazky ohledně zajištění územní celistvosti Ukrajiny a v této souvislosti chápu, že je zapotřebí jej „trestat“ sankcemi a třeba i jinými prostředky. Rusko je sice nevyzpytatelný partner, ale je osminásobně slabší než NATO a jeho akce byly spíše řešením etnických konfliktů po rozpadu SSSR než vnucováním vůle jiným státům. Povšimněme si, že nevnutilo svoji vůli ani Gruzii, Ukrajinu mohlo lehce obsadit už dávno bez nějakých velkých problémů. Je tedy nutno pravdivě vysvětlovat jeho nebezpečnost, nepřehánět. Historizující paralela s r. 1968 je lež. To neznamená, že nemáme být připraveni, nicméně nemůžeme podléhat propagandě a mýtům, které nám někdo podsouvá, aby dosáhl nějakého cíle.

Závěr:

Závěrem bych si představoval větší díl samostatného a sebevědomého jednání. Především bychom měli mít takovou vojenskou sílu, která by byla schopna ubránit naše území především před útokem ze vzduchu a proti teroristickým útokům. Připravenost pomoci ostatním zemím, které mají horší geopolitické postavení, a tím vytvářet pocit kolektivní bezpečnosti pro všechny členy. Základnu použitelnou k útoku bychom na našem území mít neměli, základnu určenou čistě k obraně, ano.

Vlastimil Podracký 11.3.2015, blog autora

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí