Z časopisu Svědomí/Conscience 4-5/2015

Každý postoupí jen tam, kam se mu dovolí

Vlastimil Podracký

V otázce přistěhovaleckých kvót je vidět snaha dnešních multikulturalistů vytvořit disparátní společnost, tedy jakousi směs kultur na jednom místě, kde se prý kultury budou vzájemně snášet a koexistovat. V takové otevřenosti ovšem expanzivní kultura pohlcuje druhé a na stole je otázka zachování kultury domácí. Proto také zůstává základní otázka: co zachovat? Pokud se někdo nechce zachovat, je to jeho věc. Ale dělat z toho ideologii „zákazu činů vedoucích k zachování“ a vnucovat ji jiným pod falešným praporem multikulturalismu, je obdoba „vnucování dobra beztřídní společnosti“ komunisty.

Multikulturní společnost

Francouzský sociolog Yves Charles Zarka uvádí ve své knize Obtížná tolerance: „… z historie víme, že pokusy vymazat lidskou rozmanitost, uhladit a homogenizovat svět vedly k barbarství. Snesitelné soužití v disparátním světě však předpokládá druhou rovinu, kterou lze nazvat respektování bez usmiřování. Znamená to uznat existenci druhého, jeho právo na vlastní kulturu, na identitu a zároveň rezignovat na jakousi nadřazenou jednotu. Tedy respektovat se ve jménu svobody, ale bez otevřených či skrytých nároků na celosvětové bratrství… Strukturální tolerance zvažuje, jakými prostředky se dá zabránit tyranii jak většiny, tak menšiny. Právo na kulturní odlišnosti se nesmí stát nástrojem nátlaku náboženských a kulturních komunit na myšlení a konání jednotlivců.“ K tomuto textu bych poznamenal, že Zarka vynechal jaksi elegantně otázku expanze jedné kultury na úkor druhé.

Zarka ovšem ukazuje už ve své definici multikulturalismu jeho nereálnost. V disparátním světě nikdo nezaručí respektování bez usmiřování a rezignace na nadřazenou jednotu vytváří soubor jednotlivců bez společné vůle, bez společné identity, která vždy podmiňovala existenci společnosti. Není zodpovězena otázka: Kdo bude vládnout? Nikdo? Která pravidla budou v takové společnosti platit, když pravidla jedné kultury nelze uplatnit u kultury jiné? Kdo budou úředníci a politici? Známe případ amerického vojáka, který pro větší slávu Alláha postřílel svoje kolegy. Multikulturní společnost, kde budou po ulici chodit posvátné krávy, na které se nesmí sáhnout, muslimský řidič tramvaje v jistou hodinu zastaví tramvaj, klekne si na koleje a začne se klanět k Mekce, přece nemůže existovat. Co když to zrovna takto nebude chtít křesťan, který spěchá na večerní mši a tramvaj nepojede. Ale i naprostou většinu ostatních to bude obtěžovat. Jestliže jeden bude striktně vyžadovat svobodu vyznání a realizaci všech prvků své kultury, nutně to narazí na druhého. Rozpor mezi právem na vlastní kulturu a funkčností společnosti z toho celého kouká jako sláma z bot a jen opravdový zaslepený fanatik bude tvrdit, že taková společnost je reálná.

Jestliže s určitou skupinou muslimů nejsou problémy, je to jen důkazem, že se přizpůsobili. Ale to neučiní všichni a vzhledem ke globalizaci a přístupu k informacím bude vždy dosti velká skupina fundamentalistů (nemyslím tím hned teroristy) vzdorujících přizpůsobení, vyžadujících respektování symbolů své kultury a znamenajících nevyřešený problém – co s nimi, když jejich kultura není kompatibilní s domácí? Zatím se v mnoha případech ustupuje a tím se otevírá otázka expanze a ohrožení kultury domácí.

To vede k obranným reakcím domácího obyvatelstva, které se ovšem nemůže opřít o normy společnosti, proto je přirozená obrana kolektivních hodnot spíše nelegální a snadno napadnutelná jako xenofobie (ačkoliv o něco takového vůbec nejde, protože touha po zachování je přirozená).

Zarkovo vysvětlení mění původní respekt k jiné kultuře existující za hranicemi na rovnost kultur v jednom disparátním prostředí a přitom na stejná lidská práva. To je už samo o sobě nesmysl, protože každá kultura má jiná lidská práva. Tento stav nastal, když byl multikulturalismus přijat do stávajícího kodexu nepřirozeného lidsko-právního náboženství prohlašujícího lidského jedince za boha a jeho práva za posvátná. Společnost jako celek práva ztratila, stala se jen služkou jednotlivců a veškerá přesvědčení se dostala do pozice soukromých názorů. Pokud se na kulturu pohlíží jen jako na vlastnost jednotlivce, nelze dělat žádná kolektivní opatření. Požadavek kolektivní akce je odsuzován jako nacionalismus, rasizmus apod. Pokud se nejedná o zájmově účelové kolektivy, kolektivně je zakázáno se projevovat, lze zasahovat jen proti jednotlivcům, pokud nějak ohrožují práva druhých, ale to už je obvykle pozdě a ve větším množství vůbec neuskutečnitelné.

Rozpor mezi kolektivním pojmem kultury a individuálním posuzováním kulturního chování jednotlivců vede k naprostému myšlenkovému chaosu. Obrana – kolektivní snaha po zachování kultury -  se stává neuchopitelnou, protože kultura je kolektivní hodnota, kterou individualistická společnost neuznává samu o sobě, ale jen jako vlastnost jednotlivce. Jednotlivci tedy mít svoji odlišnou kulturu mohou, ale hájit ji jako kolektivní hodnotu nemohou. Pokud není možno něco kolektivně hájit, nelze se ubránit expanzi.

Jedna tolerantní kultura musí být nadřízená

Dosud funkční vzory státních uspořádání nám poskytují zkušenost, že jedna kultura musí být nadřízená a silná, musí se prosazovat v rámci „zachování“ a přistěhovalce musí vstřebávat. Přitom musí být v určitém rozsahu tolerantní k cizím kulturám, pokud nenarušují obecné formy života domácí kultury (neobtěžují a jsou akceptováni).

To dokázala více než dvěstěletá historie USA. Pokud byla některá kultura přistěhovalců odlišná natolik, že nezapadala do domácí kultury, žili příslušníci této kultury odděleně (v ghettech) tak dlouho, až se dokázali jejich příslušníci dostatečně přizpůsobit a „rozpustit“ se v domácí kultuře a ponechat si jen ty prvky své odlišnosti, které obecně nevadí k chodu společnosti. Češi se museli naučit jazyk, Židé si museli oholit pejzy a odložit klobouky. Problém měli Číňané, protože byli odlišní a tenkrát ještě rasa hrála roli. Pokud nehraje roli rasa (jako v Latinské Americe) je možno vstřebávat i jiné rasy. V Indii existuje podobná nadřízená kultura hinduismu, která je tolerantní, avšak všimněme si, že i muslimové se tam chovají „hinduisticky“, tedy navenek akceptují nadřízenou kulturu.

Něco podobného s daleko menší mírou tolerance dokázaly i funkční islámské státy. Křesťané a židé žili ve svých osadách, kde platila jejich pravidla života. Měli ovšem obecně snížená práva oproti muslimům, přednost měla muslimská pravidla. To ovšem vzorem asi být nemusí, ale i tak to bylo funkční a překonalo staletí tak, že dodnes existují křesťanské osady (teprve dnes jsou napadány islámskými fanatiky).

Multikulturní škola, ve které se zakážou kříže, je nesmyslný útok na domácí kulturu. Pokud někomu vadí kříž nebo vánoční výzdoba, ať si jde do své školy. Totéž platí o šátcích nebo o večerním klanění k Mekce. I v ateistické evropské kultuře se vánoční svátky dodržují i všechny zvyky odvozené z křesťanství. Právě to, že dnes pošetilý multikulturalismus poskytuje pouze myšlenkový zmatek doprovázený naprostou ztrátou právního myšlení (muslimské šátky jsou dovoleny, protože jsou individuální, kříže na stěnách ve škole ne, protože jsou kolektivní), zatemňuje svobodné myšlení a lidé už začínají mít strach něco říci, aby nebyli označeni za rasisty nebo nacionalisty, společnost přestává být společností svobodných lidí, přicházíme do stavu, kdy prostě není možno říci naplno a zcela otevřeně, že evropská kultura má přednost a ostatní se musí přizpůsobit. Lze najít právě ony hranice, které ostatním kulturám nastavit, aby je dodržovaly.

Závěr: Zachování a zabránění expanzi

Diskuse o principech je podstatná. Je obvykle těžké o něčem jednat, když neznáme principy, ze kterých společenské jevy vychází. Je zapotřebí odpovědět na daleko obecnější otázku: Chceme se zachovat? Potom nesmíme dovolit expanzi (viz: www.nadcasovy-humanismus.cz  bod 4). Každý kulturně odlišný kolektiv má právo na zachování a tím i na akce k tomuto směřující, ale jen doma, ne na návštěvě.

Pokud už někteří lidé zachovat svůj národ nechtějí, je jim lhostejný, potom se asi nebudou bránit expanzi a nejspíš tím vytváří prostředí pro další expanze a zanikání. Proto jsou v podstatě dva směry, které dnes stojí ve svých principech proti sobě: Ti, kteří se zachovat chtějí a ti, kteří jsou k zachování v lepším případě lhostejní. Ti druzí potom nemají právo jakoukoliv ideologií vnucovat svoje představy těm prvním. Vůle se zachovat jako kolektiv s odlišnou kulturou je přirozená, je to přirozený princip vůle žít a existovat. Toto právo lze upírat jen násilím.

Reakce na výstřely v redakci Charlie celou situaci jen zatemnila. Prý byla evropská kultura – svoboda projevu – obhájena. Není to pravda. Opět byla obhájena pouze ta banálnější část kultury. Jestliže byly označovány pochody statisíců lidí v Německu i u nás za projevy rasismu a nacionalismu, překrucována fakta o jejich skutečných názorech, je vidět, že lež a pokrytectví nahrazuje svobodu slova. To je nebezpečný krok ven z evropské kultury někam do totalitního režimu „vnucování dobra“ multikulturalistického relativismu a kosmopolitismu.

Problém uprchlíků z Afriky a Blízkého východu do Evropy je součástí tohoto problému. Pomoc je naší povinností, ale zase jsou to jen multikulturalisté, kteří chtějí uprchlíky na našem území trvale umisťovat. Proč nemůže být pomoc realizována přímo na místě a případní uprchlíci vraceni do táborů na území své vlasti nebo sousední země?

Vlastimil Podracký 11.3.2015, blog autora

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí