Z časopisu Svědomí/Conscience 1/2015

Nevěřte zákonodárcům

František Rozhoň

Buď jak buď, my lidé jsme odsouzeni žít na této Zemi od narození až do smrti pospolu. Tedy žít, a ne se vraždit, podvádět, okrádat, vzájemně se připravovat o život, nenávidět. Miluj svého bližního jako sebe samého a nečiň druhému, co nechceš, aby činil tobě! Snad jen pro tohleto jsme byli zrozeni, snad jen tohle je pravým posláním dočasného lidského bytí na zeměkouli.“ Ta slova napsal i politický vězeň bolševického režimu Milan Jirásek v knize Návrat do pekla. Já bych je potvrdil alespoň v prvních letech svého života, kdy jsem byl jako dítě s vrozenou vadou obklopen především lidmi, kteří makali na tom, abych byl schopen normálně jíst, mluvit, slyšet…

Podle M. Jiráska člověk dokáže být i „tou nejhorší a nejzáludnější potvorou na zemi. Dravec, lev či tygr, napadne prý člověka, jen když má hlad nebo když se brání. Bouře prý ohlašuje příchod svištěním větru, ale nebezpečí hrozící člověku od člověka, je nečekané. Udeří jako blesk z čistého nebe. Udeří z té strany, odkud je nejméně očekávané.“ Podle mne taková slova už řadu desetiletí potvrzuje politický vývoj, výjimkou nebyla ani doba před sedmdesáti lety.

Tehdy, koncem II. světové války, bylo Československo výjimečnou zemí - jedinou, kam vstoupila Rudá armáda a zároveň se tam směla vrátit i většina politiků z londýnského exilu. [3, str.209] Možná ta výlučnost vedla W. Churchilla 5.3.1946 ve Fultonu k chvále, že za železnou oponou téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie. Slova o zdejší skutečné demokracii je těžké vyvracet, protože definice slova demokracie neexistuje; podle historika Jiřího Pernese však zde tehdy byla demokracie omezenázákony platily jen pro někoho. Podle mne zde už zase šlo o čas svévole, vydávaný pak dlouho za nejvyšší formu demokracie.

Když bylo lidstvo mladé, řídili se lidé i při správě věcí veřejných zdravým rozumem, že když ten umí to a ten zas ono, všichni dohromady dokážeme moc. Proto ten, kdo své bližní chránil před útoky zvenčí či je zastupoval před soudem, dostával od nich v rozumné míře naturálie i služby. Divnou dělbou práce se z bližních vydělili politici, kteří necítili vůči bližním závazky, naopak vznikla potřeba bližní chránit před jejich zvůli, ať časovým omezením „politické práce“ či zárukou lidských práv chránících lid před zvůlí moci/státu. Před sedmdesáti lety politici chystali jak Všeobecnou deklaraci lidských práv, tak v Československu střídali zvůli německou trochu jinou svévolí slovanskou. Prvním významným projevem československé proměny byla domluva party nevolených politiků, tedy víceméně soukromníků, že vyloučí z poválečného politického života předválečné agrárníky a národní demokraty, neb tyto strany prý za okupace zradily národ. Domluvu nenechali schválit ani lidem, ani soudem, takže si vlastně už tehdy sami přidělili vedoucí úlohu ve společnosti, a ještě uznali jako přípustný princip kolektivní viny. Na protest opustil londýnskou vládu ještě v exilu L. Feierabend, člen odbojového Politického ústředí za první fáze německé okupace, osamocený protest však nic nezmohl.

Svévoli a princip kolektivní viny ve velkém pocítili nejprve zdejší Němci, brzy však byli postiženi i další. Brněnští studenti, demonstrující 6.2.1946 proti prolhanosti bolševického tisku, slyšeli zmanipulované dělníky volat „studenty zavřít, profesory do dolů [1, str.169] a komunisty ovládanou policii hlásit na všechny strany, že odhalila vazby brněnských studentů na generála Lva Prchalu [1, str.169] (což – jak dnes již bezpečně víme – nebyla pravda). V červenci 1947 byly Nechanice u Hradce Králové bez právního důvodu obklíčeny policejními jednotkami. [1, str.169] Svému poslání nezávisle posuzovat vinu obžalovaných se už tehdy zpronevěřily soudy, které odsoudily Jiřího Stříbrného a Radolu Gajdu za kolaboraci s německými okupanty, přestože se jí prokazatelně nedopustili. [1, str.187] Čeští komunisté fakticky anulovali výsledky slovenských voleb z května 1946 poté, co osočili Demokratickou stranu Slovenska, že otevřela dveře hlinkovské reakci; komunistům tehdy sekundovali i čeští lidovci a národní socialisté [1, str.165 a 191] a nedomysleli, že příště budou potíranou reakcí oni. Historik J. Pernes to komentuje slovy, že už předúnorové Československo nemělo dostatečné nástroje, aby mohlo zkoumat, napravit a potrestat křiklavá porušení zákonů. [1, str.167] Podle mne tehdy, jako za protektorátu, už zase často platilo, že stát si může se svými občany dělat co chce.

Stalinem odsouhlasená specifická československá cesta k socialismu vzala brzy za své. Stalin řekl 9.2.1946 komunismus a kapitalismus jsou neslučitelné společenské řády a proto je další válka nevyhnutelná. [3, str.243] Churchill s Trumanem po boku reagoval 5.3.1946: komunistické strany, které byly velice malé, získaly postavení a moc zdaleka přesahující počet jejich členů a ze všech sil se snaží prosadit totalitní vládu… Rusové se ve svém okupačním pásmu v Berlíně právě pokoušejí vytvořit jakousi komunistickou stranu tím, že skupinkám německých levicových předáků udělují zvláštní výhody… [4, str.20-21] V roce 1947 napsal sovětský vládní list Izvěstija, že ČSR nesmí být mostem mezi Východem a Západem. V tomto smrtelném zápase není střední cesty[3, str.264] Komunisté dostali za úkol „urychleně převzít moc“ [3, str.263] a jejich akce, postup aparátu vyškoleného Kominternou/Informbyrem, „ocenil“ (v dubnu 1948) i zahraničněpolitický výbor Kongresu USA: Nikdy od Machiavelliho doby nebyla většina vymanévrována s větší obratností. Nikdy nebyly potencionální síly opozice dokonaleji zneškodněny. Kancléř prezidenta Beneše Jaromír Smutný dodal, že tehdy zahynuli jsme na přemíru úcty k stranickým veličinám.

KSČ se už tehdy pokoušela o totalitní praxi – chtěla mít lidi pod dozorem a poslušné (i v nekomunistických koaličních stranách si organizovala lidi ochotné se podřizovat jim, připravila seznamy těch neposlušných). Nejpozději Gottwaldovou řečí v listopadu 1947 o nutnosti porazit reakci a očistit od ní povolené strany KSČ pak dostala politiku po necelých deseti letech opět do ulic a továren. Dobře připravené představení vytvářelo dojem, že většina lidu podporuje KSČ.

Zato kritici KSČ s nálepkou reakce ve službách Západu a Vatikánu zjevně nepochopili novou taktiku komunistů sázející na „nátlak mas“ a snažili se s komunisty dohodnout. [3, str.265] O záměru podat demisi ministrů kritici neinformovali předem ani sociální demokraty; nezískali na svou stranu ani Jana Masaryka ležícího s chřipkou. Teprve až se prezident Beneš rozhodl demisi přijmout, začali vedoucí politici národních socialistů a lidovců slibovat my teď zmobilizujeme sokoly a pražské vysokoškoláky, uspořádáme manifestace proti komunistům… Co mohlo pomoci dříve, chtěli dělat „po funuse“. [3, str.277] Zejména v Akčních výborech pak makala pro KSČ řada těch, které lze řadit mezi ty nejhorší a nejzáludnější potvory na zemi.

Kdo tehdy doufal, že vývoji se postaví alespoň někteří zákonodárci v Národním shromáždění, byl zklamán - 11. března 1948 žádný poslanec nehlasoval proti nové vládě a jejímu programu! [1, str.223] Jinak smýšlející lidé přišli o možnost napravit situaci v blížících se volbách poté, co zákonodárci přijali Gottwaldův návrh na „jednotnou kandidátku“. Čtyřicet let se pak KSČ snažila mít lidi pod dozorem a na povel; a lidé mého ražení naopak měli radost z toho, že se jim podařilo občas neposlechnout. Po těch čtyřiceti letech došlo k jistým změnám.

Když byli lidé jako Jiří Pelikán a Jaroslav Šabata, v čase Února 1948 řádící v Akčních výborech, po Sametu prohlášeni za obdivu hodné evropské demokraty; ne každý s tím souhlasil. K lidem s takovou pověstí např. poznamenal ve své knize M. Jirásek kdo má od přírody pokřivený charakter a páteř, nepomohou mu ani Lurdy, ani pražské Jezulátko. Osamocené protesty nic nezmohly, navíc z kolaborace s bolševiky začal být obviňován lid léta bolševiky ponižovaný! KSČ a s ní kolaborující strany Národní fronty byly už 23.1.1990 potvrzeny zákonodárci jako strany legální. V létě 1993 přijali zákonodárci zákon o režimu zločinném, nelegitimním a zavrženíhodném, s dodatkem, že takový byl v Československu od 25. února 1948 do 17.listopadu 1989. S ohledem na výše uvedené považuji slova zákona za klamavá - nevěřte zákonodárcům, že režim s praktikami zločinnými a zavrženíhodnými vznikl náhle. Už od války návnadu v podobě slibů politiků o šťastných zítřcích provázel háček v podobě „omezené demokracie, kdy zákony platily jen pro někoho“; a protože společnost byla do značné míry ochromená strachem z reakce a nebránila se, háček se do těla společnosti zasekl.

Současně nemohu vyloučit, že dosavadní posametová éra bude - podobně jako Pražské jaro 1968 - jednou chápána jen jako čas povolené uzdy během zavrženíhodné éry. Vždyť už zase mohl v příkrém rozporu s Ústavou ministr spravedlnosti K. Čermák napsat 7.4.2004 v PRÁVU zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce; a ‘státní zástupkyně’ Z. Galková podpořila návrat podstaty totality slovy, že tato ‘politika’ není trestná. Zákony zase platí jen někdy - cenzuru podle ústavní Listiny nepřípustnou v ostravské knihovně podpořil i (už bývalý) primátor, signatář Charty 77 a zakládající člen OF. Jak věřit tomu, že soudy se nezpronevěřily svému poslání soudit nezávisle, když ve vinu Vlastimila Pechance odsouzeného za údajnou vraždu nevěřil ani zmocněnec poškozených. Proto zdá se, že ani dnes ČR nemá dostatečné nástroje, aby mohla zkoumat, napravit a potrestat křiklavá porušení zákonů.

Některé oběti postižené v únoru 1948 jsou dnes ochotny pohrdat principy právního státu. Osobnost mnou dlouho vážená dnes hlásá, že je radikálně proevropská a k rozpoznání zločince jí stačí se „podívat na jeho ksicht“. Jiná na konferenci Kontexty 17. listopadu obvinila ze zla skoro tři miliony našinců, aniž by s nimi aspoň mluvila. Zdá se, že i mocným posametové ČR se podařilo společnost rozdělit na nekomunikující „fankluby“, podobně jako to dokázala KSČ v čase Února 1948. Podle zákonodárců je zase vše v pořádku. Ubrání se společnost návratu svévole vydávané za nejvyšší formu demokracie?

František Rozhoň, 30.1.2015,

Prameny:
[1] Kolektiv: České průšvihy aneb Prohry, krize, skandály a aféry českých dějin let 1848-1989
[2] Milan Jirásek: Návrat do pekla
[3] Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa
[4] Jiří Maštálka, Zdeněk Přikryl: Politik o politice a politicích

Související texty:
Ponižováni zbolševizovanými „elitami“ (Svědomí 6/2013)
Částečně zdivočelá země aneb Jak jsme se (ne)poučili (Svědomí 2/2015)

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí