Z časopisu Svědomí/Conscience 2/2015

Částečně zdivočelá země
aneb
Jak jsme se (ne)poučili

František Rozhoň

Obec potřebuje zákony, jež budou na první místo stavět duševní dobrost, na druhé tělesnou, na třetí hodnoty hmotných statků, sloužících tělu i duši.
Platón

Ve XX. století v civilizaci s křesťanskými kořeny už nebrali vážně ani citovaná slova Platónova, ani slova Bible „jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak i vy ve všem jednejte s nimi; v tom je celý Zákon i Proroci". Důkazem nebyla jen zde zrozená I. světová válka, inspirující k verši „Lidstvo křesťanským se řídí ritem: Kropíme se yperitem.“ Už na začátku století vyzýval německý císař Vilém II. vojáky „s nepřáteli, kteří vám padnou do rukou, nemějte slitování. Zapište se do historie stejně jako Hunové… chovejte se tak, aby se žádný Číňan už nikdy neopovážil na jediného Němce ani křivě podívat.“ A britský sekretář pro kolonie Joseph Chamberlain obhajoval krutost Britů při dobývání území búrských republik slovy: „Pro vše, co děláme, můžeme najít precedent u zemí, jež dnes kritizují naše ,barbarství’ a ,krutost’. Tomu, jak si samy počínaly v Polsku, na Kavkaze, v Alžírsku, Tonkinu a Bosně, jsme se však nikdy ani vzdáleně nepřiblížili.“

Když po I. válce neuspěli italští fašisté ve volbách, začali vytvářet násilnická komanda. Ta nejprve ,jennapadala ty, které fašisté považovali za vnitřní nepřátele Itálie, pak násilně zabírala i města. Dokud král neudělal Mussoliniho premiérem, tak fašisté dokazovali, že stát neochrání pořádek. Pak fašisté tvrdili, že to bylo jinak – moc prý nezískali manipulací se strachem, ale vybojovali si ji pochodem na Řím. Cosi podobného zažívali od závěru II. světové války i našinci.

Obnovovaný stát nechránil své občany (do SSSR zmizeli jednotlivci tam braní za nepřátele, i celá Podkarpatská Rus). Bolševikům při ovládnutí zdejšího kousku světa pomáhalo, že lidé, kteří neměli čas se zajímat o politické dění, ve volbách roku 1946 o budoucnosti rozhodovali na základě jednostranných informací. Věděli už od třicátých let, že Sovětský svaz má nejdemokratičtější ústavu světa, skoro nikdo však nevěřil pronacistické ,České lize proti bolševismu’, že sliby a ústavní záruky práv a svobod neberou stalinisté vážně. V poválečném Československu však nebylo možno ověřit pravdivost varování pronacistické ,Ligy’. Panovala tu už ,politická korektnost’ nedovolující šířit kritický pohled především na SSSR, leckdy ani na zdejší mocné (píše o tom např. Ota Hora ve své knize ,Svědectví o puči’).

Když mnozí začali věřit, že v dalších volbách KSČ neobnoví svou velkou moc, začali bolševici strašit občany, že nekomunistická opozice je nepřítelem pracujícího lidu, nemyslí to s ním dobře a chystá puč. Zfanatizovaní esenbáci pak pro „dobrou věc z pohledu KSČ“ chtěli trestat ty, kteří běžným způsobem kritizovali činnost vlády. Později další zfanatizovaní občané bránili šíření kriticky píšícího tisku, připomíná i Karel Pacner v knize ,Osudové okamžiky Československa’. Když lídři nekomunistických stran v únoru 1948 slibovali, že situaci vyřeší v parlamentu, začaly na výzvu Gottwalda v celé zemi řádit všemocné Akční výbory Národní fronty. Do nich (podle K. Pacnera) bolševici najmenovali své největší sekerníky a k nim pro formu ještě několik bázlivců z řad národních socialistů a lidovců, a ti ,očišťovali’ společnost svévolně, fanaticky a bez ohledu na zákonná omezení. Poslanci národních socialistů a lidovců zbylí v parlamentu se nedokázali postavit proti novým pravidlům, např. vedoucí úloze jedné party a jednotné kandidátce pro volby.

Nestalo se poprvé, že se zvrtla revoluce (zde národně osvobozenecká z pětačtyřicátého) - demokraticky zvolení získali absolutní moc, demokracie se stala „totalitní“ a obvinění prakticky neměli šanci se obhájit. Stalo se cosi obdobného po Velké francouzské revoluci. U nás vítězové února 1948 dlouho dělali z vaší vlasti ,zdivočelou zemi’. Většina se snažila dle válečné rady J. Masaryka ,žít slušně’, zbylo jí právo poučit se z minulosti.

Poučení z krizového vývoje

KSČ tvrdila, že nasazení chomoutu v r. 1948 bylo ,vítězstvím pracujícího lidu’, a svobodnější vývoj kolem roku 1968 byl krizí. Ta ,poučení’ padla r. 1989. Dokázali se však jiní poučit lépe?

Podle kancléře prezidenta Beneše J. Smutného „zahynuli jsme na přemíru úcty k stranickým veličinám.

Politici v únoru 1948 přemožení začali v exilu mluvit o násilném komunistickém puči. S tím polemizuje mj. David Steiner v textu, který jsem četl v archivu Muzea III. odboje v Příbrami. Podle Steinera je u nás od začátku 30. let slovo puč spojováno s rychle provedeným pokusem o násilný politický převrat provedený malou skupinou bez účasti širokých vrstev; přitom nedostatečná ideová, hmotná nebo organizační příprava je nahrazena překvapujícím a rychlým jednáním. V únoru přemožení politici to slovo užívali, snad aby tím i ve vlastním podvědomí umenšili svůj díl odpovědnosti za tehdejší události a spíš tak ospravedlnili únorovou prohru (Co jsme mohli, my demokraté, postaveni proti hrubému komunistickému násilí!).

Po letech - podle Steinera – někteří z politiků v exilu pohlédli na minulost střízlivěji a jejich vůle dobrat se „pravdy" převážila nad sebeobranným hodnocením. Podívali se kriticky i na označení února 1948. Problémy, se kterými se exil a disent v minulých letech vyrovnával a otázky, které si pokládal, zůstávaly skryty před zraky naprosté většiny zdejší společnosti.

Zdejší emocemi zmítané polistopadové veřejnosti média servírovala a servírují hodnocení února jako ,komunistického puče’. Zopakoval to i prezident Václav Havel. Podle Steinera tak vinou médií i Havla ze ,slavného Vítězství pracujícího lidu’ se stal rovnou násilný puč, přestože historická „pravda" je složitější než obě uvedená tvrzení. To podpořilo vytváření nových nebezpečných černobílých schémat. Černobílé, zjednodušené viděni bylo přitom příznačné právě pro poválečné období, pro období předcházející a následující únoru 1948.

Přírodovědec a krajan z Kanady Jiří Jírovec připomíná, že černobílé hodnocení minulosti bylo i uzákoněno - zákon odsoudil předcházející režim an blok“ a diskuse o minulosti může být kvalifikována jako trestný čin. Historik Jan Tesař v knize ,Zamlčená diagnóza’ si stěžuje na šíření účelové lži, že prý u nás nebylo před Chartou 77 nic, co by se postavilo proti husákovské ,konsolidaci’. J. Tesař také zpochybnil, že by recidivě minulosti zabránil dozor nad vývojem prováděný některými bývalými vězni - rafinované metody psychického nátlaku vypracovala první, gottwaldovská špička poúnorové státní policie, která se rekrutovala z velké části z židovských bývalých vězňů gestapa a jinak z interbrigadistů.

Recidivy minulosti

Pocítil je na sobě i Milo Komínek, dlouholetý vydavatel Svědomí, od jehož smrti uplyne 25. května pět let. Komínek se se zbraní v ruce zapojil do II. i III. odboje, v exilu v Kanadě byl opakovaně oceněn za své kritické demokratické postoje. Po Sametu ve vlasti postoje nezměnil. Když noví mocní obnovili ,boj’ proti lidem, kteří místo konkrétního obvinění dostali neurčitou nálepku ,nepřátel společnosti’, byl Komínek veřejně označován za ,extremistu’, podle ministra Peciny ,vyvrhele společnosti’. Komínek stahoval tvář bolestí a říkal, že se tím cítí bezdůvodně ponižován jako kdysi v bolševickém lágru. Co si k němu v lágru dovolovali bachaři, dnes bez ohledu na zákony páchali „známé osobnosti“ včetně bývalého vězně bolševismu.

Podobně jsou stále ponižováni jako ,vrazi’ i bratři Mašínové. Nebyli postaveni před soud, aby posoudil jejich činy poté, co jako jejich otec před loajalitou ke svému státu dali přednost činům podle jejich přesvědčení nutných pro obnovu vlády práva. Ústavní principy sice nedovolují hledět na neodsouzené jako na viníky, ale režim principy zas chápe stalinisticky, jen jako slova.

Nedivočí se jen v ČR, částečně divočí celá EU. Ta je důvěryhodná jak dříve bolševici. Jejím základem měl být princip subsidiarity, v původním smyslu znamenající hledat řešení problémů geograficky co nejblíže a hierarchicky co nejníže – nejprve v rodině, teprve pak postupně v obci, kraji, na úrovni republiky a nakonec v nadstátních útvarech. Vyhlášený princip EU v praxi převrátila zcela na ruby, problémy řeší především v jediném centru, což bývalo základem ,totality’. Navíc EU jako nutnou podmínku členství v schengenském prostoru stanovila tzv. evropský zatykač, který je opakem slíbené vlády práva, protože umožňuje lidi odsoudit a ztrestat i podle zákonů země, v níž nikdy nebyli. Není však radno říkat, že právě tak jednají i tzv. muslimští teroristé podle svých zákonů odsuzující a pak tvrdě trestající Evropany.

V EU nedávno chválený „nejlepší ministr financí“ Miroslav Kalousek se v časopise Euro z 5.9.2011 dotáhl na úroveň bolševiky zfanatizovaného esenbáka z času Února a hlásal podobně „kdyby se kterýkoli můj úředník vyjádřil nelichotivě o jakémkoli členovi vlády, bez ohledu na to, zda to je či není pravda, letí v tu vteřinu…“ Dnes Kalouskova kolegyně z TOP 09, poslankyně Langšádlová, za kritiku fungování NATO (častý je nesouhlas s překračováním smluvního rámce obranného spojenectví) každého, kdo nesouhlasí, chce volat před soud za vlastizradu. Názor shodný s mým k tomu napsala na Parlamentních listech Tereza Spencerová:

Je vidět, že rozlišit mezi korporátní paní a komunistickými 50. léty minulého století není vůbec nic jednoduchého. Dokonce mám dojem, že tam žádný rozdíl ani není, samozřejmě s výjimkou faktu, že TOP 09 je – naštěstí – stále méně významná opoziční strana a názory jejích představitelů jsou menšinové. V době, kdy je tu propagace komunismu postavena mimo zákon, je ale znepokojivé, odkud odevšad na nás ta totalita problikává.“

František Rozhoň, 29.3.2015

Související texty:
Ponižováni zbolševizovanými „elitami“ (Svědomí 6/2013)
Nevěřte zákonodárcům (Svědomí 1/2015)

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí