Z časopisu Svědomí/Conscience 3/2015

Vydržela by dnes Milada Horáková na svobodě?

František Rozhoň

Často se ve veřejné debatě operuje pojmem vyrovnání se s minulostí. Co ale vlastně znamená?
Toto vyrovnání vidím především v poznání historie, jejím prozkoumání a zbavení se mýtů, které se tradují.
historik Jiří Pernes

Ty historické rány, které nejsou nazvány pravým jménem, jsou stále krvácející rány.
papež František

Kdo považoval nebo mohl považovat za  správný jiný způsob života, než jaký zde zaváděla KSČ, nejpozději po únoru 1948 dostal nálepku nepřítel lidu. Mnohdy se stal i obětí politicky motivovaného násilí. To zdůvodnila mimo jiné teorie Felixe Dzeržinského, Poláka v čele sovětské Čeky a NKVD, že terorem proti nepřátelům zadusíme zločin v samém prvopočátku, je to zbraň velmi účinná. I „potřeba“ pro případ další války zlikvidovat ve svém týlu „nepřátele“, byť jen potencionálního. Proto byl dlouhodobě internován arcibiskup pražský kardinál Josef Beran a 21. 6. 1949 po vykonstruovaném procesu popraven generál Heliodor Píka. V roce 1950 režim zaútočil na kláštery a došlo i na Miladu Horákovou.

JUDr. Milada Horáková, dříve čelná představitelka českého ženského hnutí, se po únoru 1948 stáhla z veřejného života. Přišla ale na „přísně tajnou“ schůzku některých lídrů bývalých nekomunistických stran, kde se domluvilo jen to, že si budou vyměňovat informace o událostech doma i v zahraničí. Represivní orgány se o „přísně tajné“ akci dozvěděly a i když věděly, že se na ní žádné protistátní plány nesnovaly, účastníky pozatýkaly. Horáková a další byli od 31.5.1950 souzeni jako údajné „vedení záškodnického spiknutí proti republice“.

Materiály z procesu mě utvrdily v přesvědčení, že Horáková, jak bývalo v demokracii legitimní a žádoucí, i zde otevírala diskusi o tom, zda v únoru 1948 nastoupená cesta je ta nejsprávnější. Soud a angažovaní občané však podlehli bolševickému umění měnit význam slov a demokracii už chápali jinak - odsuzovali obžalované za nesprávné názory, mj. za propagaci prvků kapitalismu, který podle závazné propagandy patřil „na smetiště dějin“. 27.6.1950 byla popravena jak Milada Horáková, tak další nevinní odsouzení k smrti.

My, kteří jsme tehdejší řádění přežili, jsme ještě 40 let sledovali, že politici nesplnili sliby, které jim po II. sv. válce pomohly k moci - že budou nejdůslednějším zastáncem a ochráncem všech demokratických svobod lidu, že zůstanou soukromníci, nebudou kolchozy ani nový Mnichov, který by nás zase někomu podřídil. Podle mě se tak potvrdila slova historika Mojmíra Grygara, že lež a faleš patří k stabilním rysům politiky všech vládců sledujících dobyvačné cíle.

65 let po procesu s M. Horákovou jsem si položil otázku, zda by M. Horáková vydržela na svobodě dnes, kdy se opět mluví o válce a „demokratičtí“ politici nemají problém hlásat, že Evropě prý vyhlásilo válku Rusko, jeho armáda je u hranic ČR tentokrát se nezastaví v Chebu. Na stránkách bývalého politického vězně, místopředsedy v Klubu angažovaných nestraníků (KAN) a kandidáta KANu do Euparlamentu jsem četl výzvu další osoby z kandidátky KANu prý s úzkou vazbou na Konfederaci politických vězňů:

Otevřená výzva BIS

S úlevou sleduji přibývající zprávy o drtivém přečíslení protiamerických aktivistů i pasivistů lidmi souhlasícími s průjezdem kolony.

Současná situace jasně označí nevýznamnou kolaborantskou partičku, která by případě ostrého konfliktu vytvářením dojmu celospolečenského odporu k USA a NATO nadělala obrovskou škodu. Jejich diskvalifikace předem je proto velmi prospěšná.

Otevřeně vyzývám BIS a další bezpečnostní složky státu k důkladnému zmapování těchto potencionálních nepřátel, monitorovala průběžně jejich nekalé aktivity a v případě vypuknutí války je do jednoho neprodleně sebrala a zabránila jim v právě deklarovaném úmyslu postavit se proti naší zemi. Podepsán Zbyněk „Ziggy“ Horváth.

Protože M. Horáková ani při procesu neskrývala názory, které z ní dělaly potencionálního nepřítele, soudím že by nemusela zůstat na svobodě ani dnes. Dále myslím, že Vieska, Urválek, Brožová a další prokurátoři z procesu s Horákovou a spol. by jistě dnes měli radost, že v Ziggyho podání u nás znovu zaznívá to jejich, že kdo projeví jiný názor, deklaruje prý úmysl postavit se proti naší zemi; kdo mlčí, dostane nálepku „pasivisty“ a je dán do jednoho pytle s „kolaborantskou menšinou“. Do třetice: Bolševici dosud po právu ostouzení za to, že osobu, která se jim nezdála, bez skrupulí chtěli zabít nebo aspoň zranit, mají následovníka - dnes další osoba z oné kandidátky KANu řekla, že Zemana, který jí nevoní, by měl někdo „na Hradě vyhodit z okna.“ Když se vrací tyhle odsouzené praktiky, asi jsme se z historie špatně poučili.

K zásadním chybám došlo už v čase Sametu. Jeho vůdci jednali, jako by nevěděli, že prevencí proti zločinům z politicko-ideologických důvodů, politicidě, je v Evropě po staletí vědomí, že moc je něco podezřelého a je potřeba dbát na institucionální záruky, které by omezovaly možnost jejího zneužití. Konec konců od Machiavelliho Rozprav až po de Tocquevillovu Demokracii v Americe nebylo klasickou otázkou to, „jak by se moc měla užívat", ale „jak moc omezit bez ohledu na to, jak se používá a kdo ji vykonává". Po Sametu byl předlistopadový režim po právu označen za zločinný, morálně odpudivý a zavrženíhodný, za viníka však nebyla označena trvalá snaha politické třídy uchvátit a udržet moc. Mnozí pachatelé se „očistili“ převlečením kabátů“ a dál se snažili mít moc na lidmi. Politické „elity“ odmítly omezit svou politickou moc pomocí frází typu „dali jste nám mandát, tak nás nechte vládnout!“ a protiústavní politiky „zkratkovitě a trochu surově řečeno, stát si může dělat se svými občany co chce.

I v českém Senátu už před lety zaznělo, že je správné rozlišovat pojmy „bolševismus“ a „komunismus“, protože bolševismus byl od svého vzniku bezohledným pragmatickým nástrojem uchvácení moci, který se za idealistické představy komunismu jenom skrýval. Přesto nám závazná propaganda vnucuje mýtus, že příčinou předlistopadových běd bylo něco, co bylo oněch 40 let v nedohlednu – „komunismus“. Já nastoupil do základní školy roku 1953 a učili mne, že i má generace bude žít v komunismu, extrémně solidárním režimu, kdy ze společně vytvořených hodnot bude každý dostávat podle svých potřeb. Učitelé dodávali, že místo solidarity máme dočasnou diktaturu „elit“, dokud se KSČ nevypořádá se zbytky antisocialistických sil. Jak známo, KSČ se se „zbytky“ nevypořádala nikdy, a já možná dřív než historik Jan Tesař pochopil, že „komunisté“ více než 40 let jednali antikomunisticky, rozrušovali solidárně žijící rodiny i církevní řády a lidi dovedli k opaku solidarity – k přesvědčení, že kdo nekrade okrádá rodinu. Prostě jsme u nás kopírovali Sovětský svaz, jehož „ruský komunismus“ popsal už ve třicátých letech XX. století Emanuel Rádl v knize Dějiny filosofie, díl II. Novověk jako smělou kombinaci německé „kultury", marxismu, ruského anarchismu, úsilí o podnikání, víry v davové instinkty a zvláště vzpoury proti samým základům civilisace západníje to pokus zničit dějiny revolucí, potlačit rozum agitací, udusit cit hmotou… je to výprava na zničení ideálu.

Na podporu mýtu, že příčinou běd byl „komunismus“, se politicidě začalo říkat zločiny komunismu, 27. červen jako výroční den popravy M. Horákové byl zákonem ustanoven Dnem památky obětí komunistického režimu, a zákonodárci uzákonili, že předlistopadový režim nebyl založen bezohledném uchvácení moci, ale na „komunistické ideologii“. Přitom i Černá kniha komunismu – zločiny teror represe, díl I., kterou je těžké vinit ze sympatií ke komunismu, přiznává, že „komunismus jako politická filozofie existuje po staletí, ne-li tisíciletí. Nepoložil už Platon ve své Ústavě základy myšlence ideální obce, kde by lidé nebyli zkorumpováni penězi a mocí a kde by vládla moudrost, spravedlnost a právo? Tohle má dnes být zločinná ideologie? Kolik protichůdných významů má dnes slovo „komunismus“? Trestnost jeho „propagace“ nás vrací do obdoby času jakobínské totalitní demokracie, kdy „trestný čin“ byl také formulován vágně, a to umožnilo páchat politicko-ideologicky motivovaná zvěrstva.

Tak jako pováleční mocní si dali do vývěsního štítu slib „komunismus náš cíl“, polistopadoví mocní dali tamtéž „lidská práva“. Obávám se, že ne náhodou i tento pojem už dostává význam odporující euroamerické tradici. Ta práva měla v Evropě i v USA chránit lidi před zvůlí státu, Dnes stát dělá z „lidských práv“ svůj klacek na lidi, i státní/veřejní úředníci zvaní „ochránci práv“ mění lidská práva v ideologii směřující k potlačování práv a svobod občanů v původním významu těch slov. Už první takový, Petr Uhl, v době bombardování Srbska i požadavkem občan musí správně pochopit zjevně žádal návrat informační totality, kdy veřejný prostor je vyhrazen jedinému názoru. Tedy chtěl návrat praktik použitých i proti Miladě Horákové.

Proto se obávám, že politika stále není správou věcí veřejných, ale výpravou na zničení ideálu. Že má pravdu již zmíněný historik Jan Tesař když řekl pro Literární noviny víte, jak jsem poznával svět, nejdřív jsem viděl, že komunisté nejsou komunisté. Pokračování: socialisté nejsou socialisté… Dále: křesťané už dávno nejsou christiani, nýbrž právě ti nejhorší farizejové, co Ježíše vydali na kříž… Aristokrati – jestli kdy byli, už dávno nejsou noblesa, nýbrž ušmudlaní kupčíci či šašci pro pobavení publika. A kapitalisté se netěší svými rozkošemi, ale kupují si vlády, armády, a – což je nejnovější hit – tajné služby... Pročež já nehlásám žádnou utopii, ale jenom ten cíl, aby každý byl tím, co o sobě deklaruje, což je, bohužel, asi ta vůbec nejsmělejší utopie.

František Rozhoň, 30.5.2015

Související text:
Ponižováni zbolševizovanými „elitami“ (Svědomí 6/2013)

zpět na hlavní stranu                     přehled článků ze Svědomí